Klášterní život

Klášternímu životu se věnuje přes 800000 žen a je významnou součástí katolicismu. Principy ženských klášterů jsou v základu stejné jako v mužských. Avšak v této kapitole se budeme zabývat zejména ženskými kláštery. Je obzvláště závažné, že mnoho žen bylo fascinováno touto formou života jako alternativou k manželství. Mnoho z nich bylo konfrontováno s abnormalitami klášterního života, poté si však myslely, že je na odchod již pozdě.

Představa mladých panen oddaných službě Bohu, které opouštějí své domovy a pod vedením starších žen jsou uváděny do kláštera, nemá počátek v římském katolicismu. Takový byl také životní styl vestálských panen v pohanském Římě. Jejich povinností bylo sledovat svatý oheň a byly zavázány k doživotnímu panenství.Takto žily i svaté panny v Peru během vlády Inků. Existuje také silná tradice buddhistických jeptišek. Tato myšlenka se objevuje již mnoho století před Kristem. Takže pohanská tradice žen - řeholnic je velmi stará.

„Způsob života, který přijal Boží Syn „
Vyučování katolické církve týkající se klášterního života narušilo během historie životy milionů mužů a žen. V přítomnosti je více než milion mužů a žen v řeholním nebo kněžském stavu. Tato filozofie je zřetelně dána v katolickém učení, které tvrdí:
„Tento stav také přesněji následuje a v církvi trvale zpřítomňuje ten způsob života, který přijal Boží Syn, když přišel na svět, aby uskutečnil Otcovu vůli, a který doporučil učedníkům, kteří ho následovali.“
Tvrzení, že Kristus přijal řeholní stav (t j klášterní život) „on sám a doporučil učedníkům“, je klam, který rozhodně popírá historická fakta. Nikde v Písmu Ježíš nevstupuje do takovéhoto stavu ani ho nedoporučuje učedníkům. Klášterní život byl v Pánově době znám, protože v Kumranu žili Esejští podle klášterního zvyku. Z Písem je jasné, že Pán neměl nic společného ani s Esejskými ani s jakýmkoli klášterem. Evangelium ani nenaznačuje, že by Kristus založil takovýto způsob života ani že by ho určil svým následovníkům. Podle Pánova učení jsou věřící posvěceni prací Ducha svatého aplikací biblického Slova Pravdy na jejich životy - ne pokusem uniknout ze světa. Ježíš Kristus se modlil: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od toho zlého… Posvěť je svou pravdou; tvé slovo je pravda.“

Prohlášení, že klášterní systém je trvalou formou života
Vatikán tvrdí, že klášter je trvalou formou života. „Život zasvěcený skrze řeholní slib evangelijních rad je trvalá forma života, skrze kterou jsou věřící následující Krista věrněji pod vedením Ducha svatého zcela oddáni Bohu…“ Při čtení zpravodajských zpráv týkajících se života jeptišek je zcela zřejmé, že takovýto způsob života není jiný než trvalý. V poslední době se objevilo mnoho zpravodajství týkajících se nejasností života řeholnic. Katolické novinky 6. ledna 2003 oznamovaly, že:
„Poštovní telegram ze St Luis obsahoval znepokojivou nedělní zprávu, rozšířenou dalšími významnějšími médii po celém světě. Týkala se výzkumu na Univerzitě St Luis financovaného několika ženskými řády a ukázala, že „asi 40 procent všech řeholnic ve Spojených Státech utrpělo nějakou formu sexuálního traumatu“. Studie byla podniknuta v roce 1996 a zveřejněna roku 1998 v několika náboženských časopisech sice respektovaných, ale s malým oběhem. Nebylo to zaznamenáno hlavním proudem médií… Jedna z osmi jeptišek řekla, že byla sexuálně zneužívaná. Téměř tři ze čtyř, které toto tvrdily, byly obviněny knězem, jeptiškou nebo jinou náboženskou osobou. Zneužívání zahrnovalo vše od nátlaku na „schůzky“ přes požadavky o sexuální laskavost až k pohlavnímu styku.“
Příběh z obálky National Catholic Reporter z 1. listopadu 2002 byla zpráva o zneužívání jeptiškami zaznamenaném v USA. Uváděla, že „experti na zneužívání církevními osobnostmi říkají, že takovýto scénář se odehrává v klášterech, katolických školách, kostelích a sirotčincích po celé zemi. V posledním desetiletí nejméně v deseti soudních procesech byly jeptišky obviněny z pohlavního zneužívání. Procesy v Minnesotě, Vermontu, New Yorku a Michiganu byly uhrazeny. Žádná z nich nebyla trestně stíhána.“ Z těchto katolických zdrojů je jasné, že životy řeholnic nejsou nic než trvalé. Pro mnoho lidí je to přinejlepším dost abnormální.

