Hospodin dal své Slovo - Neotřesitelnou autoritu

Co se týká tématu neotřesitelné autority Písma, rozumím zmatkům a pochybnostem, které se mohou odehrávat v katolickém srdci. Po mnoho let jsem sám byl zmaten tím samým tématem. Je nanejvýše důležité, aby každý pochopil, že zde existuje neotřesitelná autorita - psané Boží Slovo - protože spasitelná víra a Písma jsou neoddělitelné. Každý, kdo spoléhá na sílu a věrnost Boha si může být jist, že obdrží to, co Pán zaslíbil, „Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečnosti, jež nevidíme. Slovo Boží je objektivním základem, na kterém stojí naděje člověka.“ Víra založena na této jisté autoritě je očekávání, že Bůh učiní vše, co slíbil těm, kdo jsme v Kristu, „my jsme uvěřili a jsme si jisti“ . Pro tuto trvalou spojitost mezi Písmem a pravou vírou, musí být Písmo studováno se zřetelem k jeho pravdivosti. Vzpomeňme si na krásná slova apoštola Pavla, „[Láska] není škodlivá, ale raduje se z pravdy.“

Pravda a Písmo
Pán Ježíš Kristus ve své velekněžské modlitbě jasně deklaroval pravdu Božího Slova. Řekl: „Posvěť je svou pravdou: tvé slovo je pravda.“ Boží Slovo nejenže obsahuje pravdu, ale samo je Pravdou. To se shoduje s tvrzeními Starého Zákona, ve kterém Duch Svatý soustavně vyhlašoval pravdivost Božího zjevení. Sám Pán identifikoval pravdu s psaným Slovem. Nikde není žádný jiný zdroj mimo samotné Písmo, na který můžeme aplikovat prohlášení, „tvé slovo je pravda“. Tento jediný zdroj - Písmo - je pro věřícího standardem pravdy.

V Novém Zákoně je psané Slovo Boží - a jen ono jediné - ke kterému se Pán Ježíš Kristus a Jeho apoštolé odvolávají, konečnou autoritou. Při pokušení Pán Ježíš třikrát odporoval satanovi tvrzením: „je psáno.“ Slovy, „je psáno“ , ukazoval Pán Jeho úplné akceptování autority psaného Slova. To je také zřejmé z Jeho slov: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní.“

Jiné zdroje autority jsou odmítnuty
Ježíš Kristus neustále káral a kritizoval farizeje za to, že umístili svou tradici na stejnou rovinu s Božím Slovem. Obviňoval je, protože se pokoušeli narušit absolutní pravdy tím, že svou tradici dávali na úroveň Božího Slova. Prohlásil o nich: „Rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou jste ustanovili.“ Tyto farizejské tradice byly náboženská pravidla, obřady a předpisy vyvinuté během staletí učenými náboženskými vůdci. Byly předávány ústně a ve vybraných spisech. Tyto ústní a psané tradice utvořily základní kulturní materiál, který se stal oficiální složkou interpretací a průvodcem pro náboženský život víry. I čisté učení Písma Svatého protřídili a modifikovali, aby vyhovovalo lidským chutím a preferencím. Mimoto při vyvracení chyb Saduceů, Pán prohlásil: „Bloudíte, protože neznáte Písma, ani Boží moc.“

Protože Písmo jediné je inspirované, je také jedinou konečnou autoritou. Je jediným konečným soudcem všech lidských tradic a usuzování. Slovo našeho Pána učí: „Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají..“ Hned v následujícím verši přikazuje: „K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem.“ Toto učení a přikázání zdůrazňuje, že je to samotné Boží Slovo, které je čisté a bez poskvrny. Toto je pravda: protože Bůh sám vdechnul Své psané Slovo a ono - a ono samotné - je jediným pravidlem víry. Nemůže to být jinak. Jakákoliv církev, která odporuje Písmu nebo se mu pokouší připsat podřadné místo v životě víry, může být bezpečně označena jako lhář a podvodník s náchylností k odsunutí Boha z Jeho trůnu a dosazení sama sebe na pozici absolutní autority.

