Zamysleme se nad tím, co zbývá z věhlasu katolického kněžství ve světle celosvětových skandálů a zvláště těch, které se vyskytují poslední dobou ve Spojených státech. Například 7. června 2003 pod titulkem „ Sexuální zneužívání duchovenstvem : Spravedlnost musí přijít i pro biskupy“, noviny San Francisco Chronicle psaly:
„To, že někteří jsou hříšnými knězi by nemělo samo o sobě způsobit krizi víry. Popravdě je to věcí katolické víry. Všichni, ať už muži či ženy, se narodili jako hříšníci - a kněží nejsou imunní vůči hříchu nebo lidské přirozenosti. Avšak počet obětí a let, po která se tato zneužívání dějí, je jednoduše ohromující. Skutečné rozhořčení plyne z toho, že to trvalo tak dlouho, než byli tito lidé postaveni před soud a bylo jim dovoleno v tomto zneužívání pokračovat po tak dlouhou dobu. A to nebyla náhoda…Jak má člověk rozumět tomu, že takový problém mohl být tolerován tak dlouhou dobu, než se celá záležitost dostala na veřejnost? Podstata mužského celibátního duchovenstva, kultura utajení a sklony k chránění svých kněží, hrála ústřední roli.“
23. června 2003 massachusetský generální prokurátor publikoval zprávu, ve které prohlašuje, že římskokatolická církev je ve skandálu zneužívání v Bostnu zapletena s více než tisícovkou obětí, což způsobuje ještě větší údiv nad pozicí katolického kněžství. V souhrnné zprávě stojí:
„Vyšetřování generálního prokurátora odhalilo, že historie sexuálního zneužívání dětí z arci-diecéze je ohromná. Záznamy pořízené arcidiecézí odhalují stížnosti týkající se přinejmenším 789 obětí. Když zvážíme informace z dalších zdrojů, číslo zneužívaných pravděpodobně překročí jeden tisíc.Závažnost záznamů pohlavního zneužívání duchovenstvem v historii arcidiecéze je stejně šokující, pokud ji hodnotíme z hlediska počtu kněží a dalších pracovníků v arcidiecézi, kteří se podíleli na pohlavním zneužívání dětí od roku 1940. Vyšetřování odhalilo obvinění ze zneužívání dětí vůči nejméně 237 kněžím a třinácti pracovníkům aricidiecéze. 202 z těchto 250 kněží a dalších pracovníků, údajně zneužilo děti mezi rokem 1940 a 1984. Dalších osmačtyřicet dětí bylo údajně zneužíváno během funkčního období kardinála Bernarda Francise Lawa, zastupujícího úřad arcibiskupa.“
Další zpráva vyšla v srpnu 2003, kdy v novinách Dallas Morning News bylo psáno:
„Zhruba dvě třetiny nejvyšších katolických vůdců ve spojených státech povolilo kněžím, kteří byli obvinění z pohlavního zneužívání, aby pokračovali v práci a systematické praxi, která trvá celé dekády a pokračuje po třech měsících až do dnes. Studie - první tohoto druhu - se podívala na záznamy předních vůdců národů ze 178 římskokatolických diecézí, zahrnujíce jednající administrativu v případech, kdy vrcholové funkce nejsou obsazeny… Nejvíce chráněnými kněžími byli obvinění z pohlavního zneužívání mladistvých - v první řadě dospívajících chlapců a pak také s velkým počtem dívek různého věku. Novinová studie se také zaobíra chováním, z kterého vyplývá sexuální touha po mladistvých, jako je prohlížení dětské pornografie nebo ve stejném případě vyměňování e-mailů s erotickým materiálem s někým, o kom si kněz myslel, že byl nezletilý.“
Zatímco jsou Spojené státy americké zapleteny v katolických sexuálních skandálech, podobné události zaplavily mnohé rodiny i v dalších národech.