Katolické rozlišení mezi Božími přikázáními a radami
Katolická církev ve své tradici rozlišuje mezi Božími příkazy a radami. Takže prohlašuje:
„Posvěcený život skrze slib evangelijních rad je trvalý způsob života... Křesťanští věřící dobrovolně přijímají tuto formu života v instituci zasvěceného života… Skrze sliby nebo další posvěcené svazky podle náležitých práv instituce slibují evangelijní rady čistoty chudoby a poslušnosti…“ (Kanonické právo 573 §2)
„Nový zákon obsahuje vedle příkazů také evangelijní rady. Tradiční rozlišení mezi Božími přikázáními a evangelijními radami se zakládá na vztahu k lásce, která je dokonalostí křesťanského života. Přikázání jsou určena k tomu, aby odstraňovala, co je neslučitelné s láskou. Evangelijní rady se zaměřují k odstranění toho, co by mohlo překážet lásce v jejím růstu, i když to není s ní v rozporu.“
Takovéto rozlišení je nebiblické. V Písmu nejsou žádné takové věci. Cokoli spadá pod rady záležitostech morálky spadá v Písmu také pod přikázání. Například v knize Zjevení Pán říká: „Radím ti, aby sis ode mne koupil zlato přetavené v ohni, abys byl bohatý, a bílé roucho, abys byl oblečen a neukazovala se hanba tvé nahoty; a své oči pomaž mastí, abys viděl.“ Přikázání Ježíše Krista je rozejít se s hříchem a soběstačností a přijít k Němu s vědomím své vlastní duchovní chudoby a prázdnoty, takže můžete být v bezpečí Jeho spasení. Takto také když apoštol Pavel oznámil všechny Boží příkazy, řekl: „protože jsem neopomněl oznámit vám veškerou Boží vůli.“ Pavel oznámil veškeré morální zákony Božímu lidu. Bůh odvrhnul farizeje a zákoníky, protože oni odmítli Jeho přikázání: „Ale farizeové a znalci Zákona odmítli Boží vůli pro sebe.“ Boží vůlí (radou) pro ně byla Janova vážná výzva k pokání, křtu a připravenosti přijmout Mesiáše.

Není nic v mravním zákoně Božím, co by nebylo zahrnuto do přikázání - milovat Boha celou svou myslí, duší, srdcem a duchem a milovat své bližní tak, jako Kristus miloval nás. Hospodin nám radí ve svých příkazech tak, že například říká, „Tak tedy žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“ A “ Potom Ježíš řekl svým učedníkům: "Chce-li někdo přijít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě.“ Nicméně příběh bohatého muže a Pána Ježíše Krista je používán katolickou církví k označení rozdílu mezi přikázáním a radou, což je naprosto špatně. Ježíš Kristus nedával rady, ale spíše přikázání, která jsou společná pro všechny, protože nikdo nemůže mít naději na spásu, pokud nenásleduje Krista samého. Účelem tohoto příběhu bylo ukázat pokrytectví mladého boháče. Použitím této biblické události jako základu pro rozlišení mezi přikázáním a radou Boha si Římskokatolická církev přivlastnila autoritu založenou na tomto „novém“ rozlišení, aby si mohla vybudovat instituci zvanou „řeholní způsob života“. Její klamné závěry oficiálně prohlášeny jejími vlastními slovy:
„Církev nejenže povznáší řeholní život k hodnosti kanonického stavu svým schválením, ale také ho představuje jako stav zasvěcený Bohu svými liturgickými úkony. Církev totiž - na základě autority, kterou jí svěřil Bůh - přijímá sliby těch, kteří je skládají…“