Tvrzení „Písmo samotné“
Od času předání deseti přikázání na hoře Sinaji (kdy je Svatý Bůh napsal svým prstem na kamenné desky), až do těchto dnů existuje psané Boží Slovo. Termín „Sola Scriptura“ nebo „Písmo samotné“ je zkratka pro rčení, že Písmo je jediným bodem, na který se můžeme odvolat při hledání toho, kdo je Bůh a co požaduje od člověka. Samotná fráze „Písmo říká“, znamená, že je to výlučně zaznamenáno a ne z doslechu. Přikázání věřit, co je psáno, znamená, že máme přijmout jen čisté Boží Slovo. Takto se od ostatních zdrojů odděluje základ pravdy, kterému má člověk věřit. V sázce je Boží nepomíjitelná pravda. Co je pro člověka v sázce, je jistota, jak ukazuje Přísloví 22:21, „abych tě poučil o spolehlivé jistotě slov pravdy“. Jistota je potřebná pro spasení nesmrtelných duší. V úplně posledním přikázání Písma, Bůh rezolutně zakazuje jakékoliv přidávání a ubírání z Jeho psaného Slova. „Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.“

Podstata interpretace
Princip „Písmo samotné“ je shodný se způsobem, jakým slovo pravdy, přicházející od Boha, o sobě tvrdí, že má být interpretováno. Jak vysvětluje Žalm 36:9, „U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.“ Boží pravda je viděna ve světle Boží pravdy. Je to přesně totéž, co říká apoštol Pavel: „O tom právě mluvíme (nikoli slovy, jimž učí lidská moudrost, ale slovy, jimž vyučuje Duch Svatý), když vykládáme duchovní věci duchovními slovy.“ Právě ve světle Boží pravdy je Jeho pravda zjevná. Písmo poskytuje své vlastní pravidlo interpretace. Z podnětu Ducha Svatého apoštol Petr prohlásil: „Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha.“ Petr jasně řekl, že pro zachování čistoty Písma, musí být zdroj interpretace stejně čistý, jako zdroj samého Písma. Pouze ve světle Ducha Svatého může být Písmo správně chápáno. Duch Svatý způsobuje, že Ti, kdo náleží Pánu, porozumí Písmu. Duch toto činí prostřednictvím Písma a funguje zde tentýž princip: Písmo samotné je pravidlem pro interpretaci své vlastní pravdy, „Duch je ten, který to dosvědčuje, protože Duch je pravda.“

Ti, kteří si přejí být ryzí k Pánu v tomto pravidle „Písmo samotné“ musí poslechnout Jeho příkaz: „Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova.“ Kdo touží po pravdě v této základní záležitosti, musí zaujmout postoj Žalmu 51:19: „Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ Bůh nepohrdne, ale spíše zjeví základní pravdy Pána Ježíše Krista a jeho apoštolů. Slovy apoštola Jana: „To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a zapsal je; a víme, že jeho svědectví je pravdivé.“ Apoštol Jan stejně jako Petr a Pavel psal, aby ti, kdo jsou usmířeni s Bohem, věděli, že Jeho svědectví je pravé.

Dostatečnost a jasnost Písma
Absolutní dostatečnost Písma je deklarována apoštolem Pavlem, „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.“ Co se týče konečné pravdy a autority, vše potřebné je Písmo. Je tomu tak, protože je to Boží Slovo a nese s sebou vlastní duchovní pravidla historicko-gramatické interpretace. Části Písma, ve kterých je význam zřetelný, objasňují pasáže, které se zprvu jeví nejasně. Sám Duch Svatý je dán věřícímu, aby mu modlitbou a pilným srovnávacím studiem znalost evangelia a Boží vůle byly objasněny. Vzájemným srovnáváním Písma v osvětlující službě Ducha Svatého, je znovuzrozený čtenář uchráněn nebezpečí představivosti, sebestřednosti, mystického podvodu, náboženského fanatismu a kultové hereze. Přirození lidé, ti, kdo nebyli znovuzrozeni a Duch Svatý nepřebývá v nich, mají pouze své zatemnělé porozumění, které je může vést špatně. O nich Písmo říká: „Neduchovní člověk ovšem nepřijímá věci Božího Ducha, neboť jsou pro něj bláznovstvím, a nemůže je pochopit, neboť se jim dá rozumět jen duchovně.“

Písma jsou tak zjevná, že i dítě může uvěřit skrze psané Slovo. Apoštol Pavel napsal Timoteovi: „Od dětství přece znáš svatá Písma, která ti dokáží dát moudrost ke spasení skrze víru v Krista Ježíše.“ Většina Písma je dost zřetelná a přímá. Například, Jan 3:36 říká: „Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo Synu nevěří, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ Význam tohoto verše je jasný a věcný, stejně jako většina Písma.