„Od Kanady k Austrálii, Jižní Afriky k Hongkongu, napříč Evropou počínaje Irskem po rodné Polsko papeže Jana Pavla II, vynikají sexuální případy duchovenstva a jejich kamufláže dokázaly, že je zde celosvětový problém. Jen za období minulého jara tři vedoucí biskupové rezignovali v Evropě. Mnoho dalších duchovních po celé zeměkouli čelilo soudním procesům, kriminálním případům a veřejným obviněním nebo zastíráním důkazů… Není to jedním mužem nebo jednou zemí, je to institucí.“
Zatímco mnoho katolíků ve spojených státech začalo volat po zveřejnění faktů, odstranění zkažených biskupů, reformě, odčinění křivdy a kompenzaci, Vatikán po mnoho let nařizuje přísné utajení ve věcech hrubého zacházení s dětmi, pomocí maskovacích případů. (nerozumím?)
„Nařízení, které je napsáno latinsky, bylo posláno z Vatikánu v roce 1962 a je označeno pečetí papeže Jana XXIII… V dokumentu stojí: ‚Se záležitostí by se mělo zacházet s co největším utajením…jsou zde, aby byli potlačeni v přísném utajení…a každý, koho se to týká, v žádném případě k soudu…je, aby sledoval přísně tajemství, které je obvykle považováno za tajemství Svatého Úřadu…pod trestem exkomunikace.‘“
Pod tímto přísným trestem - exkomunikace - Řím od roku 1962 varoval své kardinály, arcibiskupy a biskupy, aby udržovali sexuální zneužívání duchovními v utajení. Tisk začal odhalovat toto utajované nařízení:
„Hierarchie katolické církve byla instruovaná Vatikánem přinejmenším od roku 1962, aby držela jisté případy sexuálního zneužívání duchovenstvem v utajení pod hrozbou exkomunikace (podle Bostonského právního zástupce Carmena L.Durso). Kopie nařízení byla včera poslána právnímu zástupci Spojených států Michaelovi J. Sullivanovi do kanceláře panem Durso, který řekl, že věří, že církev brání výkonu spravedlnosti. Pan (jen Ježíš je Pán :))Durso řekl, že může také vysvětlit, proč kardinál Bernard F. Law a biskupové Bostonské arcidiecéze a kdekoliv jinde maskují tyto případy sexuálního zneužívání dětí duchovenstvem… Paul Baier, prezident „Survivors First“, což je skupina obhájců obětí těchto případů, která je také obeznámena s tímto dokumentem, nazývá jednání církve - ukrývání případů sexuálního zneužívání - jako koordinované úsilí konspirace. Bryan Smith of Hubbardston, oblastní vůdce „ Survivors Network of Those Abused by Priests“, řekl, „že lidé v církvi, kteří zamlžují a činí kamufláže případů kněží ‚by měli být žalováni. Kdyby byli někým jiným, byli by ve vězení už teď.“
Tvrzení na podporu dokonalosti katolického kněžství
Co se týká prestiže katolického kněžství a toho, co nekatolíci opomíjejí, je fakt, že kněžství je pokračovávání v tajemství, síle a slávě, která je dána jejich kněžím skrze katolíky. Například Vatikánský koncil II říká:
„Na prvním místě ať si kněží uvědomí, že mají kázáním a příkladem vlastního života, z něhož vyzařuje duch služby a pravá velikonoční radost, stavět věřícím na oči vznešenost a potřebnost kněžství. Ať jde o mladé nebo o starší, které důvodně pokládají za schopné pro takovou službu, nemají se vyhýbat žádné námaze ani nesnázi a mají jim pomáhat v řádné přípravě, aby pak později mohli být povoláni biskupem…Nesmí se však očekávat, že toto Boží volání dojde k sluchu budoucího kněze nějakým mimořádným způsobem…V kázání, při katechezi i v časopisech je třeba zřetelně hovořit o potřebách místní i obecné církve a stavět do jasného světla smysl a vznešenost kněžské služby.“
Spíše než vyučování evangelia a Písma, je jedna z hlavních prací kněze ta, aby přesvědčoval další muže pro kněžství, což je ještě pod důkladnou kontrolou biskupa.
Význam katolického kněžství je tedy běžným tématem uvnitř katolicismu. Sláva kněžství má být udržována především před katolickou mládeží a jejich rodiči. Co je to za půvab a vznešenost, jež je vyvyšována Římem před katolickou mládeží a jejich rodiči?