Svědectví Patricie Nolan Savas
Patricia Nolan Savas žila v řeholním stavu po deset let. Měl jsem s ní intervium v jednom rozhlasovém programu. Ptal jsem se jí, zda poznala, že řeholní způsob života je trvalejší formou života. Toto odpověděla:
Patricia: „Ne, musím říci, že to bylo jen na povrchu. Bylo nám řečeno, abychom vydržely, stále se usmívaly a nikdy nedovolily lidem, aby se dověděli, co se dělo. To byla část směrnic, které jsme musely dodržovat. Na povrch to vypadalo velmi trvale (stabilně), ale pod povrchem to bylo strašné…. Všechny druhy duševních i fyzických problémů, se kterými jsme se potýkaly, pramenily z našich pokusů dosáhnout nadlidské dokonalost, protože jsme byly pouze lidské bytosti. Bylo to neuskutečnitelné. Neuskutečnitelné.“
Richard: „(Ve vaší knize) mluvíte o umrtvování těla. Vždy, i v klášteře, jsme byli učeni, abychom nabízeli věci Bohu a stávali se svatými činěním skutků pokání. Bylo to u vás stejné?“
Patricia: „Stále, stále jsme Boha ve skutečnosti neznaly - a to byla základní chyba… Představovaly jsme si Boha jako vzdáleného, hrozivého, trestajícího Boha a dělaly jsme všechny ty skutky a zabíjely jsme naše tělo, abychom se nějak svým způsobem „na kolenou“ propracovaly k Jeho trůnu.“
Richard: „Tak, Patricie, to nebyl trvalý a pevněji založený způsob života než běžný manželský život?“
Patricia: „To v žádném případě! Také bych chtěla říci, že to, co jsem napsala do mé knihy, jsem skutečně viděla a prožila. Nic, co jsem slyšela nebo vyslechla. Nebylo to trvalé, protože to tak neustanovil Bůh. A vlastně není přirozené být v takovémto prostředí. Ve skutečně homosexuálním prostředí. „Homo“ znamená stejný a „Hetero“, samozřejmě, jiný. Ale my jsme byly vedeny, abychom dokonce i tuto část nás popíraly.“
Richard: „Existuje v klášterech nepřirozený způsob života?“
Patricia: „Ano, zcela jistě. A ty zkoušky během toho všeho… Vedení takovéto existence, pokusy potlačit, podrobit si a umrtvit vlastní tělo, pokusy dosáhnout toho, o čem jsme si myslely, že je vzdálený, hrozivý a trestající Bůh… To vše působilo nesmírné duševní i fyzické nemoci.“
Richard: „Zmínila jste se o nějakých velmi rozmrzelých sestrách. Jedna byla velmi uražená, když byla takto izolovaná prostě hodila talíř špaget přes stůl a odkráčela, že ano?“
Patricia: „Ano.“
Richard: „Byly takové incidenty časté?“
Patricia: „No, nemluvilo se o nich, protože lidé byli jen jaksi rychle zahnáni a ona řeholnice se stala zdravotní sestrou někde u New Orleans. Vyšla ven relativně normální. Bývala mladou velmi schopnou zdravotní sestrou povýšenou nad starší kolegyně. Samozřejmě zmiňuji toto a také to, co se mi stalo, protože takováto velká žárlivost a napětí dělaly z malých věcí velké a zohavily vám život. Obyčejně to byla velmi tichá a klidná povaha, ale jednoho dne prostě vybuchla. Třikrát žádala, aby jí podaly máslo, ale ony ji ignorovaly. Jen svrhla celou mísu špaget ze stolu a doslova odkráčela se vším, co měla. Byla jednou z těch, kdo přežily.“
Richard: „Mnohem obtížnější to měla sestra R., kterou jsi zmínila. Ta měla zvláštní poměr s další řádovou sestrou a byla pokárána. Když opustila klášter, byla nalezena s pistolí v ruce.“
Patricia: „Ano, a toto je jedna z osob, která nepřežila, a bylo mnoho těch, co zcela ztratily rozum, nebo své životy. Uvádím zde tyto případy homosexuality bez obscénnosti. Musíte si uvědomit, co to je za homosexuální prostředí a takové se rozšiřuje i na ty, které nemohou být v normálním heterosexuálním prostředí, ale tato žena měla homosexuální tendence a naneštěstí ji jednoho dne nalezli s revolverem. Vystřelila si mozek. Stále se rmoutím nad těmito sestrami. Rmoutím se nad těmi, které jsou v ústavech pro duševně choré - nazývají je útočištěm, ale my víme, co to je.“

