Boží instituce
manželství a její porušení Římem
Staré pořekadlo, které říká, že: "ruka, která kolébá
kolébku, vládne světu," by mělo být spíše znít, že: "ruka, která
ovládá manželství, vládne světu." Ještě než budeme zvažovat nadvládu
katolické církve nad manželstvím prostřednictvím jejích zákonů, manželství musí
být shledáno jako přímé ustanovení samotným Stvořitelem. Jako Stvořitel a
svrchovaný Pán nad svým stvořením, Bůh ve své moudrosti ustanovil a přikázal,
že muž a žena mají ve správný čas opustit rodiče a vzít se: "Proto opustí muž svého otce i matku a
přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem." (Genesis 2:24)
Písmo ukazuje, že od začátku jak věřící, tak i nevěřící se
ženili a vdávaly, neboť manželství je nařízeno všemu lidstvu. Lidé nemohou
odhodit nebo ukončit tento stvořitelský příkaz. Bůh si používal rodiny, rody,
království a státy jako nástroje k usnadnění, prosazování a dohlížení nad
manželským svazkem. Ale jako následek hříšné přirozenosti padlého člověka bylo
toto ustanovení trvalé monogamie jako posvátného zákona manželství v různých
měrách porušováno. I někteří z Božího lidu následovaly
zkažené normy společností, spíše než zákony Boha. Když království či státy
dovolí, aby manželství upadlo v pohanění, Boží soud spočívá nad těmito
institucemi a jejich společnostmi. Pán Ježíš Kristus zdůraznil stvořitelský
příkaz a vysvětlil, jaká byla Boží vůle pro Jeho lid: "A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" (Matouš 19:6) Praví
věřící v Pána Ježíše Krista mohou být i v manželstvích odrazem světla celému
padlému světu svou jednotu s Pánem. Pravý Boží lid by měl být předním
nástrojem, který si Bůh používá pro pozdvihnutí manželství, neboť právě Jeho
lid má zjevení Písma a moc Ducha svatého. Žádná církev ani takzvaná církev nemá
autoritu k vytváření zákonů týkajících se platnosti manželství nebo jeho
anulace. Manželství je stvořitelský příkaz určený celému lidstvu.
Boží Slovo nic neříká o způsobu vedení svatebního obřadu.
Obřady se liší v různých národech, ale nikdy by neměly být nahlíženy jako něco
více než veřejné uznání vztahu, do kterého vstupují muž a žena před Bohem, svým
Tvůrcem. Přece jen je manželství záležitostí, která s sebou nese jak veřejné
tak i soukromé závazky, a tak je nezbytné a vhodné mít nějaký obřad - a to veřejný - aby nemohly být žádné pochybnosti o
jeho opravdovosti.
Údajná absolutní moc
nad manželstvím
Zatímco katolická církev, která dává neupřímný slib
manželství (který je ve svém základním významu a způsobu vytvořené Bohem), se
ve svých zákonech a praxi od tohoto základu zcela liší. Řím prohlašuje, že má
absolutní autoritu nad manželstvím, a tak nad ním, jeho platností a anulací
užívá svou legislativu. Například papež Leo XIII se pokusil obhájit
přivlastněnou autoritu nad institucí manželstvím, když prohlásil:
„Proto když Kristus, spravoval manželský stav, a povýšil
jej na svátostní výjimečnost, svěřil církvi veškeré
zákonodárství týkající se této věci.“
V Kodexu kanonického práva Řím tvrdí: „Případy manželství
pokřtěných náleží církevním soudům a řádného práva.“ Církev je poměrně
jednoznačná ve stanovení základu pro dalekosáhlé prohlášení, že manželství
náleží jen jí. Takto tvrdí:
Avšak milost, která byla tak dokonalá jako přirozená láska
a potvrzení nerozlučitelné jednoty, a posvěcení těch, kteří jsou spojeni
v manželství, Kristus sám, původce a dokonavatel
ctihodných svátostí, vysloužil pro nás skrze své umučení. Apoštol Pavel to
oznámil, když řekl: ‚Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a
sám se za ni obětoval‘ a přímo dodal: ‚Toto je ta velká svátost, ale hovořím v
Kristu a za církev.‘“
Toto prohlášení je smyšlená lež. Důkaz je v textu Písma: "Toto je veliké tajemství; já však
mluvím o Kristu a o církvi." (Efezským 5:32) Apoštol upozorňuje, aby tomu žádný
člověk nerozuměl ve smyslu manželství. Věc, kterou apoštol zdůrazňoval, je: "Muž je hlavou své ženy, jako je
Kristus hlavou církve - ona je jeho tělem a on jejím
ochráncem." (Efezským
5:23) Vysvětluje, že tato pravda je plněji vyjádřena jako "velké
tajemství", lze říci, že Kristus vdechuje do církve svůj život a moc.