Tvrzení, že „Písmo samotné“ není možné
Při pokusu o ospravedlnění tradice jako autority je časté odvolávání se na poslední verš Janova evangelia, kde stojí: „Ježíš ovšem udělal i mnoho jiných věcí. Kdyby měly být všechny jednotlivě vypsány, mám za to, že by bylo napsáno tolik knih, že by se ani nevešly na svět.“ Jistě, Pán učinil a řekl mnoho dalšího, co není zaznamenáno v Písmu. Avšak Písmo zůstává autoritativním záznamem, který dal Duch Svatý svému lidu. Nemáme jedinou větu, která je autoritativně od Pána mimo to, co je v psaném Slově Nového Zákona. Odvolávat se k tradici pro autoritu, kterou jí Duch Svatý nedal, je zbytečné. Myšlenka, že rčení a události od Pána se nějakým způsobem ústně předávají a uchovávají si spolehlivost v tradici, jednoduše není pravdivá. Při dané proudící povaze jazyka, křehkosti slovní komunikace a nestabilitě lidské paměti, je takové prohlášení směšné. Víra v lidskou tradici vyžaduje pověrčivou naivitu ducha a nerozumné podvádění. Písmo dává příklad falešné tradice, která fungovala v době, kdy Jan psal své evangelium. Jan tuto falešnou tradici vyvrací, „Mezi bratry se pak rozneslo, že ten učedník nezemře.“ Ta pověst, že se Pán vrátí, než zemře Jan nebyla zapsána ve Slově pravdy, nicméně se roznesla v církvi v Janově době.

Další zoufalý pokus o ospravedlnění tradice je prohlášení, že ranná církev neměla Nový Zákon. Přesto apoštol Petr mluví o spisech apoštola Pavla, když tvrdí: „Tak vám to také s moudrostí, kterou dostal, píše náš milovaný bratr Pavel, kdykoliv tyto věci zmiňuje. V jeho listech jsou některá nesnadno srozumitelná místa, která nevědomí a nestálí lidé k vlastní záhubě překrucují stejně jako ostatní Písma.“ Petr také prohlašuje, že psal tak, aby si věřící mohli vzpomenout na to, co řekl. Tak napsal, „Tyto věci vám chci i nadále bez přestání připomínat, ačkoli je znáte a pevně stojíte v pravdě, kterou jste přijali.“

Od nejranějších dob byla dostupná značná část Nového Zákona. Inspirován Pánem přikázal apoštol Pavel, aby byly jeho dopisy předávány do dalších církví mimo těch, do kterých byly posílány. To jasně ukazuje, že psané Slovo Boží bylo v oběhu již za života apoštolů. Pánův příkaz věřit tomu, co je psáno, vždy mohl být a byl něčím, co věřící poslouchali. V této záležitosti musí každý zachovat pokoru, „Držte se toho, co je psáno“. Slovy apoštola: „Bratři, použil jsem tu sebe a Apolla jako příklady, abyste se na nás mohli poučit. Držte se toho, co je psáno, a nikdo ať se kvůli jednomu z nás nepovyšuje nad druhého“.

Absurdní zdůvodnění, že tradice je potřebná, protože ranná církev neměla Nový Zákon, ignorují dvě velká jednoduchá fakta zahrnující Boží ustanovení pro rannou církev. Než byl kánon Nového Zákona kompletní, apoštolové byli přítomni jako Kristovi osobní zástupci vybavení Jeho autoritou. Dále také během přechodné fáze apoštolové neměli problém se zvěstováním evangelia ze Starozákonních Písem, ani jejich použitím jako autoritativního průvodce ve věcech víry a morálky. Spisy Nového Zákona byly zahrnuty a přijaty do kánonu Písma Svatého, když poslední žijící apoštol dokončil svou práci. Zapsané zjevení bylo u konce, protože poslední prorocké slovo o spasení bylo dáno v Pánu Ježíši Kristu a od Něj.