Řím prohlašuje docela důrazně, že kněžství, které je nabízeno jejich mladíkům, je identické s tím kněžstvím, jaké má samotný Ježíš Kristus. Jeho tvrzení znějí takto:
„Všichni kněží spolu s biskupy mají podíl na témže jediném Kristově kněžství a službě.“
„ Kněz nabízí Svatou Oběť in persona Christi; to znamená více, než nabídku ‚ve jménu…‘nebo ‚na místě Krista‘. In persona znamená - ve zvláštním spojení s ‚věčným Nejvyšším Knězem‘“
To, co je postaveno před katolickou mládež, je specifické ztotožnění mezi Kristem a knězem. Je není dáváno (co? Tak je nebo není) do nejistých termínů, protože katechismus katolické církve říká:
„Služebník pak je v síle kněžského svěcení, které přijal, připodobněn veleknězi, má moc působit silou samotného Krista, kterého zastupuje (‘virtute ac persona ispius Christi’).“
Cožpak by oddaná katolická mládež, která skutečně usiluje o to být dobrá a úspěšná v náboženském životě, nechtěla být v takovémto úřadu, kde kněz vlastní autoritu a moc samotného kněžství Ježíše Krista?
To je to, na co oficiální dokumenty církve Říma odkazují. Ve velmi přitažlivých podmínkách je to, na co papežovy projevy poukazují, v magazínech, článcích a vyučováních na přednáškách v katolických školách, zamýšleno jako způsob, jak dovést mladé ke kněžství.
Práce na spasení je také deklarována jako část kněžského života. 2. Vatikánský koncil nám říká: „V tajemství eucharistické oběti, jejímž přinášením plní kněží své přední poslání, se neustále koná dílo naší spásy.“ Mladí lidé, jsou vedeni k usilování o úřad, ve kterém mohou stále provádět práci spasení. Jaké vyšší povolání může být představeno před mládeží, kterého by ve svém mladickém nadšení chtěli dosáhnout? Říkají, že všechny svátosti jsou prací kněze. On je základem práce Krista v moderním světě, jak říkají oficiální slova Říma:
„Křtem uvádějí lidi do Božího lidu, svátostí pokání smiřují hříšníky s Bohem a církví, svátostí nemocných ulehčují nemocným a zejména slavením mše přinášejí svátostně oběť Kristovu.“
Zdaleka nejvíce grandiózním tvrzením je, že katolický kněz může přinést na oltář stejnou a jedinečnou oběť Ježíše Krista k obětování. To je nejvznešenější síla udána Římem pro své kněze. Učí, že:
„Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná oběť: ‚Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.‘ Protože v této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval jen jedenkrát krvavým způsobem na oltáři kříže.‘“
Tři věci jsou prohlášeny v této citaci. Zaprvé se tvrdí, že Kristus je přítomen v základu obětního obřadu mše. Druhý tvrdí, že On je obětován člověkem Bohu a poslední tvrdí, že je nabízen nekrvavým způsobem. Žádná z těchto tvrzení není pravdou.
Kněží poskytují katolíkům vykonávání obřadů od kolébky až po hrob - ale zvláště jsou potřební, aby vykonávali předpokládanou nabídku Kristovy vlastní oběti. To je ten důvod, proč katolické kněžství je přitažlivé pro mladé. Funguje to i dnes, kdy mnoho mladých mužů odchází do seminářů a do náboženských řádů (jezuitů, karmelitánů, dominikánů, františkánů a jiných), aby se mohli účastnit na kněžství Krista a aby mohli tvrdit, že jsou totožní s Nejvyšším knězem, kterým je Pán Ježíš Kristus.
Jediný obětní kněz
V Novém Zákoně není žádné obětní kněžstvo zmíněno. Jsou tam jen starší a biskupové. Není vůbec žádného biblického základu pro katolické kněžství. V Kristu Ježíši jsou všichni věřící součástí královského kněžstva Krista v duchovní chvále - ale nikdo nemá podíl na Jeho obětním kněžství. Jako staré slavné přirovnání králových nových šatů, stránky Písma ukáží, že biblický základ pro římskokatolické kněžství jednoduše neexistuje!