Změnou významu na, že manželství je "velká svátost" se postavila
opora pro katolické prohlášení o moci nad manželstvím. Je to jeden z
nejsprostějších příkladů překroucení Písma. Římská církev zaměňuje slovo
"svátost" za slovo "tajemství". Toto se stalo kvůli
překladu Bible Jeronýmem - Vulgátě. Katolická církev
tedy postavila celou svou teologii, kde prohlašuje absolutní moc nad
nejintimnějšími a nejosobnějšími vztahy milionů lidí, na špatném překladu slova
v Bibli. Tato chyba není nezanedbatelná v pohledu na spoušť, kterou vyvolala v
životech těch, kdo náleží do katolické církve. Kolik bolestí a obtíží přivedla
těm, kdo se pokouší žít svá manželství pod právní mocí církve. Avšak katolická
církev je tak neústupná v zastávání svého prohlášení, že ukládá kletbu na
každého, kdo popírá, že manželství je doopravdy svátost:
"Pokud kdokoliv tvrdí, že manželství není ve
skutečnosti jednou ze sedmi svátostí evangelijního zákona ustanoveného Kristem
Pánem, ale že byla vytvořena člověkem v církvi a že neuděluje milost,
nechť je anathema."
Ohromná moc i v
civilním právu
Římskokatolické zákony týkající se manželství šokují
každého, kdo ví, že manželství pochází od samého Stvořitele. Podle Písma má být
respektováno ve všech jeho složkách: "Manželství
ať si všichni váží. Manželské lože je bez poskvrny, smilníky a cizoložníky však
čeká Boží soud." (Židům 13:4)
Je to instituce vytvořená Bohem tak, že muž a žena v každé obyvatelné části
světa mají mít svobodu být spojeni tímto svazkem. Je to příkaz Boha, a ne žádné
církve. Manželství by mělo být všemi ctěno a nemělo by být odpíráno nikomu z
těch, pro které jej Bůh ustanovil. Je čestné, neboť již na počátku je Bůh
zřídil pro člověka. Sám oddal a požehnal první pár, první rodiče, a tak ukázal
všem lidem, aby v otázce tohoto ustanovení hleděli k Bohu. Je to tak jasné, že
by jeden řekl, že by tedy všichni lidé měli souhlasit. Ale Římská církev
nesouhlasí. Všechny výše uvedené odvěké znaky manželství jsou v silném rozporu
s Římskokatolickou církví. První rozdíl nastal ve 12. století, kdy papežský Řím
získal kontrolu nad manželstvím a začal právně posuzovat platnost, nebo
neplatnost všech manželství - jak králů tak rolníků.
Na cestě za mocí převzala církev kontrolu nad manželstvím. To se stalo jedním z
nejvlivnějších nástrojů, které drží a může jím řídit katolíky po celém světě. V
Kodexu kanonického práva z roku 1983 Vatikán ustanovil minimální věk pro vstup
do manželství: "Muž před dovršením šestnáctého roku života a žena před
dovršením čtrnáctého roku, nemohou uzavřít platné manželství." Dále, podle
katolického práva, je manželství s nepokřtěnou osobou právně neplatné.
"Neplatné
je manželství mezi dvěma osobami, z kterých je jedna pokřtěná v katolické
církvi nebo je do ní přijata a formálním úkonem od ní neodpadla, a druhá je
nepokřtěná."
Tentýž Vatikán také uzákonil, že sexuální neplodnost ať na
straně muže nebo ženy, zneplatňuje manželství.
"Předcházející
a trvalá impotence k sexuálnímu styku ať ze strany muže či ženy, ať už
absolutní, nebo relativní, zneplatňuje manželstvo ze
samotné své přirozenosti."
Papež si dále ponechává právo na zrušení manželství, ve
kterém chybí pohlavní soužití, i když si to někdo z manželů nepřeje. Kánon 1142
ustanovuje:
"Nenaplněné
manželství mezi pokřtěnými nebo mezi stranou pokřtěnou a nepokřtěnou, může z
oprávněného důvodu Římský velekněz rozvázat po žádosti obou stran, nebo jedné
z nich, i když druhá strana je proti tomu."
Zatímco veřejné uznání vztahu je základem pro manželství,
Vatikán v Kánonu 1130 ustanovuje i tajná manželství: "Z vážného a
naléhavého důvodu může místní ordinář povolit, aby se manželství konalo
tajně." Takové, "tajné manželství" je tak skryté a utajené, že
Vatikán slavnostně prohlašuje: "Tajně uskutečněné manželství se má zapsat
jen na místní matrice, kterou je potřeba uchovávat v tajném archívu
kurie." To je jen malá část z více než 110 zákonů, které kardinálové a
biskupové Římské církve předepisují katolíkům po celém světě.