Nařízení a láska věřícího k Bohu
Věřící nemůže říci, že miluje Pána Ježíše Krista, pokud zcela nedůvěřuje každému Jeho Slovu. Toto opět podtrhuje důležitost Písma. „Ježíš mu odpověděl: ‚Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo; můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a budeme žít s ním. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A slovo, které slyšíte, není mé, ale Toho, který mě poslal, Otcovo.‘“ A opět: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ Když žil svůj vlastní život na tomto světě ke slávě svého Otce, Pán Ježíš mohl říci: "Nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil můj Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou. Otec mě nenechal samotného, neboť vždycky dělám, co se mu líbí." V Jeho nejvyšším záměru zalíbit se svému Otci Ježíš Kristus sledoval autoritu a pokyny Písem. Potvrdil poselství Starého Zákona: „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě, Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jim zmoudří.“

Věřící se má podle Pána držet toho, co je psáno: „tvé slovo je pravda.“ Všichni praví učedníci musí poznat, že existuje absolutní měřítko, pomocí kterého mohou být věci hodnoceny jako dobré, nebo špatné, jako líbící se nebo nelíbící se Bohu. Dříve byl takový standard nazýván „pravidlo víry“ nebo „základ víry“, což bylo měřítko, kterým se poznávala pravda. Tento princip byl jasně demonstrován v obojím jak Starém, tak i Novém Zákoně - že samotné psané Boží Slovo bylo samo základem pravdy. Není možné mít Pána Ježíše jako Mistra a poté odmítnout vládu Otcova Slova v Něm a skrze Něj. Není zde žádný „dům na půli cesty“ ve kterém může záminka předstírání protibiblické zbožnosti nalézt bezpečí. Je to jasný výběr. Jestliže milujete Boha, milujete Jeho Slovo samotné, ne Jeho Slovo a k němu ještě slovo člověka. Nemůžete říci, že milujete Boha a pohrdáte Jeho Slovem, protože známky pravé duchovní oddanosti jsou zřejmé v Slově samotném: „Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem.“

Zdroj autority v katolické církvi
S tíhou na srdci se nyní obracím na zdroj autority v katolické církvi a vzpomínám na všechny ty roky, kdy jsem nabádal muže, ženy a děti, aby následovaly tuto doktrínu.

Katolická církev otevřeně prohlašuje, kde leží jistota jejího učení, oficiálně tvrdí:

„A to je důvod, proč [katolická] církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí [Písma a tradice] přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“

Toto tvrzení formálně popírá dostatečnost Písma a odmítá jeho jedinečnou autoritu - protože Písmo samotné je postaveno jako veškerá autorita Boží nad Jeho stvořením.Tím, jak se Církev prohlašuje za křesťanskou, a přitom současně ujišťuje svou rovnou láskou k tradici i Písmům, činí Boží slovo nedůvěryhodným. Je to jakoby manžel vyznával své ženě lásku, ale zároveň říkal, že stejně tak miluje i svou sekretářku. Taková láska je stejně cizoložná, jako ta vatikánská se „stejným přijímáním a ctěním se stejnou láskou a vážností“ ke své tradici. Toto „ctění a přijímání se stejnou láskou a vážností“ se promítá do nevěrohodnosti a odmítání Písma jako konečné autority.

Nadřazená pozice tradice v katolicismu
Přirozeným znakem každé autority je její samovláda. Život víry musí mít nejvyšší autoritu. Když je víra řízena dvěmi autoritami, je potom odsouzena k pádu, protože jedna autorita převyšuje druhou. Vatikánské předstírání rovného „ctění se stejnou láskou a vážností“ jak k Písmu, tak i k tradici, je pouze církevní ekvivalent k principu autority v Orwellově známé farmě, kde bylo vyhlášeno, že všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. V rámci Vatikánu je tradice stále „předsedou poroty“ s rozhodujícím právem ve věcech autority. Toto je způsob, kterým Řím přežívá a nepřetržitě prosazuje své předpisy. Například ve „vyznání víry“ Trentský koncil vyjadřuje definici podřízenosti těmito slovy:

„Apoštolskou a církevní tradici i všechna ostatní nařízení a ustanovení té samé Církve nejrozhodněji přijímám a beru za své. Rovněž uznávám Písmo Svaté ve smyslu, jakého se drží naše svatá Matka Církev, jejíž úřad rozsuzuje pravý význam a výklad Svatých Písem. Nikdy je nebudu přijímat ani vykládat jinak než v souladu s jednomyslným usnesením Otců.”

