Od tradice k pravdě - Svědectví obráceného kněze
Richarda Petra Bennetta

Narodil jsem se v Irsku a mé dětství bylo naplněno štěstím v rodině, kde nás bylo osm. Rádi jsme si hráli, zpívali a dělali představení na území vojenského tábora v Dublinu. Otec, plukovník irské armády, odešel do důchodu, když mi bylo devět let.

Byli jsme typická římskokatolická rodina. Můj otec čas od času klekl k lůžku, aby se pomodlil; matka rozmlouvala s Ježíšem, když šila, myla nádobí, dokonce i při kouření cigaret. Většinou každý večer jsme poklekli v obývacím pokoji, abychom se společně mohli modlit růženec. Nikdo z nás nechyběl na nedělní mši, pokud nebyl opravdu nemocný. Když mi bylo pět až šest, Kristus byl již osobou pro mě velmi reálnou, stejně jako Marie a další svatí. Mohli jsme se tak ztotožnit spolu s dalšími tradičně katolickými národy v Evropě, Latinské Americe a Filipínami, které vkládaly Ježíše, Marii, Josefa a další svaté do jednoho velkého koše víry.

Na jezuitské škole v Belvedere, kde jsem prošel jak základním, tak i středním stupněm vzdělání, jsem byl mechanicky vyučován katechismu. Stejně jako každý kluk, který studoval pod vedením jezuitů, jsem v deseti letech uměl plynule recitovat pět důvodů, proč Bůh existuje, a vysvětlit, proč papež je hlavou jediné pravé církve. Závažnou činností bylo pomáhání trpícím duším v očistci. Často nám byla citována slova, „Je to svatá a prospěšná věc modlit se za zemřelé, aby byli uvolněni od hříchů,“ která jsme stále opakovali při učení, přestože nikdo z nás nevěděl, co tato slova znamenají. Říkali jsme, že papež - jako hlava církve - je nejdůležitějším člověkem na zemi a to, co řekl, je zákonem a jezuité jsou jeho pravou rukou. Přestože mše se konala v latině, pokoušel jsem se ji účastnit denně, protože jsem byl upoután hlubokým smyslem tajemství, které ji obklopovalo. Byla to pro mě nejdůležitější cesta, jak se zalíbit Bohu. Byli jsme povzbuzováni k modlitbám k svatým a každá stránka života měla svého svatého patrona. Nepraktikoval jsem toto, až na jednu vyjímku: Svatého Antonína, patrona ztracených předmětů, od doby, co jsem si uvědomil, že ztrácím příliš mnoho věcí.
Když mi bylo čtrnáct let, pocítil jsem volání k misionářské službě. Nicméně toto volání nemělo vliv na cestu a způsob tehdejšího života. Následující léta byly velmi úspěšná a radostná. Dobře se mi dařilo jak v učení, tak i ve sportu.

Často jsem musel vozit svou matku do nemocnice k ošetření. Čekaje na ni, našel jsem v knížce tyto verše z Markova evangelia 10:29-30: „Ježíš odpověděl: 'Amen, říkám vám, že není nikdo, kdo by opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo ženu nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu a nepřijal by nyní v tomto čase stokrát tolik domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováním a v nadcházejícím věku věčný život.'“ Nemaje vůbec ponětí o pravdivém poselství evangelia vedoucímu ke spasení, utvrdil jsem se v jistotě, že mám povolání k misionářské službě.

V roce 1956 jsem opustil svou rodinu a přátele, abych mohl vstoupit do Dominikánského řádu. Osm let jsem prohluboval studium toho, co znamená být mnichem, co je tradicí církve, filozofie a teologie Tomáše Akvinského a některé části z Bible pohledem katolicismu. Dominikánský náboženský systém ustanovil, že celá má víra se soustředila na institucionalizaci a ritualizaci. Poslušnost vůči zákonu církve i řádu předcházela mé vysvěcení na kněze. S Ambrosem Duffym - naším duchovním otcem studentů jsme často mluvili o zákonu jako středu posvěcení. Toužil jsem nebýt jen „svatým“, ale mít i jistotu věčného života. Zapamatoval jsem si střípek z učení Pia XII: „ Spasení velmi záleží na modlitbách a obětech tajemného těla Kristova s tímto záměrem.“ Tato myšlenka získání si spasení skrze utrpení a modlitbu je také základní zprávou z Fátimy a Lourdes. Utrpením a modlitbou jsem více usiloval získat spasení jak sobě, tak i jiným. V dublinském kláštěře dominikánů v Tallaght jsem se velmi trápil. Abych očistil svou duši, sprchoval jsem se ledovou vodou uprostřed zimy, bičoval se po zádech železným řetězem a dělal spoustu dalších věcí. Náš studentský duchovní otec o tom všem věděl a jeho vlastní příklad byl posledním potvrzením, že byla vyplněna slova papeže. Pilně jsem studoval, modlil se, umrtvoval své tělo a staral se o to, abych dodržoval desatero přikázání stejně tak, jako i mnoho dalších pravidel a tradic dominikánského řádu.