Co se týče manželství, Vatikán jedná, jako by měl moc
Boha, tak například ve výše uvedené citaci o moci papeže rozloučit sexuálně
nenaplněné manželství i v případě, že jeden z manželů s tím nesouhlasí. Kdyby
byla tato síla jen teoretická a striktně v rámci území jak církve tak i státu.
Jakožto suverénní stát je Vatikán uznáván dalšími 174 národy, se kterými si
vyměňuje vyslance. S některými z těchto národů také právně vstoupil v takzvaný
"konkordát". "Konkordát" je mezinárodní smlouva právně
svazující smluvní stát s Vatikánem. To zaručuje Římskokatolické církvi taková
"práva" jako uctívání, vyučování lidí v jejich náboženství a
akceptování Vatikánských práv v oblasti manželství a anulace. Tento poslední
činitel – kontrola manželství napříč národy – je rozpoznávána i sekulárními
akademickými pisateli. Citujeme z Mezinárodního žurnálu neziskového práva:
"Katolická církev (ve většině latinsko-amerických
zemí) byla v podstatě jedinou církví s vlastní právní legislativou,
která nespadala pod vládní zákony a nařízení. Platným zákonem katolické církve
je její vlastní kanonické právo. Smlouvy katolické církve s vládami nebyly
ustanoveny legislativně nějakým výkonným rozhodnutím, nýbrž skrze dohodami a smlouvami s Vatikánem. Jiné církve nemohou
dále rozšiřovat svůj vliv a vstupovat do takovýchto smluv, protože nejsou samy
nezávislými vládnoucími subjekty.“
Staré vatikánské ambice se nezměnily, stejně jako touha
neustále řídit "své" lidi i ve vztahu nejintimnějším ze všech, v
manželství. To znamená, že její nadvláda nad katolickým manželstvím, nemůže být
uvolněna bez evangelia. Podle evangelia, jsou muž a žena postaveni do stavu
svobody, ve kterém jsou svobodni od římskokatolického jha
manželského zákona a kruté kontroly, jež vyžaduje. Je to tudíž posvátná
povinnost muže a ženy pevně stát v této svobodě a zachovávat evangelium
milosti a svobodu, která z něj plyne. Tato je základní cesta pro katolíky
k osvobození ze jha svázanosti.
Smíšená manželství
Vatikánská
kontrola nad manželstvími a nad manželskou postelí se stává zvláště manipulativní tak, že ji nazývají „smíšená manželství“.
Smíšená manželství byla a jsou jednou z nejúspěšnějších cest, jak zvýšit
počty těch, kteří přijímají katolickou cestu. Vzpomínám si na celých
jedenadvacet let mého kněžství, jak jsem v Trinidadu striktně vyžadoval
katolické zákony. Dal jsem souhlas k sňatku až poté, co papíry byly
vyplněny ve věci, že všechny děti z daného manželství budou přivedeny do
katolické církve. Toto je katolický zákon: „Manželství mezi dvěma pokřtěnými,
kdy jedna osoba z nich je pokřtěná v katolické církvi, nebo byla po
křtu do církve přijata a formálním úkonem od ní neodpadla, druhá však patří do
církve, nebo ekleziální společnosti, která není
v plném společenství s katolickou církví, je bez dovolení kompetentní
vrchnosti zakázáno.“ Skutečně vyjasňujícím zákonem je kánon č.1125:
„Takovéto povolení může udělit místní ordinář poté, co existuje oprávněný a
rozumný důvod. Nemá jej udělovat, pokud nejsou splněny tyto podmínky: 1.
katolická strana má prohlásit, že je připravena odstranit nebezpečí odpadnutí
od víry a složí upřímný slib, že udělá vše, co je v její síle, aby všechny
děti byly pokřtěny a vychovány v katolické církvi. 2.Druhá
strana se má v pravý čas natolik obeznámit s těmi sliby, která podává
katolická strana, aby bylo zřejmé, že si je skutečně vědoma slibu a povinnosti
katolické strany. 3. Obě dvě strany se mají poučit o cílech a podstatných
vlastnostech manželství, které jsou potřeba, aby ani jeden z uzavírajících
z nich nevybočoval.“
Když Řím
se pokusil s katolicismem zvítězit nad protestantismem ve Spojených
Státech Amerických, jednou ze strategií bylo je přitáhnout k sobě skrze
smíšená manželství. V roce 1810, římskokatolický biskup Brute napsal zprávu, kterou zaslal zpět do Říma, ve které
pod tématem „Konverze protestantů“ napsal, „Nejčastější konverze jsou: Skrze
přímé učení a skrze vyučování mezi katolíky. Skrze smíšená manželství…“ Žel
tyto humanistické plány jsou docela úspěšné v rozhojňující se moci Říma a
právě smíšená manželství jsou jedny z nejúspěšnějších. Nicméně takováto
praxe je naprosto nebiblická a zcela v opozici proti významu ustanovení
Božího království tak, jak je vyučováno v Písmech. Pán Ježíš Kristus
prohlásil, „Mé království není z tohoto světa.“ Není politickou institucí,
která je řízena světskými zákony, aby nabývala více předmětů. Spíše, Jeho
království je duchovní režim, který je řízen Pravdou. V pravém slova
smyslu On užívá pro toto rozšiřování Jeho evangelia milosti.