Tudíž umístění autority, neboli pravidla víry, je stále v rukou Římské hierarchie. Lidé, kteří tvoří tuto hierarchii, jsou „svatou Matkou Církví“. Oni rozsuzují Písma. Konečným výsledkem je, že katolík nakonec nevěří všemocnému Bohu a Jeho psanému Slovu, ale spíše Matce Církvi a její Tradici. Tento způsob myšlení je vštěpován do myslí „katolických věřících“.

Příklad, jak Svatá Matka vládne, můžeme nalézt v Katechismu Katolické Církve: „Jako matka, která učí své děti mluvit a tím i chápat a komunikovat, i naše matka církev nás učí řeči víry, aby nás naučila víře rozumět a žít.“ Co se týče nejdůležitějšího tématu - důvěřování jen Kristu samotnému, jehož Písma prohlašují za zcela dostatečného Spasitele. Římská učitelská autorita požaduje, aby se duše utíkaly pod její mateřskou ochranu spíše než aby hleděly k samotnému Ježíši Kristu.

Oficiálně prohlašuje:
„‘Věřit’ je církevní úkon. Víra církve předchází, rodí, udržuje a živí naši víru. Církev je matka všech věřících. ‘Nikdo nemůže mít Boha Otcem, není-li jeho matkou církev.’“

Kristus Pán hrozí těm, kdo se prohřeší proti Jeho maličkým nebo kdo je svádí ke hříchu. Kdokoli, kdo způsobí žal duším, byť i těm z nejslabších, tím, že jim bude bránit přijít k Bohu, bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře, neboť skončí v neuhasitelném ohni. Jaký je tedy osud celého církevního systému, který učí, že „obojí Písmo i Tradice musí být přijaty a ctěny stejnou měrou zbožnosti a vážnosti“?

Vyhlášení papežského panování
Základem pravdy uvnitř katolicismu, není bezvýhradná Boží autorita v Písmu, je to spíše autorita člověka - římského papeže. Konečná autorita závisí na rozhodnutích a předpisech vládnoucího papeže. To lze poznat z dokumentace oficiálních katolických zdrojů. Vatikánské kanonické právo prohlašuje:

POKRAČOVAT V KONTROLE:

“Nejvyšší velekněz na základě svého úřadu vlastní neomylnou vyučující autoritu, kdy jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících, který má za úkol posilovat své bratry ve víře, definitivním úkonem vyhlašuje nauky ve věcech víry a mravů za závazné.”

Nařízená odpověď „křesťanských věřících“ na toto prohlášení neomylne vyučující autority je vysvětlená v kánonu 752: "I když věřící nesouhlasí s vírou, je však nutnost náboženskou poslušnost rozumu a vůle projevit nauce, kterou buď Nejvyšší velekněz, nebo kolégium biskupů hlásá..." Jakékoli naléhání proti totalitnímu klamu prohlášené neomylnosti je umlčena kánonem 333 § 3, “Proti rozsudku nebo dekretu Římského velekněze není odvolání ani rekurzu.”

Ačkoli podle Písma je neomylnost vlastností Boha, nikoli člověka nebo skupiny lidí. Věčnost, vševědoucnost a neomylnost patří mezi atributy Boha, neboli Jeho podstatné vlastnosti, které nemohou být předány nebo delegovány na stvoření. Bůh prohlásil, že nelže a že „přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně” . Přesto však je papežský nárok na „neomylnou vyučující autoritu“ v podstatě nárokem na božství. Vatikánské doktríny se vychloubají prohlášením, že papež je „Svatý Otec“ . Nic nemůže již markantněji ukazovat papežskou opovážlivost, než nárokování si neomylnosti. Papež povýšením se na svrchovaného, de facto popřel absolutní Boží autoritu.