Okázalost navenek - uvnitř prázdnota

V roce 1963 ve věku 25 let jsem byl vysvěcen na římskokatolického kněze a pokračoval jsem ve studiích Tomáše Akvinského v Andělské universitě v Římě. Nemohl jsem se však smířit s vnější okázalostí a vnitřní pustotou všude okolo. V průběhu let jsem si totiž vytvořil představu Apoštolského stolce a Svatého Města. Jak se později ukázalo, byl zcela odlišný od toho, co jsem pak viděl. Mohlo to být to stejné město? Na Andělské universitě jsem byl velmi šokován, když stovky studentů se nezajímaly o teologii a na výkladech seminářů se věnovali čtení deníků Time a Newsweek. Jediní, kdo se na seminářích zabývali učením, byly osoby se zájmem o vyšší stupeň postavení ve svých krajích.

Jednou jsem se rozhodl jít na procházku do Kolosea, aby se má chodidla mohla dotknout země, kde byla prolévána krev tolika křesťanů. Postavil jsem se do arény, chtěje si představit lidi, kteří znali Krista tak dobře, že pro Jeho nekončící milost byli ochotni odevzdat svůj život i přesto, že aréna byla plna rozzuřených bestií. Radost z tak hlubokého zážitku se rozplynula na zpáteční cestě, když jsem byl urážen skupinkou mladých, kteří na mě pokřikovali slova znamenající „vyvrhel“ a „špína“. Cítil jsem důvod proč to dělají. Ne proto, že bych tam stál jako první křesťané, ale protože viděli tam stát zástupce římského systému. Co nejdříve jsem odvrátil tuto myšlenku, ale navzdory tomu se mi celá nauka o chvále Říma zdála být nejistá a prázdná.

Jeden večer jsem se dvě hodiny modlil před hlavním oltářem v kostele svatého Klementa. Vzpomněl jsem si o své dávnou tužbu a volání k misionářské službě a „stonásobné“ zaslíbení z evangelia Marka 10:29-30. Rozhodl jsem se, že nebudu pokračovat v dalších teologických stupních, na které jsem měl ambice při studiích Tomáše Akvinského. Bylo to vážné rozhodnutí, ale po dlouhé modlitbě jsem nabyl jistoty, že rozhodnutí je správné.

Kněz, který řídil má učení, nechtěl přijmout mé rozhodnutí. Nabídl mi pomoc, abych jednodušeji dospěl k cíli. Nabídl mi, abych přepsal hotovou cizí práci psanou před několika lety. Řekl mi, že ji mohu použít za vlastní, dokáži-li ji obhájit při ústní argumentaci. Udělalo se mi špatně. Stejně tak, jako o několik týdnů dříve v parku při pohledu na elegantní prostitutky promenádující se ve svých černých kožených botách. To, co mi nabízel, mi přišlo stejně hříšné. Zůstal jsem u svého rozhodnutí ukončit univerzitu na akademické úrovni bez titulu.

Po návratu z Říma jsem obdržel oficiální vyjádření, které mi přikazovalo účastnit se tříletého studia na univerzitě Cork. Modlil jsem se upěnlivě ve věci svého misionářského povolání. K mému překvapení jsem obdržel koncem srpna 1964 příkaz jet do Trinidadu v západní Indii jako misionář.