Rozvod
Podle Bible, když přijde na rozvod, jsou zde čtyři hlavní
tvrzení Pána Ježíše Krista. Dvě z nich ukazují na naprostou opozici
k rozvodu, zatímco další dvě ukazují na přijatelnost rozvodu na základě
sexuální nevěrnosti a práva na nový sňatek pro nevinnou stranu. Před Bohem je
manželství celoživotní vztah, který by neměl být ukončen lidským činem.
Základní božské právo manželství je, že muž má opustit otce a matku a má
přilnout ke své ženě. Povaha manželství je smlouvou je, že dvě osoby jsou tak
jednotně spojeny, že se stanou jedním tělem, „Proto muž opustí otce i matku, přilne ke své manželce a ti dva budou
jedno tělo´ A tak už nejsou dva, ale jedno tělo. Co Bůh spojil, člověče nerozděluj."(Matouš 19:6) Manžel a manželka
spojeni nařízením Božím nemají být rozděleni žádným prohlášením člověka. Bůh
řekl, že nenávidí rozvod. Boží dokonalá vůle je ochranou společnosti a
budoucích generací tím, že chrání manželství. Bůh bude komukoliv velkou pomocí
v udržení manželství před odcizením manželů. Jsou zde pouze dva základy
pro rozvod a opětovné manželství. Když se zde vyskytne sexuální nevěra, může
dojít k rozvodu, protože nevěra tak vážně poškodila manželský vztah a
rozvod je jen formálním oznámením toho, co se stalo. „Proto vám říkám, že kdo by se rozvedl s manželkou z jiného důvodu než
kvůli smilstvu a vzal si jinou, cizoloží; také ten, kdo si vezme rozvedenou,
cizoloží." (Matouš 19:9)
Ježíšův zákon znovu postavil člověka tak, jak byl na
počátku – zákon manželské lásky byl od samého počátku. Když uvažujeme nad zlem,
které je spácháno na rodinách a národech prostřednictvím papežského zákona o
anulování manželství, a svévolnými civilními rozvody, které jsou dnes tak
běžné, můžeme vidět, jak moc tento zákon Kristův stojí v zájmu celého
lidstva.
Rozvod označený
anulování manželství
Katolická církev prohlašuje, že všechna manželství mezi
pokřtěnými lidmi jsou svátostí. Toto je zdůrazněno v kanonickém právu,
„Proto mezi pokřtěnými nemůže existovat platná manželská smlouva
bez toho, aniž by byla zároveň svátostí.“ Tím, že prohlašuje manželství
za svátost, katolická církev říká, že to je instituce, prostřednictvím které
Bůh dává milost a nad kterou má církev kontrolu. Řím ustanovuje hierarchii
manželství, kde katolická manželství jsou postavena nad ostatními manželstvími.
Manželství, která mají civilní platnost, mohou být považována za neplatná
z pohledu katolického zákona. Manželství mezi katolíkem a nekatolíkem,
kteří nebyli oddáni katolickým knězem je neplatné a je
to pouze záležitostí času, než manželé mohou být osvobozeni od své manželské
smlouvy.
Celá myšlenka manželství jako svátosti má vybudovat
systém, ve kterém by katolická manželství převyšovala ostatní manželství.
Katolíci jsou od dětství připravováni na přijetí myšlenky, že manželství musí
být uzavřeno před knězem a opovrhují manželstvími, která takto nebyla uzavřena.
Fakt, že toto učení je žito v katolickém systému, je velmi závažný,
protože lze velmi snadno získat prohlášení o anulaci, když manželství nebylo
uzavřeno před knězem. Je mnohem těžší anulovat manželství uzavřené před knězem
a nazývané svátostné.
Katolická církev neustále prohlašuje, že neexistuje rozvod
manželství, které je zákonně uzavřeného mezi pokřtěnými. Nicméně studie
římského práva ohledně anulace ukazuje, že vysoká technická dovednost je používána
v udělování výjimečné církevní anulace. Anulace je vlastně v praxi
přesně to samé jako je rozvod. V zákoně to jde až za hranice rozvodu.