Údajná neomylnost a historická fakta
To, že lidská moc by měla tvrdit, že je neomylná „jako Bůh“, se vzpírá veškerým představám. Napodobením Božího atributu, neomylnosti, se Řím nejen posmívá Božské přirozenosti a Jeho pravdě, ale také zapírá historická fakta. Papež Honorius (625-638) byl odsouzen jako heretik Šestým ekumenickým koncilem (680-681. Za kacíře ho prohlásil také papež Leo II, a také všichni papežové až do 11. století. Takže zde byli „neomylní“ papežové, kteří prohlašovali jiné „neomylné“ papeže za kacíře. Jeden papež dokonce sám popřel neomylnost úřadu. Katolický historik August Bernard Hasle píše: „ale (papež) Jan XXII nechtěl slyšet o své vlastní neomylnosti; pohlížel na ni jako na nepatřičné omezení jeho panovnických práv. A v bulle Qui quorundam (1324) odsoudil františkánskou doktrínu o papežské neomylnosti jako práci "ďábla". Vatikánské prohlášení neomylnosti je vyvráceno Pánovým přikázáním: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh … Nebudeš mít jiného boha mimo mne”. Tutéž údajnou neomylnost, ačkoli v jiné terminologii, lze najít v Římském prohlášení, že jeho tradice je božsky inspirovaná.

Řím prohlašuje svou tradici za svatou
Aby udržel svou okázalost, obřady a svátosti, Řím oficiálně tvrdí, že jeho tradice je svatá.
„Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli.“   Nejenže prohlašuje, že Svatá Tradice má tentýž zdroj jako Písmo a je s ním „jedno“, ale také že Svatá Tradice zprostředkovává ve své úplnosti Boží Slovo. Tvrdí, že: „Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého. Co se týká posvátné tradice, ta předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili.“

Takové učení zneuctívá Svaté Boží Jméno a je to rouhání proti Jeho Svatému Slovu. Písmo učí, že psané Boží Slovo nemůže být smícháno s ničím jiným. Sám Pán Ježíš Kristus řekl: „Písmo nemůže být zrušeno,” “není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?” Katolický výrok - tvrzení, že „posvátná tradice předává Boží slovo“ je doslova rouháním proti Duchu Svatému. Sám Duch Svatý komunikuje svým Slovem s věřícími. Není snahou Ducha Svatého předávat bezbožnou tradici, která podporuje modlářství, pověry a magii. „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ Pravá víra je, když Boží duch zapečetí srdce věřících, vždyť On sám je Duch pravdy. Duch Svatý svým božským světlem, účinností a mocí, dosvědčuje všem, kdo věří v psané Slovo. Komunikace Ducha Svatého pomocí osvětlení a respektu k Písmu svědčí o původu Slova. Duch Svatý přináší Své Slovo věřícím.

Užívání tradice v katolicismu
Vatikánské prohlášení, že „posvátná tradice předává Boží slovo“ nejenže pošpiňuje božskou osobu Ducha Svatého, ale také vede ke vzhlížení k tradici spíše než k osobě Ducha Svatého, aby otevřela Slovo věřícímu. To, že právě toto je přáním Říma, je zdůrazněno užitím kurzívy na začátku odstavce 113 v nejnovějším Katechismu. „Číst písmo v ‘živé tradici církve.’“ Řím jde tak daleko, že kárá zbloudilé. Tvrdí, že existuje „sklon číst a vykládat Písmo svaté mimo tradici a učitelský úřad církve.“ Římská církev svou „Tradicí a Magisterem (učitelským úřadem)“ nechává prostor ke vzdávání božské úcty domnělým ostatkům mučedníků, stavení oltářů, pálení kadidla, svěcení obrazů a kaplí, uctívání svatých zemřelých modlitbami a chválami. Takové falešné uctívání je vyučováno a praktikováno, a tak vylučuje přímé vedení a vyučování Duchem Svatým. Vatikánská instrukce je doslovným odsouzením duší, slovy Pána: „Běda vám učeným v Zákoně, neboť jste vzali klíč poznání! Sami jste nevešli a těm, kdo vcházeli, jste zabránili.”