Rozdíl mezi Kristovým kněžstvím a starozákonním kněžstvím je velmi jasný. Levitští kněží byli pouze smrtelnými lidmi a proto potřebovali následovníky. Kristus je, na rozdíl od nich, věčným Knězem a Jeho kněžství je nepřenosné a nepotřebuje žádného následovníka.
„A jich se stalo kněžími mnoho, protože jim smrt bránila jimi zůstat, ale on, protože zůstává na věky, má nepomíjející kněžství.“ Smysl pasáže vyjadřuje význam nepřenositelnosti kněžství. Text jasně vyjadřuje, proč kněžství nemohlo být dáno do jiných rukou. Levitské kněžství se narozdíl od Kristova kněžství přenášelo po celé generace - od jednoho k dalšímu. Toto odůvodnění je zde proto, že Kněžství Krista je věčné a nepřenáší se z jednoho na druhého.
Pasáž pokračuje, „Proto je také schopen dokonale spasit ty, kdo skrze něj přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby za ně orodoval.“ On neumírá, jako umírali smrtelní židovští kněží. Zde je důvod - On je schopen dokonale spasit. Pasáž pokračuje, „Ten nemusí jako tamti nejvyšší kněží každý den nejprve přinášet oběti za své vlastní hříchy a potom za hříchy lidu, neboť to udělal jednou provždy, když obětoval sám sebe.“ Jiní kněží před Kristem byli pouze smrtelní lidé a bylo nezbytné, aby jejich úřad byl odevzdán do jiných rukou. Byli hříšnými lidmi a bylo nezbytné, aby obětovali oběti za sebe právě tak, jako za ostatní. Ježíš Kristus odstranil Levitské kněžství a mnoho jejich kněží, když umřel na kříži, „ A hle, chrámová opona se roztrhla na dva kusy odshora až dolů..“ Chrámová opona pověšená v chrámě, která oddělovala svatyni od svatého místa, se roztrhla od shora dolů, na znamení konce celého kněžství Staré Smlouvy. Úřad mnoha kněží Starého Zákona byl ukončen, protože jediný Kněz pokračuje v tomto úřadě navždy!
Nakonec je zde skutečnost, že Ježíš Kristus sám byl způsobilý nabídnout sám sebe. On sám byl přesně ustanovený tak, jak Duch svatý učí, „Slušelo se totiž, abychom měli takovéhoto nejvyššího kněze - svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyvýšeného nad nebesa.“ Pán Ježíš Kristus je jediným obětním knězem Nového Zákona. On dokončil dílo našeho spasení svou jedinou obětí. Písmo Svaté opětovně ustanovuje tuto pravdu.
Jádro toho celého je v Pánově vyhlášení na kříži, „ Tetelestai“ - „Dokonáno jest“
Jedna oběť, jednou obětovaná
Oběť Pána Ježíše Krista vyjadřuje naplnění a konec kněžských pravidel Starého Zákona, „Kde je tedy jejich odpuštění, není už žádná oběť za hříchy.“ Skrze Jeho kněžskou nabídku na kříži, Ježíš Kristus, „sám skrze sebe vykonal očištění našich hříchů, posadil se po pravici Velebnosti na výsostech“. Je tedy jasné, že Kristova oběť byla dokonána jednou pro vždy, narozdíl od obětí Starého Zákona. „Kristus však za hříchy obětoval jedinou oběť a posadil se navždy po Boží pravici.“ „neboť jedinou obětí přivedl ty, kteří jsou posvěcováni, navždy k dokonalosti.“
Jedinečnost Kristovy oběti je v podstatě to, že byla nabídnuta jen jednou a provždy. Pojem „jednou“ je natolik důležitý, že je to sedmkráte potvrzeno Duchem svatým v Novém Zákoně. Dokonalost Kristovy oběti je v protikladu s denně opakovanými oběťmi Starého Zákona. Pravda znamenitosti jediné Kristovy oběti je zvýrazněná slovem „jednou“. Například apoštol Pavel učí,“ Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu.“ Apoštol Petr podobně učí, „Vždyť i Kristus jednou trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen v Duchu.“ Stejná pravda je pětkrát učena v knize Židům spolu se závěrem, „tak byl i Kristus jednou obětován, aby vzal na sebe hříchy mnohých, a těm, kdo ho očekávají, se podruhé ukáže bez hříchu, aby je spasil.“
Pravé uctívání Boha je v Ježíši Kristu - věčném Knězi
Pravé uctívání Boha je v Ježíši Kristu - věčném Knězi. On sám ověří (?) uctívání od doby, co je v Jeho jménu a shodě s Jeho Slovem. Jediný pravý základ pro pravé uctívání je ten, ve kterém věřící přichází k Pánu Ježíši skrze víru samotnou a je mu připočtena Jeho spravedlnost. Jeho omezení v uctívání jsou nejvážnější, „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě.“ Největším povzbuzením věřícím je pravé uctívání, protože mají Ježíše Krista jako svého Pána a Mistra, který je přijal a je jejich přímluvcem. Je jejich Nejvyšším Knězem, „To hlavní, o čem tu mluvíme, je ovšem to, že máme takového velekněze, který se posadil po pravici trůnu Velebnosti v nebesích.“ Je to pevná víra v Boží přítomnost, kterou věřící mají, protože mají věčného kněze, který obětoval jedinou oběť jednou provždy! Bez této pravdy nikdo nemá evangelium či věčný život.