Katolická církev při udělování anulace prohlašuje, že nikdy nebylo zákonné. To
znamená, že člověk se může ocitnout v absurdní situaci. Byl ženatý a měl
děti – což je reálný důkaz manželství – a teď by manželství mělo být prohlášeno
jako nikdy neexistující!
Dále je řečeno, že bez anulace není civilní rozvod
akceptován katolickou církví jako planý. Toto brání katolíkům v přijímání
eucharistie, která je po křtu hlavním způsobem získání pokračující milosti,
která údajně plyne skrze tuto svátost. Pro katolíka to má extrémní následky –
pomyšlení, že by měl zemřít bez nezbytné posvěcující milosti, ve kterou byl
vyučován věřit.
Jeden
z hlavních prostředků používaný při získání anulace se nazývá „překážka
rušící platnost manželství“. Překážka rušící platnost manželství je překážka,
která je natolik vážná, že může automaticky anulovat manželství. Může to být
nedostatečný souhlas někoho z manželů nebo nedokonalost ve formě
manželství. Římem požadovaná forma manželství znamená uzavření sňatku před
knězem a dvěma svědky. Mnoho manželství je anulováno, neboť zákony katolické
církve berou v úvahu „překážku rušící platnost manželství“. Dále také
katolická církev rozvinula terminologii, která předčí dokonce i farizeje.
Příkladem je „radikálního uzdravení“. „Radikální uzdravení“ je zpětně působící
nařízení, které může stabilizovat a prohlásit za platné i manželství, které
začalo neplatně. Současné kanonické právo tvrdí:
„Radikální uzdravení neplatného manželství je jeho konvalidací bez obnovení souhlasu, který je udělován
kompetentní vrchností, která přináší se sebou dispens od překážky takové, jaká
je i od kanonické formy, pokud nebyla zachována, taktéž i zpětnou působnost
kanonických vlivů až do minulosti.“
I farizeové by se divili nad touto spletitou legislativou,
která je údajně schopna zpětně učinit manželství, které platné nebylo, platným.
Ten samý kánon pokračuje:
„Konvalidace nastává od chvíle
udělení milosti a zpětná působnost se chápe tak, že se vztahuje k chvíli
uzavření manželství, jak není výslovně určeno něco jiného.“
Takovéto ustanovování a rušení manželství odporuje Božímu
zákonu. Je to činěno tímtéž papežským Římem, který také postavil manželství
kněží mimo zákon.
Papežské
ustanovování a rušení manželství
Ustanovování a rušení manželství je údajně zcela
v apoštolské moci katolické církve. Katolická církev uplatňuje tuto moc, i
když obě dvě strany v manželství vůbec netuší, co se děje. Toto Řím prohlašuje
ve svých zákonech: „Uzdravení manželství je možno udělit i bez vědomí jedné či
obou dvou stran. Nemá se však udělovat, pokud k tomu není vážný důvod.“
Tato tajemná moc, jak sama katolická církev prohlašuje, je držena v samém
srdci Říma: „Uzdravení může v podstatě udělit Apoštolský Stolec.“
Manželství však není učiněno platným na příkaz Říma, podle Písma je manželství
uspořádáno podle vůle a záměru Boha. Pán Ježíš Kristus řekl: „ muž opustí otce i matku, přilne ke své
manželce.“ Toto je jediný způsob, jakým se manželství stává platným před
Bohem. Tvrdit, že Římští celibátní církevní hodnostáři, i když manželé sami o
tom neví, mohou vytvořit manželství, je zdivočelá
farizejská totalita. Tato bizarní moc je uplatňována, protože Řím tvrdí, že
manželství je svátost. Proto je v jeho moci vytvořit a zrušit manželství
podle své vlastní vůle a důvodů.
Manželství je někdy zrušeno také tak zvaným „vnitřním
souhlasem“ – což znamená, že již od počátku zde nebyl souhlas jednoho
z manželů. Na základě různých církevních zkoumání, může toto vyplynout
před církevním soudem, a na základě toho může být manželství buď zrušeno, nebo
ustanoveno. Katolická zneplatnění jsou velkou záležitostí
a velkým obchodem v katolické církvi. Ve Spojených státech je dokonce
běžně známo, ve kterých státech je anulování manželství snazší.
„Statistiky jsou zajímavé. V roce 1968 bylo ve
Státech 338 anulací. Roku 1992 to bylo více než 59.030 – to je pětasedmdesátkrát
více. Dalším zajímavým číslem je, že celkový počet zneplatnění
v katolické církvi na celém světě v roce 1992 byl 76.286 – to znamená že více než 75% anulací se uskutečnilo v USA –
tedy v místě, kde je něco málo přes 5% světové katolické populace. Nejenže
jedno ze dvou katolických manželstvích zde ve Státech
končí rozvodem – avšak jen jedno z pěti z nich je anulováno, přičemž
90% žádostí o anulaci je úspěšných.“
„Během let
Proces k získání
anulace
Proces anulování manželství vedou některé arcidiecéze.