Pýcha, pád a nový hlad

1. října 1964 jsem přijel do Trinidadu. Po celých sedm let - z pohledu katolického kněze - jsem naplňoval všechny své kněžské povinnosti a přiváděl zástupy lidí ke mši. V roce 1972 jsem se začal angažovat v charismatické obnově. 16. března na jednom modlitebním setkání jsem děkoval Bohu, že může být ze mě tak dobrý kněz, a prosil jsem, jestli to je Jeho vůlí, ať mě více vede k pokoře, abych mohl být ještě lepším. Toho večera jsem měl nešťastnou nehodu, kdy jsem utrpěl frakturu zadní části hlavy a četná poranění páteře. Bez tohoto setkání tváří v tvář smrti pochybuji, že bych se kdy vytrhl ze stavu hluboké samospravedlnosti. Rutinní odříkávání modliteb se ukázalo v této situaci prázdnotou, i když jsem trpěl a z hloubi srdce volal k Bohu.

V utrpení a bolesti jsem začal následující týdny po nehodě hledat úlevu skrze přímou a osobní modlitbu. Odložil jsem breviář, oficiální modlitby pro kněží i růženec a začal jsem užívat v modlitbách úryvky z Písma Svatého.

Byl to velmi pomalý proces. Neznal jsem dobře Bibli a nevelké vědomosti nabyté na její téma při studiích byly směřovány spíše k její nedůvěryhodnosti, než abychom věřili tomu, co je tam psáno. Známost filozofie a teologie Tomáše Akvinského mě činila zcela bezradným, takže studium Bible a hledání Pána bylo jako jít skrze temný lez bez mapy.

Když jsem koncem roku byl přemístěn do jiné farnosti, mým tovaryšem se stal jeden dominikán, se kterým jsem se znal již léta. Více než dva roky jsme spolu pracovali a s velkým úsilím hledali Boha ve farnosti Ponte-Pierre. Četli jsme, studovali, modlili se a činili to, co bylo učením církve. Vytvořili jsme farnosti v Gasparillo, Claxton Bay a Marrabele, abychom vešli ve známost ve vesnicích. Z pohledu katolického náboženství jsme byli velmi úspěšní. Mnoho lidí chodilo ke mši a katechismus se učil i na státních školách. Pokračoval jsem v osobním hledání v Bibli, ale nemělo to žádný vliv na naši práci. Spíše mi to celé ukazovalo, jak málo vím o Pánu a Jeho Slově. Byl to čas, kdy při Filipským 3:10 srdce až naříkalo: „abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení“.

V tomto čase charismatická obnova rostla a rozvíjela se ve všech našich farnostech. Na pozvání přiletěla do Trinidadu skupina kanadských křesťanů, aby se sdíleli spolu s námi. Oproti tomu, co jsem se naučil soustředě se na předstíraná znamení a zázraky a čehož jsem se později zřekl, bylo užívání Písma pravdivé a přinášelo požehnání. Hodně jsem se dozvěděl o modlitbě za uzdravení. Vyučování bylo sice orientováno na vyznání, ale přinášelo užitek. Povzbudilo mě k hlubšímu uvěření autora Bible. Začal jsem srovnávat všechny úryvky Písma a dokonce je citoval s jejich místem kapitoly a verše!

Jedním z textů, kteří kanaďané užívali byl Izajáš 53:5, „..a jeho ranami jsme uzdraveni“ Po prostudování Izajáše 53 jsem objevil, že Bible řeší problematiku hříchu skrze zástupnou oběť. Porozuměl jsem, že Kristus zaplatil plnou cenu za můj hřích a je pro mne chybou se pokoušet zaplatit nebo spolupracovat v placení ceny za můj hřích. „A jestliže podle milosti, tedy ne na základě skutků, jinak by milost již nebyla milost. Jestliže však na základě skutků, již to není milost; jinak již skutek není skutek.“ (Římanům 11:6)....“Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ (Izajáš 53:6)

Jedním z mých hříchů byly sklony ke zlosti a hněv k lidem. Přestože jsem prosil Boha o odpuštění, nerozeznal jsem, že jsem ze své přirozenosti hříšníkem. Tato přirozená hříšnost je dědictvím po Adamovi. Biblická pravda je,“jak je napsáno: „Není spravedlivého, není ani jednoho.“ .. „neboť všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva.“ (Římanům 3:23)

Nicméně mě katolická církev učila, že hříšnost člověka, která je nazývána „dědičný hřích“ byla smyta křtem ve věku nemluvněte. Stále jsem rozumem věřil této nauce, ale ve svém srdci jsem věděl, že má přirozená hříšnost stále ještě nebyla poražena Ježíšem. A tak mé srdce volalo a plakalo: „abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení“ Věděl jsem, že křesťanský život budu moci žít pouze díky Jeho moci. Přilepil jsem si tento verš na palubní desku svého auta i na jiných místech. Stal se mottem mého života. Pán, který je věrným Bohem, začal odpovídat.