Rocio Zwirner ve svém svědectví o klášterním životě ve Španělsku říká:
„jiná jeptiška se z úzkosti vrhla do klášterní studny. Její výkřiky - ne o pomoc, ale bezútěšných duševních muk - se rozléhaly po celém klášteru: „Jsem zatracená, jsem zatracená“. Neuměla plavat, přesto však plavala, a tak jsme ji mohly vytáhnout živou. Její panický strach kvůli věčnému zatracení mě přivedl k přemýšlení. Během „Záchranné akce“ matka představená opakovala: „Má dcero, přestaň se obviňovat.“ Ale ta řeholnice stále naříkala: „Jsem zatracená“. Ještě teď si s bolestí vzpomínám na tyto hrůzné zážitky, neboť mnoho takových stále jde stejnou cestou a věří v cosi mrtvého a prázdného.“
Bylo napsáno mnoho zpráv od bývalých řeholnic popisujících tento způsob života jako velmi nestabilní a narušený.

Přilákání mladých
Primární taktika katolického systému je podnítit chuť mladého zaníceného a idealistického člověka takovými vzrušujícími slovy, jako:
„Hluboký význam poslušnosti je odhalen v plnosti tohoto tajemství smrti a vzkříšení, ve kterém nadpřirozené určení člověka je dovedeno k realizaci dokonalým způsobem. Je to vskutku skrze oběť, utrpení a smrt, když člověk dospěje k pravému životu. Procvičováním autority uprostřed bratrstva znamená tudíž být jejich služebníkem podle příkladu toho, kdo dal „svůj život jako výkupné za mnohé“.“
Citové postoje a přesvědčení vět jako je například tato: „…Je to vskutku skrze oběť, utrpení a smrt, když člověk dospěje k pravému životu…“ vede mnoho žen i mužů ke vstupu do kláštera. To, že duše může být spasena skrze skutky pokání druhých lidí, je Satanovým poselstvím shodně se vyskytujícím v kultech a pohanských náboženstvích. Působí to na duchovní pýchu člověka, dokonce i v klášteru. „…Budete jako bohové…" taková byla Satanova původní lež a jeho hra pokračuje podle stejného plánu.

Jedna z velmi lstivých cest katolického systému, která láká mladé ženy do „řádového stavu“, je vyhlašování prostřednictvím veřejných slibů. Mladá žena je schopna se prostřednictvím katolické instituce zasvětit Bohu „ad mortem“ - „až do smrti“. „Řeholní povolání“ je Římem definováno:
„Řeholním povoláním, kde členové přijímají dodržování tří evangelijních rad prostřednictvím veřejného slibu, jsou zasvěceni Bohu prostřednictvím církevního duchovního úřadu a jsou vtěleni do řádu s právy a povinnostmi určenými ustanoveními.“
Pozorné čtení ukazuje, že toto je velmi lstivý způsob,jak přednést mladým ženám náhražku manželství. Náhražku, která z nich údajně vytvoří zvláštní jednotlivce a vtělí je do obecně přijatelného stavu „s právy a povinnostmi“ - jako je manželství. Údajně jsou tito členové „zasvěceni Bohu“. Katolické právo rozvíjí pohlede na řeholní život, nicméně je zcela jasné, že mladé ženy se nezasvěcují Bohu ale spíše katolické církvi, a je zřejmé, že v takovémto stavu nejsou pro nikoho nikterak mimořádné. Kdyby tomu tak nebylo, jak jinak by mohl být Římský kánon 701 vysvětlen. „Legitimním propuštěním sliby i práva a závazky pocházející ze slibu jsou přerušeny ipso facto (už tím = úkonem)…“ Pokud se někdo slibem opravdu zasvětí Bohu, žádný člověk nemůže „legitimním propuštěním“ způsobit, aby to bylo automaticky zrušeno.