Například New Yorská arcidiecéze používá způsob
vysvětlený farností Svatého jména Marie:
„PROCES (1) Balíček žadatele (žalobce) je dán žadateli
s obecným vysvětlením zahrnujícím vyplnění osobních dat (jména, adresy,
telefonní čísla atd.) (2) Žadatel by měl porozumět, že se případ,
s největší pravděpodobností, bude odehrávat bez náležité taktnosti (Kánon
1095) vůči ŽADATELI. To znamená, že žadatel nese břemeno důkazu, že on/ona
selhal ve vykonání rozumného úsudku o sobě nebo druhé straně před vstupem do
manželství. Důkaz zahrnuje následující: (a) ŽIVOTOPIS ŽADATELE. (b) stanoviska
nejméně DVOU SVĚDKŮ. (c) hodnocení ŽADATELE PSYCHOLOGEM NEBO PSYCHIATREM. (d)
všechny související DOKUMENTY a POTVRZENÍ. (3)Žadatel by měl pochopit, že
ŽALOVANÝ nebo BÝVALÝ MANŽEL/KA musí být kontaktovaný kanonickým právem
prostřednictvím OBHÁJCE a SOUDNÍHO TRIBUNÁLU. Žalobce by měl být opětovně
ujištěn, že on/ona nebude muset přijít do kontaktu s bývalým manželem. (4)
ŽADATEL by měl porozumět, že v některých případech SE MUSÍ OSOBNĚ DOSTAVIT
před tribunál kvůli FORMÁLNÍMU SLYŠENÍ POD PŘÍSAHOU. SVĚDKOVÉ by také měli
vědět, že budou předvoláni, aby poskytli svědectví pod přísahou buď OSOBNĚ nebo PO TELEFONU. (5) Pokud jste obdrželi PŘEDBŽNÉ
STANOVISKO a STANOVISKA SVĚDKŮ (v zapečetěné obálce), odkážete žadatele na
jednoho z našich psychologických odborníků k otestování. Poté co
žadatel vykoná toto setkání, odešlete kopie žadatelova životopisu a svědeckých
stanovisek odborníkovi. Pokud žadatel současně navštěvuje terapeuta, nebo ho
navštívil v posledních dvou letech, dejte žadateli podepsat zprošťující
formulář (vzorek je přiložen). To BY MOHLO zabránit žadatelově potřebě
konzultovat s některým z našich odborníků. Mělo by být přesto známo,
že poměrně často tyto zprávy od terapeutů nabízejí velmi malý vhled ohledně
pohledu osoby na den svatby. (6) Poté co obdržíte hodnocení odborníka, vyplňte
ŽALOBU a ZMOCNĚNÍ
(vzorky jsou přiloženy). (7) Vše odešlete do kanceláře Mt. Kisco soudního tribunálu se
ZÁLOHOU 350,00 $ ve prospěch NEW YORSKÉ ARCIDIECÉZE. Prosím informujte žadatele že v době FORMÁLNÍHO SLYŠENÍ, je zbývající
vyrovnání stojí 650,00 $. V tomto balíčku a také v balíčku žadatele
je přiloženo USNESENÍ O POROZUMĚNÍ OHLEDNĚ NÁKLADŮ PŘÍPADU. Prosím ujistěte se,
že žadatel rozumí odsouhlasení. Pokud je žadatel ve finanční tísni, samozřejmě
část nebo celá platba může být prominuta nebo odsunuta. V takovémto
případě, žádám vás jako OBHÁJCE o napsání dopisu za tímto účelem a přiložte ho
do složky posílané tribunálu. (8) Žadatel musí porozumět, že nemůže být
stanoveno ŽÁDNÉ DATUM budoucí svatby, dokud nebude dosaženo definitivního
rozhodnutí PŘEZKOUMACÍHO SOUDU. Než zřídíme nový PŘEZKOUMACÍ SOUD, umístěný
pravděpodobně v Dunwoodie (s naprosto odlišným
personálem), v souladu s Římskými požadavky, časový faktor
ovlivňující dokončení případů bude poměrně NEJISTÝ. Žadatel by neměl být vedený
k myšlence, že SOUHLASNÉ ROZHODNUNÍ je již absolutního charakteru.