Nejzávažnější otázka

Za prvé jsem zjistil, že Boží Slovo v Bibli je absolutně bez chyby a neobsahuje omylů. Předtím jsem byl vyučován, že Slovo je relativní a že důvěryhodnost na mnoha místech je pochybná. Teď jsem ale porozuměl, že Bible je doopravdy důvěryhodná. pomoci Strongovy konkordance jsem zjistil, co Bible sama o sobě vypovídá. Odhalil jsem, že Bible jasně učí, že je od Boha a její poselství má absolutní charakter. Je nezměnně věrohodná při pohledu historie, v zaslíbeních, která Bůh dal, v proroctvích, příkazech morálky a křesťanského života. “Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k vyučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonalý a vybavený ke každému dobrému dílu.“ (2 Timoteovi 3:16)

K objevení tohoto jsem dospěl v době, kdy jsem navštívil Vancouver B.C a Seattle. Když jsem byl vyzván, abych promluvil k modlitební skupině při farnosti sv.Štěpána, vybral jsem si téma - absolutní autorita Božího Slova. Bylo to poprvé, co jsem rozuměl této pravdě, a poprvé jsem o ní mluvil. Po návratu ze Seattle do Vancouveru jsem kázal před auditoriem 400 lidí. Když jsem držel v ruce Bibli, oznámil jsem, že „Bible jako Slovo samotného Boha je absolutní a konečnou autoritou ve všech věcech víry a morálky.“

Po třech dnech si mě arcibiskup Vancouveru James Carney pozval do své kanceláře. Oficiálně mě umlčel a zabránil mi kázat na své arcidiecézi. Bylo mi také oznámeno, že mé potrestání by bylo značně ostřejší, kdyby nebylo písemného doporučení od mého vlastního arcibiskupa Antonyho Pantina. Brzy poté jsem se navrátil do Trinidadu.

Církev nebo Bible?

Zatímco jsem byl farním knězem Point-a-Pierre, přišel mi vypomáhat Ambrose Duffy, který byl striktním duchovním otcem ze semináře. Veškerý pořádek šel stranou a po několika vážných problémech jsme se nakonec stali přáteli. Sdílel jsem se s ním o to, co jsem objevil. Naslouchal s velkým zaujetím, když chtěl vědět, co mě tolik motivuje.Viděl jsem v něm prostředníka, přes kterého bych mohl oslovit bratry dominikány a potom také arcibiskupa. Když náhle umřel na zástavu srdce, se smutkem jsem se uzavřel. V Ambrosovi jsem viděl někoho, kdo rozváže mé tíživé dilema: zda-li církev nebo Bible. Když jsem vedl nekrolog na jeho pohřbu, byl jsem velice smutný.

Dále jsem se modlil veršem z Filipským 3:10: „abych poznal jeho i moc jeho vzkříšení..“ Abych však mohl poznat Krista, musel jsem napřed poznat v sobě hříšníka. Z Písma Svatého (1Tim 2,5) mi bylo zcela zřejmé, že role kněžského prostředníka, kterou jsem zastupoval, a celá nauka Římské církve o kněžství, kterou vyučuje je zcela v opozici proti Bibli. Měl jsem rád to učení: být u lidí vážen a mít úctu v jejich očích. Svůj hřích jsem ospravedlňoval argumentem, jestli takto hlásá největší církev světa, kým to jsem, abych pochyboval? Vnitřní válka ale neustávala. Začal jsem vidět hříšnost kultu Marie, svatých a kněžství. Když jsem se rozhodoval zřeknout se Marie a svatých za prostředníky, nemohl jsem se zříci svého kněžství, protože to celé bylo mou životní investicí.