Zazobaná chudoba
Náhradou za věrnost slibu chudoby, je řeholnici katolickou církví slíbeno kompletní ekonomické zabezpečení. V tomto stavu chudoby nemůže sama nic vlastnit, ale obyčejně jako členka komunity je materiálně zajištěná. Toto ošálení se kříží s biblickým modelem odpovědnosti k osobnímu vlastnictví i duchovního zrání získaného důvěřováním Bohu i v otázkách živobytí.

Otázka poslušnosti
Ježíš Kristus žil na světě, ale nebyl ze světa. Byl zcela poslušný svému Otci, zrovna tak, jako by měl věřící být poslušný Jemu a Jeho Slovu: „Moje ovce znají můj hlas,“ „kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo.“ Řeholní slib poslušnosti ale přináší koncept cizí biblickým myšlenkám. Řím učí, že:
„Evangelijní rada poslušnosti, přijatá v duchu víry a lásky v následování Krista poslušného až k smrti, vyžaduje podrobení se vůli legitimním nadřízeným, kteří stojí na místě Boha, když rozkazují podle řádných ustanovení.“(Kanon. právo 601)
Poslušnost Pánu přikázaná v Bibli je v katolickém světě převrácena v poslušnost jednomu místnímu nadřízenému, „který stojí na místě Boha“. Pán zcela odsuzoval farizeje, kteří byli hlavou modlářského vedení, když usilovali o to, aby je lidé nazývali „otec“ nebo „mistr“. Ačkoli farizeové ukládali břemena na lid, nikde se nepřiblížili k vyhlášení podrobení se „nadřízeným, kteří stojí na místě Boha“. Nicméně Katolická církev toto vyhlašuje: „Řeholníci jsou rovněž povinni plnit všechny předpisy, které biskupské koncily a konference legitimně vyhlásily jako povinné pro všechny.“ A Řím je připraven a ochoten uplatňovat tytéž standardy. „Místní ordinář může řeholníky postihnout trestem ve všem, v čem mu podléhají.“ Takovéto předpisy jsou ale zcela v ozporu s příkazem, který dal Pán svým služebníkům: „Proto stůjte v té svobodě, ke které nás Kristus vysvobodil, a nezaplétejte se znovu do otrockého jha." Slova Johna Wycliffa burácela v Anglii roku 1382 a stále zaznívají i dnes: „Protože Ježíš Kristus prolil svou krev, aby osvobodil svou církev, prosím o tuto svoodu. Požaduji, aby každý mohl opustit tyto ponuré zdi (kláštery), v nichž převládá kruté právo, a přijal poklidný život pod otevřenou nebeskou klenbou."

Zavedení nepřípustného systému
Římskokatolický systém musí mít v každé generaci novou krev. Řeholnice jsou páteří katolických církevních škol a nemocnic. Obě instituce se ukázaly jako místa, kde mnoho evangelíků konvertuje ke katolicismu. K dosažení této pracovní síly Řím se snaží obejít manželský slib tím, že vyžaduje věrnost své vlastní definici „zasvěcení v čistotě“, a tak ustanovuje celibát jako žádaný stav pro věřící.
„Život zasvěcený skrze řeholní slib evangelijních rad je trvalá forma života, skrze kterou jsou věřící následující Krista věrněji pod vedením Ducha svatého zcela oddáni Bohu…“ (Kanon. právo 573, §1)
Tvrzení „věrněji“ tudíž odporuje manželskému slibu, protože znamená, že zasvěcený život je věrnější následování Krista, než manželství. Ale Bůh toto nikdy neprohlásil. Bible oznamuje všem věřícím: „Vy jste však "vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný k vlastnictví," abyste vyhlašovali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“