V případě, že ŽALOVANÍ jsou problematičtí a nepřátelští, odvolání na Řím
nejsou běžné. (9) Jakmile začne FORMÁLNÍ UZDRAVENÍ manželství v Mt. Kisco, žadatel by měl být
informován, že následné otázky ohledně průběhu případu má směřovat na tuto
kancelář.“
Lhostejný a povýšený způsob jednání s manželstvím a
jeho zrušením není překvapující, je určený biskupům a kněžím, kteří uplatňují
papežské soudy nad manželstvími. Duchovní, podle Písma, má být ten, „který se dobře stará o rodinu a má poslušné
a dobře vychované děti. (Když se někdo neumí postarat o vlastní rodinu, jak by
mohl pečovat o Boží církev?)“ Tyto podmínky vylučují celibátní soudce,
kteří udělují zneplatnění manželství. Stejně jako
odpustky, celý systém anulací Římskokatolické církve – již od navrhování zákonů
podle poptávky po zakázaném ovoci – je naprostým porušením Písma.
Manželství a jeho
katolický převlek
Pán Ježíš Kristus, vtělený Syn Boží, jasně mluvil o
důstojnosti a posvátnosti manželství. Když byl otázán na manželství, vracel se
k vyprávění Genesis: „Copak jste nečetli,
že Stvořitel je od počátku `učinil jako muže a ženu´ a řekl: `Proto muž
opustí otce i matku, přilne ke své manželce a ti dva budou jedno tělo´?“
Ježíš Kristus jednoduše potvrdil posvátnost manželství, znovupotvrdil
původní zjevení dané Bohem. Manželství je stvořitelské ustanovení. Není to jako
křest a Večeře Páně, jež jsou ustanoveny v Novém Zákoně přímo samotným
Ježíšem a jen pro věřící.
Manželství je tu od počátku a přechází pod pravomoc
civilních států jako ustanovení Boha. Pro křesťany jsou pravidla ohledně
manželství jasně napsána v Bibli – ve starém i novém zákoně. Křesťanský
pastor se může poradit s párem ohledně jejich manželství podle těchto
biblických norem. Nikdy nesmí převzít pravomoc nad manželstvím, aby ho vytvořil
nebo zrušil. Pán Ježíš Kristus je naprosto jasný ve svém prohlášení, že co Bůh
spojil, žádný člověk nemůže rozpojit. Jediný biblický případ, který může být
podporou pro rozvod, je ten, který sám Pán dovoluje v případě sexuální
nevěrnosti a v případě opuštění věřícího manžela nevěřícím, jak je to popsáno v 1.Korintským 7:12-15.
Nicméně katolická církev vyvinula celou sadu pravidel a
omezení, kterým musí právník římskokatolického kánonu zcela rozumět. Jsou
taková, že by i farizeové zrudli. Poněvadž v případech platnosti
manželství se to hemží mnoha různými technickými termíny, Řím tvrdí, že
potvrzuje posvátnost manželství, s výjimkou dovoluje, aby manželství bylo
anulováno, což zakládá na své vlastní vyvinuté terminologii. Například
„platnost“, když je udělena římským církevním soudem, není jen pouhým
oznámením. Povoluje různé interpretace. Například kánon 1648 tvrdí:
„Poté co rozsudek, ve kterým se poprvé
vyhlásila anulace manželství byl na odvolacím stupni nebo dekretem o anulaci,
anebo druhým rozsudkem potvrzený, že ti, kterých bylo manželství prohlášeno za
anulované, mohou uzavřít nový sňatek hned poté, co jim byl dekret anebo druhý
rozsudek, oznámen a pokud jim v tom nebrání zákaz, který je připojen
k rozsudku anebo dekretu, anebo zákaz ustanoven místním ordinářem.“
Takže i samotné prohlášení, že manželství je neplatné, je
zakalené teologickou terminologií, což způsobuje, že když někdo chce zachovávat
katolické učení, potřebuje zkušeného právníka, aby ho provedl labyrintem
kanonického práva. V naprostém kontrastu stojí Bible, která dává jasnou
zprávu, že Bůh, který jediný je svatý, ustanovil, co dělá manželství
manželstvím. To je úžasné jak pro Boží lid, tak pro celé lidstvo. Je to
všeobecné požehnání Boží milosti. Katolická církev si přivlastnila tuto instituci
a používá ji pro své vlastní účely. Papežský Řím poskytl stovky a tisíce
anulací a povolil opětovné manželství. Mnohé z těchto svazků jsou před
Pánem a Jeho Slovem v podstatě ničím víc než oficiálně požehnanými
cizoložstvími. Takové hříšné svazky oddalují srdce a duše mužů a žen. Jsou to
opravdové svazky, požehnané knězem a římskou církví, jsou jako hluboká stoka a
zužující se jáma, ze které je téměř nemožné uniknout.