Léta soužení

Marie, svatí a kněžství představovaly jen malou část války, která se ve mně odehrávala. Kdo byl Pánem mého života? Ježíš Kristus ve svém Slově anebo Řím? Tato otázka mi nedávala pokoj bez přestání, zvláště za posledních šest let, co jsem byl farníkem v Sangre Grande (1979-1985). Protože již od dětství mi bylo vrýváno do mysli, že katolická církev je nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů, nemohl jsem se svého přesvědčení vzdát. Řím nebyl jen nejvyšší autoritou - nazýval jsem jej přece „svatou Matkou“. Mohl jsem jít proti „svaté Matce“, když jsem byl po celou dobu její oficiální součástí při udělování svátostí a přivádění věřících do jejího lůna?

V roce 1981 v New Orleans na farním semináři jsem sice ještě obnovil postavení své služby v katolické církvi, ale po návratu do Trinidadu a konfrontaci s každodenními problémy jsem se znovu obrátil k autoritě Slova Božího. Vnitřní napětí se stalo nesnesitelným. Někdy jsem se díval na autoritu Říma, později jsem však uznal konečnou autoritu Bible. Můj žaludek mnohé utrpěl a emoce se rozechvěly. Věděl jsem, že bych neměl zapomínat na jednoduchou pravdu - nemohu sloužit dvěma pánům. V současnosti má pracovní pozice vyžadovala umístit absolutní autoritu Božího Slova pod nejvyšší autoritu církve římskokatolické.

Celý rozpor byl symbolizován mým počínáním si se čtyřmi sochami v kostele Sangre Grande. Odstranil jsem a rozbil sochy sv. Františka a sv. Martina, protože druhé přikázání deklarováno v 2.knize Mojžíšově - Exodus 20:4 je psáno, „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ Když někteří farníci protestovali proti odstranění obrazu Nejsvětějšího Srdce a sochy Marie, ustoupil jsem, protože „vyšší moc“,čili církev římská, ve svém kánonu č.1188 prohlašuje: „Praxe zobrazování a zpodobnění svatých v církvi k uctívání věřícím zůstává v platnosti“. Ani jsem si nevšiml, že jsem se pokoušel podřídit Boží Slovo pod slovo člověka.

Mé vlastní pochybení

Mimo objevení absolutního charakteru Božího Slova, jsem stále pokračoval v teorii, že církev Římská má větší autoritu, než Slovo, dokonce i tehdy, když její učení a tvrzení je zcela v rozporu s Biblí. Jak to je možné? Ze všeho nejvíce to bylo mou vlastní chybou. Kdybych přijal autoritu Bible jako nejvyšší, musel bych být usvědčen Božím Slovem z mé role kněžství jako prostředníka, ale tato úloha pro mě byla příliš vzácná. Za druhé, nikdo se mě nikdy neptal, co jsem dělal jako kněz. Křesťané přicházejíce na mše z různých krajů viděli naše svaté oleje, svěcenou vodu, medaliony, sochy, liturgické oblečení, rituály a nikdy nezareagovali ani slovem! Nezvyklý přepych, symbolika, hudba a umění Římské církve byly velmi uchvacující.Tajemná vůně kadidla působila mocně nejen na čich, ale i na mysl.

Bod zvratu

Jednoho dne mě jedna žena vybídla k úvaze (jediný případ za 22let): „Vy katolíci máte jen formu pobožnosti, ale zříkáte se její moci“. Tato slova mi nějaký čas vadila, protože jsem miloval tu krásu okolo - světla, nápisy, veselou lidovou hudbu, kytary a bubínky. Na celém Trinidadu nebylo jiného kněze, který by měl tak barevné liturgické oblečení a roucho jako já. Uvnitř mi ale tak barevně nebylo.