Život v katolických seminářích
Nikdy toto nebylo publikováno v katolické literatuře a jeden by stěží uvěřil, jaký je v seminářích naprostý úpadek stejně jako na vysokých školách pro ty, kteří se chtějí stát knězi. Subkultura homosexuality je zcela nekontrolovatelná po celých Spojených státech. Stránka za stránkou knihy „Sbohem dobrý muži“ hovoří o hrozném vlivu homosexuality, který prostoupil katolickou mládež v seminářích. Ideály mladých jsou nahrazeny nepřirozenými touhami, které se staly převládajícími ve významnějších seminářích a vysokých školách, které vyučuji muže pro kněžství. Donald Cozzens, vedoucí katolický kněz a správce sv.Marie v Clevelandu, Ohio (což je hlavní seminář v USA), říká ve své knize o kněžství, že :
„NBC, která podává zprávu o celibátu a kléru, zjistila, že od 23-58% katolického duchovenstva má homosexuální orientaci. Další studie ukazují, že přibližně polovina amerických kněží a studentů jsou homosexuálně orientováni. A navíc, co se týče procenta gayů mezi knězi náboženských kongregací, předpokládá se, že je dokonce vyšší.
Potom lhostejně dodává, „Sporným bodem na začátku 21.století je vzrůstající vědomí - zřídkakdy popírané těmi, kdo znají kněžství dobře - že kněžství je, nebo se stává profesí gayů. A k tomuto bodu je zde otázka: Vadí to? Neodhaluje tato otázka další formu homofóbie?“
Pod nadpisem „Homosexuální krize“, Cozzens tvrdí: „Homosexuální studenti se cítí jako doma. V semináři jsou v pohodlí spolu se značným homosexuálním obyvatelstvem. Cítí to, že tam patří a jejich potřeba pro smysluplný a hluboký vztah s dalšími homosexuály je naplněna, protože se mohou snadněji setkat. Instinktivně rozpoznají dalšího homosexuálně orientovaného studenta a kruhy podpory a kamarádství jsou rychle tvořeny. Zatímco řádný student kněžského semináře se necítí přijímán a může si svou vnitřní nerovnováhu vyložit jako znamení k tomu, že není ke kněžství povolán.
V závěrečné větě knihy Cozzens říká: „Za měnící se tváří kněžství setrvává zachraňující osoba Ježíše Krista.“ Opětovně uvedl, že spasení duší je skrze „celebrování svátostí, jako první funkcí kněze.“ Později říká: „ Obřad, symbolické bohatství svátostního života Církve, do značné míry naplňuje lidskou potřebu po duchovnu.“ A tak i milovník umění může své potřeby nalézt v katolických svátostech, ale to neznamená, že chce být zadobře s Bohem. Tvrzení, že zachraňující osoba Ježíše Krista je totožná a kněžským úřadem je lží. To, co Cozzens chybně vidí, je jeho vlastní spolehnutí se na „zachraňující osobu Ježíše Krista“, která není založena na evangeliu, které je Boží mocí ke spasení, ale spíše na katolickém porozumění spasení skrze dobré skutky a doktríny vedoucí přímo do pekla. Ježíš Kristus stojí za tím, co je pravdou a ve shodě s Jeho psaným Slovem k slávě Jeho Otce! Katolické kněžství je parodií toho, za čím Ježíš Kristus stojí. Pán Ježíš Kristus nestojí za katolickým předstíráním. On je Velekněz, který je Svatý, nevinný a neposkvrněný!