Příklad
z raných amerických dějin
John Adams byl druhým
prezidentem Spojených Států, mířil na církevní tyranii a zeptal se: „Může
svobodná vláda existovat s římskokatolickým náboženstvím?“ Tak jasně viděl
tato nebezpečí, že prohlásil „katolické křesťanství – kabalistické
křesťanství“. Ve svém, „Pojednání o kanonickém a
feudálním právu“ Adams zdůraznil tento problém, když
psal raným puritánským křesťanům v Americe, že jejich „největším zájem se
zdá být ustanovení vedení církve shodující se s Písmem, ustanovení vlády
státu více ve shodě s důstojností lidské povahy, než je tomu v Evropě,
a přenést takovouto vládu na další generace, tak aby byla zabezpečená a navždy
uchovaná… Jasně viděli, že ze všech nesmyslů a bludů,
které kdy prošly lidskou myslí, žádné nebyly tak výstřední, jako teorie
absolucí, nezměnitelných vlastností, nepřetržité následnosti, a další takové pošetilé myšlenky, odvozené
z kanonického práva, které uvalilo takové pozlátko tajemství, posvátnosti,
úcty a právo důstojné proslulosti a svatosti, kolem kněžství, jakou si žádný
smrtelník nemůže zasloužit, a toto vždy je, jak to již vyplývá z lidské
povahy, pro společnost nebezpečné.“
V těchto dnech falešného ekumenismu, s toutéž
římskokatolickou církví, by měla být otázka Johna Adamse
položena znova. Může svobodná vláda existovat s římskokatolickými
manželskými zákony?
Závěr
Výstřední požadavky římskokatolického práva zasahují
svobodu jakéhokoli národa. Pokud jsou křesťané správně informováni, jistě se
vyvarují takových manželství. Základ společnosti je kontrolován a ovládán – je
to tak v případech milionů katolíků. To se netýká jen milionů katolíků ve
Spojených státech, ostatních západních zemích a napříč celým světem, ale týká
se to také milionů křesťanů a ostatních, kdo jsou vlákání hluboko do pasti
kanonického práva, neboť vstoupili do manželství s katolíkem. Pokud by měl
být katolicismus brán vážně, zasahování do manželství by se mělo konat podle
Písma, tak jak je tomu v srdci a struktuře každé občanské společnosti,
jako s institucí danou Bohem.
Pravý věřící smí chápat rozdíl mezi římskou církví a
pravou Církví. Je rozdíl mezi nevěstkou uctívanou zlatem a šperky oblečenou
v šarlatu a purpuru a čistou pannou cudně a
mírně uctívanou, chystající se ke spojení pouty lásky s pravým manželem.
Takto Písmo prohlašuje: „Blaze těm, kdo
jsou pozváni k Beránkově svatební večeři.“ Pravý věřící vypral své roucho a
vybílil ho v krvi Beránkově; svatební požehnání nekoupil za žádnou vlastní
cenu, ale obdržel ho jako dar a dědictví od svého Pána. Velké a hrůzu
nahánějící události jsou před pravým věřícím. Nyní je čas, kdy ochablé křesťanství
nemůže čelit právním následkům víry. Je čas naplno prozkoumat přátelskou
visačku na manželském právním systému papežského Říma.
Není žádný způsob, jak zastávat svědectví bible o
evangeliu spásy skrze samotnou víru v Krista jediného a současně
připouštět správnost římskokatolického manželského práva. Je nemožné, aby ten,
kdo je biblicky věřícím křesťanem, který přijímá jak inspiraci a autoritu
Božího Slova, uznával legálnost římského katolicismu, který i svým manželským
zákonem, otevřeně odmítá takovéto principy. Takovéto chování je urážkou Ježíše
Krista v Jeho díle spasení a také Ducha svatého v Jeho službě
usvědčování světa ze hříchu, spravedlnosti a soudu. Apoštol Pavel napsal pod
vedením Ducha svatého: „Z nebe se zjevuje
Boží hněv proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svévolně potlačují
pravdu.“ Kdo může snést vroucí plamen Božího nekonečného hněvu? Dobrá
zpráva je, že osobní víra a spasení jsou také z Jeho ruky: „Právě jeho Bůh vyvýšil na svou pravici jako
Vůdce a Spasitele, aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů.“ Písma tvrdí: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen.“ Sám
Pán prohlásil: „Kdo uvěří a pokřtí se,
bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.“ Pán bude vždy milosrdný
k těm, kdo se k Němu obrací ve víře o odpuštění hříchů. „Pojďte ke mně, všichni upracovaní a
obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho
a učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci, a vaše duše najdou
odpočinutí. Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno
lehké.“ Podle bible je před zcela svatým Bohem člověk spasen samotnou
milostí, jedině skrze víru jedině v Krista. A tak, všechna sláva a chvála
náleží jen Bohu samotnému!