Dar celibátu je dán jen několika málo lidem. Doba a okolnosti takového života bez manželství je zcela mezi Pánem a jedincem. „Neboť jsou panicové, kteří se tak narodili z lůna matky, a jsou panicové, které udělali panici lidé, a jsou panicové, kteří se sami stali panici pro nebeské království. Kdo to může přijmout, ať to přijme.“ Právě v tomto kontextu mluví Pán k panicům pro nebeské království. V tomto případě je nutné si povšimnout, že se nezakládá žádná nová instituce. V rámci stability rodinného života může jedinec s Božím darem panenství podle Pánova ustanoveníže usilovat o prožití Jeho volání. Pán NEřekl: „Proto člověk opustí svého otce i matku a přilne ke skupině dalších neženatých/nevdaných a ustanoví se způsob jejich života.“ Pán žádnou takovou formu života nikdy neustanovil! To, co znovu a znovu učil, bylo stavět Jej zcela na první místo. „Kdo má rád otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden, a kdo má rád syna nebo dceru více nežli mne, není mě hoden.“ Tak má každý věřící pro Pána opustit dům, rodiče, bratry, ženu nebo děti. Nic a nikdo nemá být dražší, než Bůh. Ale že takový život neustavuje řeholní společnost, je jasné ze slibu, který dal Pán věřícím, kteří následují Jeho přikázání, že je odmění v souvislosti s rodinným životem: „Amen, říkám vám, že není nikdo, kdo by opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo ženu nebo děti nebo pole kvůli mně a kvůli evangeliu a nepřijal by nyní v tomto čase stokrát tolik domů a bratrů a sester a matek a dětí a polí s pronásledováním...“

Právě tyto vztahy jsou prohloubeny a opravdově uskutečněny, pokud člověk vše opustí aby postavil Pána na první místo ve svém životě. Boží Slovo je jasné a přesné. Kdyby si Pán představoval kláštery a jejich představenými, řekl by to v této souvislosti. Stonásobky dané věřícímu jsou v téže formě, jakou sám Bůh ustanovil. Není zde jediný náznak zvláštní „trvalé formy života“ v „zasvěceném životě“ nebo „věrnějšího následování Krista“. Vyhlásit, že něco takového existuje, znamená degradovat manželství.

„Mystické zasnoubení“
Někdy není základním významem řeholního života jen „věrnější následování Krista“, ale také myšlenka mystického manželství s Kristem. Příklad takového dvojitého uplatňování nadřazenosti je text „Zasvěcený život a jeho role v církvi a ve světě“:
„... Obdobný k těmto formám zasvěceného života je řád panen, které, naslouchajíc duchovnímu volání k následování Krista věrněji, jsou podle schváleného liturgického obřadu diecézním biskupem zasvěceny Bohu, jsou mysticky zasnoubeny Kristu, Božímu Synu a oddány službě církvi...“
Zde je opět slovo „věrněji“ v kontrastu s manželským slibem ustanoveným v Božím Slově. Ale druhé prohlášení, že „řád panen“ je „mysticky zasnouben Kristu“ jednoduše není pravda. V Bibli se Pán raduje nad těmi, kdo jsou narozeni z Ducha, jako se ženich raduje z nevěsty. Jít za ustanovení samotného Boha, je hřích. Biblické varování je jasné: „... nesmýšlet nad to, co je napsáno“.

Skutečné volání
Od přirozenosti je kždý člvoěk narozen jako hříšník a určený pro peklo. Spása přichází skrze Ježíše Krista samotného. Skutečná výzva Písma je uvěřit v Pána Ježíše Krista samotného, neboť jen milostí skrze samotnou víru je člověk znovuzrozen k novému živtu v Kristu. „Otec miluje Syna a všechno dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo ale Synu nevěří, nespatří život a zůstává na něm Boží hněv.“