V říjnu 1985 se Boží milost ukázala být silnější než podvod, se kterým jsem usiloval žít. Jel jsem na Barbados, abych se modlil znepokojen kompromisem, do kterého jsem se hnal. Cítil jsem se jako v pasti. Ano, teď jsem měl Slovo Boží za absolutní a hodné mé poslušnosti, ale také jsem si říkal, že před Boží tváří jsem sliboval poslušnost církvi. Na Barbadosu jsem četl knížku, ve které byl vysvětlen biblický význam církve jako „jednota věřících“. V novozákonní církvi není ani špetka o hierarchii, ani o církvi v pojetí „kléru“ řídícího „laiky“. Biblická církev chce zachovávat slova Ježíše: „máte jednoho Učitele, Krista, a vy všichni jste bratři“(Matouš 23:8). Když jsem viděl, že „církev“ označuje jednotu, již bez problému jsem odhodil víru v nejvyšší autoritu katolické církve a opřel se pouze na Ježíše Krista jako Pána. Na základě Písma jsem objevil, že biskupové, které jsem znal nejsou křesťany v biblickém slova smyslu. Většina z nich je pobožných, oddaných kultu Marie, věrných růženci, cele loajální Římu, ale nemají vůbec potuchy o dokončeném díle spasení, dokonalé práci Ježíše Krista a o tom, že spasení je osobní a kompletní.Učí o pokání za hříchy, lidském utrpení, skutcích náboženství - o cestě lidské, nikoliv cestě Boží. Díky Boží milosti jsem od Pána poznal, že nemůže být člověk spasen ani skrze církev, ani přes skutky.

Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás - je to Boží dar,
ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit.(Efezským 2:8-9)

Znovuzrození ve 48 letech

Když jsem viděl, že život v Kristu Ježíši nelze žít s věrností nauce Říma, musel jsem opustit katolickou církev. Když jsem opustil Trinidad v listopadu 1985, zůstal jsem chvíli na nedalekém Barbadosu v pohostinnosti staršího manželského páru. Prosil jsem Pána, aby mě zaopatřil základním oblečením a potřebnými penězy, abych mohl odjet do Kanady. Měl jsem jen letní oblečení a pár set dolarů. Obě modlitby byly vyslyšeny, aniž bych komukoliv dával vědět kromě Pána.

Z 35 stupňových tropických teplot jsem přistál v Kanadě, kde byl sníh a led. Po měsíci ve Vancouveru jsem přijel do Spojených Států. Teď jsem plně důvěřoval, že se Pán postará o všechny mé potřeby. Můj nový život takto začal v 48 letech, bez žádných peněz, bez karty trvalého pobytu, řidičského průkazu a bez žádných doporučení. Měl jsem jen Pána a Jeho Slovo.

První polovinu roku jsem strávil na farmě ve státě Washington. Svým hostitelům jsem vysvětlil, že jsem opustil římskokatolickou církev a přijal Ježíše Krista a Jeho Slovo v Bibli jako plně dostačující ve všech věcech života. Oznámil jsem, že to je krok „bezpodmínečný, konečný, definitivní a rozhodný“ U hostitelů tyto čtyři příslovce nevzbudily udivení, jen chtěli vědět, zda nemám v sobě hořkost a vnitřní zranění. Byli mi velkou oporou, jak modlitbou, tak i moudrostí, protože moc dobře věděli, jak jednoduché je zahořknout. Po čtyřech dnech, co jsem byl v jejich domě, jsem začal opakovaně pozorovat ovoce spasení. Nejen, že jsem mohl prosit Pána o odpuštění dlouhodobého žití ve lži a falešnosti, ale také jsem mohl přijmout Jeho uzdravení tam, kde jsem byl hluboce raněn. Nakonec ve věku 48 let na samém základu - jedině Slova Božího a Boží milosti - jsem uznal zástupnou oběť samotného Ježíše Krista na kříži. Jen Jemu, nechť je za to chvála.

Díky péči této rodiny jsem se mohl zotavit jak fyzicky tak i duchovně. Pán mi dal ženu - Lynn, která byla znovuzrozená, milá a inteligentní. Spolu jsme se odebrali do Atlanty, kde jsme oba dostali práci.

Pravdivý misionář a pravdivé poselství

V září 1988 jsme opustili Atlantu, abychom jeli do Asie jako misionáři. Byl to rok, o jakém se mi ani nezdálo, nesoucí hojnost ovoce v Pánu. Mnoho mužů a žen přišlo, aby poznalo autoritu Bible a sílu Kristovy smrti a vzkříšení. Byl jsem v úžasu, s jakou jednoduchostí pracovala v jejich srdcích Boží milost, když jsme se při představování Ježíše Krista opírali jen o Boží Slovo. Jak moc se to lišilo od pavučiny církevní tradice, která 21 let překážela v mé službě na Trinidadu, 21 let bez poselství skutečné pravdy.