Apoštol Pavel nabádá věřící, aby hleděli na „dokázání Ducha a moci, aby vaše víra nespočívala v lidské moudrosti, ale v Boží moci.“ Právě tak, jako byla každý den sesílána mana Izraelitům na poušti, Duch Svatý nově otevírá Písma hladovějícím a žíznícím po spravedlnosti. Proto je povinností každého, kdo miluje katolíky, aby jim věrně ukázal cestu z lidských tvrzení k Písmu, kde mohou najít Toho, kdo řekl: „Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.“

Prohlášení, že apoštolská posloupnost udržuje tradici
Pod titulem „apoštolská tradice“ a podtitulkem „… pokračování apoštolské posloupnosti“, Řím prohlašuje následující:
„Aby se však v církvi stále zachovalo evangelium celé a živé, zanechali apoštolové jako své nástupce biskupy a postoupili jim své učitelské místo. Vždyť ‘apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v inspirovaných knihách, mělo být uchováno nepřetržitou posloupností až do konce věků.’ Toto živé předávání, vykonávané v Duchu svatém, se nazývá tradicí - nakolik se liší od Písma svatého, i když je s ním úzce spojeno.“
Nikde v Písmu není odkaz na “nepřetržitou posloupností” (což se rovná „apoštolské následnosti“). V Novém Zákoně nejmenovali apoštolové další apoštoly, ale spíše starší a diakony. Nicméně Řím se pokouší obhájit svou pozici ve jménu nepřetržité linie následovníků od apoštolů.  Pro případ, že by kdokoli chtěl použít tento koncept „apoštolské posloupnosti“, praví následovníci apoštolů jsou svatí služebníci Hospodinovi, kteří „byli postaveni na základ apoštolů a proroků, zatímco úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus.“ Pokud je doktrinální základ zničen, člověk nemá apoštolskou víru, ale spíše odpadává. „Apoštolská následnost“ bez apoštolské doktríny je podvod. Je to pouze učení Písma, jenž dává člověku moudrost ke spasení skrze víru, která je v Kristu Ježíši.

Rouhání proti Duchu Svatému
Otevřená zkouška doktríny o autoritě katolické církve vede k závěru, že její přivlastňování autority je nejen bez pravého biblického základu, ale je to také pokus zcela se zmocnit božské autority Pána Boha v Jeho psaném Slově. „Svatá matka církev” není podle biblických termínů označena ani jako svatá, ani přesně jako „církev“. Je spíše nepopiratelným následovníkem Římského impéria, jehož duch a charakter je vtělen v jejím arogantním právu, tradicích a pohanských zvycích. (Toto podrobněji probereme a zdokumentujeme ve čtvrté kapitole.)

Nazývá svoji tradici stejně svatou, přijatou a uctívanou, jako Boží Slovo, když troufale považuje takové pošetilé prohlášení za papežskou neomylnost. To je v přesném slova smyslu rouhání proti Duchu Svatému. Právě proto zde nemůže nikdy existovat žádné smlouvání, kompromis ani spojenectví mezi Vatikánem a Nevěstou Kristovou. Církevní kurie ? “Temple curia” farizeů, se ztotožňovala v Pánově době se vším dobrým, morálním a svatým.
Neměli žádné pochybnosti o tom, že Bůh pracoval prostřednictvím jejich učení a správy. Avšak Kristus Ježíš jim dokázal, že „se podobáte obíleným hrobům, které zvenčí vypadají opravdu krásně, ale uvnitř jsou plné mrtvých kostí a veškeré nečistoty“ . Stejně tak i pyšná privilegia římského systému a prohlašování se za mluvčího Boha jsou ve světle Božího Slova „bludní duchové a učení démonů“.

Duch Svatý, jakožto vůdce a utěšitel církve, v předzvědění všech těchto věcí laskavě poskytl od Boha pocházející odpověď nebezpečnému všude se vyskytujícímu podvodnému římskému systému a jeho smyšlenému základu autority. Sám Bůh, který začal vlastním prstem psát své Slovo, k nám mluvil v těchto dnech „ve svém Synu“.   Tento Syn prokázal pravost spisů Starého Zákona a také, jako Alfa a Omega, maje autoritu na nebi i na zemi zaručil pravost Nového Zákona a ve svém Slově svěřil jeho sepsání apoštolu Janovi, „Co vidíš, napiš do knihy" . Úmysly a záměry Pána Ježíše Krista se věřící dovídá skrze psanou formu. Písmo je dáno jako milosrdný a stálý pomocník proti všemu zmatku, temnotě a nejistotě, včetně katolické církve.
V našem výborném Pánu oddaně velebíme Boha za ten poklad a jistotu, kterou máme v Písmu, jenž je samo pravdou, neboť „veškeré Písmo [je] vdechnuté Bohem a [je] užitečné k vyučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonalý a vybavený ke každému dobrému dílu“ .