Řeholnicím
Pokud jsi v klášteře a chápeš, že spasení je pouze milostí a jsi závislá zcela na spravedlnosti Ježíše Krista samotného, pravděpodobně můžeš teď poznat, proč tisíce lidí opustily kláštery v době reformace. Měla bys velmi dobře znát katolické právo: „Ti, kteří z řeholnické instituce zákonně vystupují nebo jsou z ní zákonně propuštěni, nemohou od ní nic požadovat za jakoukoli práci, kterou v ní vykonali.“ Zevnitř tohoto systému je zcela nemožné si představit jakoukoli budoucnost, pokud by řeholník vystoupil s „ničím za jakoukoli vykonanou práci“. Odchod je také často provázen nelibostí rodiny a přátel. Právě v takovéto situaci jsou svědectví bývalých řeholnic o věrnosti Pána dvojnásob nádherné. Láska Otce je osobní. Volá každého osobně. Volá tě jménem a zaopatřuje tě. On, úžasný Bůh, Otec, ti říká: „Proto: Vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Pán, nedotýkejte se nečistého, a já vás přijmu. A budu vaším Otcem a vy mi budete syny a dcerami, praví Pán Všemohoucí.“ Zkušenosti Catherine von Bora v době reformace byly tytéž. Studiem Písma pozunala, že její sliby nebyly závazné. Klášterní sliby jsou vystavěny na falešné ideologii, že existuje v životě stav, který se líbí Bohu více než manželství, a že Římská církev je pověřená ve jménu Boha přijímat takové sliby. Jednou zjistíš, že základ je nepravdivý, uvidíš, že tvé sliby jsou neplatné a měly by být před Bohem odvolány.

Slovo Boží otevírá dveře klášterních cel
Pravděpodobně se obáváš obrovských překážek, které před tebou stojí. Jsou stejné jako ty, kterým musely čelit Peggy O´Neil, Mary Ann Pakiz a Eileen Donnelly a ostatní o kterých pojednává kniha Pravda nás osvobodila: Dvacet bývalých řeholnic vypráví své příběhy. Slovo Boží je jasné a očividnost milosrdné přítomnosti Pána v životech těch, kdo se skutečně znovuzrodili, jsou neoddiskutovatelné. „Vždyť on řekl: "Nikdy tě nenechám ani neopustím," takže můžeme směle říkat: "Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?"“ Boží přítomnost, prozřetelnost a ochrana jsou ujištěním pravému věřícímu. Stojíc na Božích zaslíbeních může člověk potlačit touhy a utišit pláč. „Nikdy tě nenechám ani neopustím“ je zárukou stálého zaopatření a ochrany od Pána. Je to pokárání všech nezřízeným tužeb a slz úzkosti.

Uzavřeme osobním svědectvím Carmen Da Mota
Zatímco se sestavovala kniha svědectví bývalých řeholnic a připravovala se k vydání v Brazílii, obdržel jsem úchvatné svědectví Carmen Da Mota. Po letech zbožného života tato brazilská jeptiška nalezla pokoj v Pánu. Na samém konci svědectví zmiňuje, jak je pro řeholnici těžké opustit klášter, ale také jak je Pán věrný, dává svou milost a zaopatřuje veškeré potřeby. Mluví o jiné jeptišce, se kterou se po svém odchodu z kláštera setkala:
„Když jsem pracovala v knihkupectví "Křesťanský čtenář", přišla jedna řeholnice. Řekla, že četla můj životní příběh v malé knize "Hledání". Dotklo se to jejího srdce a prosila mě, abych jí pomohla z kláštera. Když jsme to probrali s misionářem Earlem Metsem, poskytl jí ve svém domě místo, kde mohla nějaký čas zůstat. Zajistila jsem vše nejnutnější a šla jsem pro tu jeptišku. Celá ta situace nebyla jednoduchá. Ale díky Boží milosti se mi podařilo přivést ji domů. Nelze si jednoduše představit její ohromnou nejistotu. Ruth vstoupila do kláštera, když jí bylo dvacet. Opustila ho v sedmapadesáti letech. Během třiceti sedmi let uvnitř klláštera vyučovala sedm předmětů, ale její nervy byly pryč. Sama se viděla křehce a duševně. Bylo to s ní špatné. Jen Bůh jí mohl pomoci. Po mnoha bitvách přijala Ruth Ježíše za svého Spasitele, za což chválíme Boha. Společně jsme šli do několika kostelů mluvit o Pánu Ježíši Kristu. Poté jsme obě cestovaly a ztratily jsme mezi sebou kontakt. Mohu jen děkovat Pánu, že další duše byla vytržena z moci temnoty a přivedena do Kristova podivuhodného světla. Zde jste si mohli přečíst o kritických částech mého života a to tom, co pro mě Pán učinil. Pokud ho opravdu hledáte udělá totéž pro vás! Utíkejte se k těmto Ježíšovým slovům: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtěžkáni, a já vám dám odpočinout.“