Požehnaný život, o kterém mluvil Ježíš a z kterého se dnes raduji, nejlépe vystihují slova z listu k Římanům 8:1-2:

A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha. Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti.

Nejen, že jsem byl uvolněn ze Římského systému, ale v Kristu Ježíši jsem se stal novým stvořením. Je to jen milostí Boží a ničím jiným než Jeho milostí, že jsem zanechal mrtvých skutků, abych mohl vejít do nového života.

Svědectví o Evangeliu milosti

Když mě v roce 1972 nějaký křesťan učil o Pánu, který uzdravuje tělo, měl mi před tím vším vysvětlit, co se stane s odpuštěným hříchem a jak se svou hříšnou přirozeností mohu dojít spravedlnosti před Bohem. Bible ukazuje, že Ježíš nás zastoupil na kříži. Nemohu to lépe vysvětlit, než je psáno u Izajáše 53:5

„Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.
Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“

(Ježíš Kristus za mě nesl trest, který jsem povinen trpět sám. Před tváří Boha Otce věřím v Ježíše, který trpěl místo mě - zástupně za mě.) Tato slova byla napsána 750 let před ukřižováním Pána a zanedlouho po Jeho smrti a zmrtvýchvstání apoštol Petr prohlásil:

On sám na svém těle vnesl naše hříchy na dřevo, a bychom zemřeli hříchům
a ožili spravedlnosti - "jeho ranami jste byli uzdraveni." (1.Petrova 2:24)

Jako dědici přirozené hříšnosti od Adama, všichni jsme zajisté zhřešili a nemáme slávy Boží. Jak tedy můžeme stanout před obličejem Svatého Boha, aniž bychom uznali, že záchrana je v Ježíši Kristu a že neumřel zástupně za nás? Jenom skrze víru, kterou dává Bůh, můžeme být znovuzrozeni a přijmout skutečnost, že Ježíš Kristus je naší zástupnou obětí. Protože On zaplatil tu cenu za naše hříchy - I když sám byl bez hříchu, byl ukřižován. Toto je pravé poselství evangelia. Stačí k tomu jedině víra? Ano, víra člověka, který je znovu narozen, plně stačí. Tato pravá víra pochází od Boha a nevyhnutelně prokazuje dobré ovoce, z kterého první je znovuzrození.

Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům,
které Bůh předem připravil, abychom v nich chodili. (Efezským 2:10)

Navracejíce se, odhazujeme díky Boží moci náš starý život a bývalé hříchy. To neznamená, že od té doby nehřešíme, ale toto mění naše postavení před tváří Boha. Zůstáváme nazýváni dětmi Božími a opravdu jimi jsme. Jestliže hřešíme, máme problém ve vztahu s Bohem Otcem, který může být hned napraven. Nehrozí nám ztráta naší pozice Božího dítěte v Ježíši Kristu, protože naše postavení je neodvolatelné. V listě Židům 10:10 je psána úžasná pravda:

„...jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou provždy posvěceni.“


Dokončené dílo Ježíše Krista na kříži je dostatečné a kompletní. Vírou v toto dokonalé dílo se stáváme účastníky nového života pocházejícího z Ducha - znovu se narodíme.

A dnes...

Mým současným úkolem a dobrým dílem, které Pán již dříve pro mě přichystal, je hlásat evangelium v místech nedaleko Austinu ve státě Texas U.S.A. Slova, která o židech pověděl apoštol Pavel, mohu říci také všem milovaným bratrům katolíkům: že „ z celého srdce toužím a také se modlím k Bohu za katolíky, aby mohli být spaseni. Mohu jím vydat svědectví o tom, že jsou zapáleni pro Boha, ale jejich horlivost není založena na Božím Slově, ale na jejich církevní tradici. Kdybyste jen věděli, s jakou oddanosti a trýzni praktikují své náboženství někteří bratři a sestry na Filipínách a v Jižní Americe, možná byste porozuměli, proč tak z hloubky srdce volám: „ Pane, dej nám soucit, abychom mohli porozumět bolesti a utrpení, se kterou se naši bratři a sestry k Tobě obracejí. S porozuměním bolesti uvnitř jejich srdcí, toužíme jim ukázat dobrou zprávu o Kristově dokončeném díle na kříži.“