Víra, psané Boží Slovo a spása
Existuje neodmyslitelné spojení mezi určitostí Písem a spasitelnou vírou. Víra je dar od Boha, který přichází skrze Slovo Boží, „víra [je] tedy ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží“ . Víra musí mít základ, na němž by spočívala. Tato opora nemůže být nic jiného, než Boží slovo, které nemůže klamat. Srdce musí přijmout a jednat podle toho, co Pán říká. Duch Boží si Boží Slovo účinně používá, když skrze něj promlouvá k duši. Bible učí, že věřící je před Bohem ospravedlněn skrze víru, „člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona“ . A co je to za opatření nebo sílu, kterou je člověk ospravedlněn? Písmo pokládá tutéž otázku, „skrze jaký zákon? [Snad] skutků? Nikoli, ale skrze zákon víry.“ Věřící nejsou ponecháni ve zmatku. Je to zákon víry, který přináší konečné usvědčení a moc, ten je také prací milosti a vylučuje veškeré vychloubání. Víra je cestou pro ? následující a sebezapírající milost, která odhazuje jakékoli pochybnosti před naprostou jistotou Božího Slova. Vírou - tj. spolehnutím se na Boží pravdomluvnost - člověk vchází do opravdovosti života v Kristu Ježíši „věříte a radujete se nevýslovnou radostí plnou slávy“.

Stále jednáme na základě víry v to, že co ostatní tvrdí, je pravda. Je to jako věřit, že to, co říkají členové naší rodiny, je pravda, a co je u soudu odpřisahnuto je také pravda. Apoštol Jan odůvodňuje: „Jestliže přijímáme svědectví lidí, Boží svědectví je větší. Neboť toto je Boží svědectví, které vydal o svém Synu. Kdo věří v Božího Syna, má svědectví sám v sobě. Kdo Bohu nevěří, udělal z něj lháře; neboť neuvěřil tomu svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to svědectví je toto: že Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ Víra je tedy tím poutem sjednocení mezi duší a Pánem. Vírou v Krista je nám Jeho spravedlnost přičtena a my jsme přijati Bohem.

Bláhoví jsou ti, kdo jsou „srdcem pomalí věřit všemu tomu, co mluvili proroci!” Ti bláhoví pochybují o psaném Božím Slově, nebo na jeho rovinu dosazují ještě něco jiného, a tak si pro sebe zruší jeho autoritu a moc. Obě tyto chyby míjí věčný život v Kristu. Extrémně vážné je, když církev prohlašuje, že její členové musí milovat církevní tradice stejně, jako psané Slovo, protože jsou údajně jedno. Pokud by takové bylo učení církve, může se odstranit skutečný základ, na kterém stojí spasitelná víra. Ale v této věci se radujeme, protože známe dostatečnost, pravdu a jistotu Božího psaného Slova. „Svatá Písma,“ jak prohlašuje apoštol Pavel „ti mohou dát moudrost ke spasení skrze víru, jež je v Kristu Ježíši.“ Neexistuje jiná kniha, která má takovou moc, jako Bible. Žádná není schopna pohnout srdcem, svědomím a smyšlením člověka. „Neboť Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než každý dvojsečný meč; proniká až k rozdělení duše a ducha, [i] kloubů a morku [v kostech], a rozsuzuje myšlenky i záměry srdce.“ Rozhodující otázka je, zda má člověk důvěřovat její absolutní věrohodnosti a také Pánu slávy, o kterém mluví. Pokud je to takto, můžeme společně s radostí říci, že, „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a že byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem.“   „neboť vím, komu jsem uvěřil. A jsem si jist, že [on] je schopen zachovat to, co jsem mu svěřil, [až] do onoho dne.“