Moje svědectví zobrazuje, jak těžké to bylo pro mě jako katolíka odhodit církevní tradici, ale když to Pán vyžaduje ve svém Slově, musíme to udělat. „Forma zbožnosti“ v Římské církvi překáží katolíkovi, aby viděl, kde leží skutečný problém. Každý se musí rozhodnout a vybrat si, s kterou autoritou bude poznávat pravdu. Podle Říma se dá pravda poznat pouze pomocí jeho nařízení. Kánon č.212 Kodexu kanonického práva (vyhlášeno v r.1983 Janem Pavlem II) mluví: „Nejvyšší biskup ze svého úřadu vlastní neomylnost v učení, když jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících...prohlašuje s konečnou platností učení víry nebo morálky.“ Ale podle Bible je autoritou samotné Boží Slovo a na jeho základě je možno rozpoznat pravdu. Byly to lidské tradice, které způsobily, že reformátoři požadovali „Jedině Bible, jedině víra, jedině milost, jedině Kristus a jedině Bohu náleží chvála!“

Důvod proč vydávám svědectví

Sdílím se s tímto, abys i Ty mohl poznat Boží cestu spasení. Naším základním problémem jako katolíků bylo přesvědčení, že jsme schopni samostatně zareagovat na pomoc, kterou dává Bůh, a chceme dojít takto spravedlnosti v Jeho očích. Základ toho, co vyznávalo mnoho z nás je trefně popsán v katolickém katechismu v bodě 2021: „Milost je pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpovídali na naše povolání stát se jeho adoptivními dětmi“ Majíce tento způsob myšlení, udržujeme nauku, která Bibli stále popírá. Takováto definice milosti je důmyslné dílo člověka, protože Bible stále deklaruje, že věřící se stává spravedlivým před Bohem „bez skutků“ (Římanům 4:6), „bez skutků Zákona“ (Římanům 3:28), „ne na základě skutků“ (Efezským 2:9), „je to dar Boží“ (Efezským 2:8). Připsání věřícímu část zásluhy za spasení a pohled na milost jako na „pomoc“ zcela zřetelně popírá biblickou pravdu: „A jestliže podle milosti, tedy ne na základě skutků, jinak by milost již nebyla milost. Jestliže však na základě skutků, již to není milost; jinak již skutek není skutek.“(Římanům 11:6)

Prosté poselství Bible hlásá, že „dar spravedlnosti“ v Ježíši je možno obdržet pouze mocí Jeho dokonalé oběti na kříži, „Jestliže totiž kvůli provinění jednoho člověka kralovala skrze toho jednoho smrt, mnohem spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a daru spravedlnosti, budou kralovat v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista!“(Římanům 5:17)

Sám Pán Ježíš Kristus řekl, že zemřel na místě za věřícího jako Jeden za mnohé (Marek 10:45), dal svůj život jako výkupné pro mnohé. Stejně jako oznámil: „...neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů.“(Matouš 26:28)

Stejně takto zvěstoval apoštol Petr: „Vždyť i Kristus jednou trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ (1.Petrova 3:18) Pavlovo kázání je shrnuto na konci 2 Korintským 5:21,

Vždyť Toho, který nepoznal hřích, učinil hříchem za nás, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.

Tento fakt, drahý čtenáři, je i Tobě představen v Písmu Svatém. Přijetí tohoto je příkazem Božím, „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (Marek 1:15)

Nejobtížnějším v pokání pro nás horlivé katolíky je změna způsobu smýšlení: přechod od „zásluh“, „vydělávání“, „být dostatečně dobrý“, k pokornému přijetí daru spravedlnosti v Kristu Ježíši. Odmítnutím toho, co přikazuje Bůh, je stejným hříchem, jaký dělali pobožní židé v časech apoštola Pavla. „Nepoddali se totiž Boží spravedlnosti, protože Boží spravedlnost neznají a snaží se ustanovit svou vlastní spravedlnost.“ (Římanům 10:3)

Obraťte se a uvěřte v dobrou novinu!

Richard Bennett