Pokračování v zatracujícím životním stylu
Někdo se však může zajímat o to, jak může člověk, který studuje na kněze - a který je obdarován vysokými ideály jako je ztotožnění s Kristem - zůstat v seminářích a vysokých školách, kde se vyučuje náboženství, když se při tom setkává se strnulou homosexuální subkulturou a nepřirozenou sexualitou. V odpovědi na tento problém musí člověk zvážit nátlak, zvláště ten, který je vyvíjen na syny jejich matkami, a také skutečnost, že mladí díky své nezkušenosti jsou snadněji sváděni. Prostřednictvím tohoto zničujícího zážitku a strašné viny, kterou způsobuje, jsou chyceni do zlozvyků, které se jim zošklivily při jejich bývalé účasti v kněžském semináři. A tak katolickou mládež drží dva háky. Prvním je tradice katolické církve, která učí, že celibát je cestou k sdílení se se zkušenostmi s Kristem a druhým je, že skrze posvátnou tradici, kterou církev má, jsou drženi v životním stylu, který se zdá být neporušitelný.
Co se týče prvního z těchto háků, katolická církev deklaruje, že je „nemyslitelné“ , že její tradice celibátu je mylná. V dokumentech II.Vatikánského koncilu oficiálně prohlašuje:
„V žádném případě se západní církev nemůže obejít bez vlastní starobylé tradice a je nemyslitelné, že by po staletí šla cestou, která, namísto toho, aby napomáhala duchovnímu bohatství jednotlivých duší a Božího lidu, jistým způsobem kompromitovala anebo svévolnými právními zásahy potlačovala svobodný rozvoj nejhlubších skutečností přirozenosti a milosti.“
Slovo „nemyslitelné“ se začalo vyskytovat každý den. Desátá kapitola knihy „Nashledanou dobrý muži“, začíná citátem: „Stížnosti na doktrinální chyby, zneužívání liturgie a dokonce špatné vedení lidí v seminářích Spojených států jsou teď tak časté, že se stávají zvykem.“ Proč potom tomu tak je, že máme katolické kněžství a pokračování hrůz, které se předkládají katolíkům? Odpovědí je, že katolická církev je jednolitý velitelský systém, který pokračuje ve stejném stále dopředu, i když problémy jsou stále zjevné. Stále pokračuje v podpoře svého učení týkajícího se identity kněze s Kristem a vysvětluje to tím, že kněží jsou jako „další Kristové“. Toto je pokračováním celého tématu novely Síla a Sláva od Grahama Greena.
Tato dobře známá novela katolického autora Grahama Greena ukazuje život latinskoamerického kněze, který byl zcela utopen v hříchu. Nebylo to tím, že se opíjel likérem, byl pohroužen v nemorální život, až měl žluté zuby od nikotinu, ale právě proto, že byl stále považován lidmi jako ten, kdo jim při zpovědi dává Kristovo odpuštění za hříchy a křtí jejich děti k novému životu při svátosti křtu. Ve reálném životě katolické kněžství ideálně pokračuje i když kněz žije v úpadku. Mladí muži jsou soustavně deptáni důležitými složkami, „dvojí choroby“ - jak touhy po moci, tak i abnormální sexuální žádostivosti.Graham Green to říká velmi dobře. „Síla a Moc“ je název světové hry, která je hrána katolickým magistériem na úkor tolika obyčejných katolíků. Tvrzení, že hříšnost kněze nepřekáži milosti, která protéká skrze něj a svátosti, není jednoduše pohledem Grahama Greena, ale oficiálním učením Říma,
„Tato Kristova přítomnost v knězi se nemá chápat tak, jako by kněz byl obrněn proti veškeré lidské slabosti; proti vládychtivosti, omylům, či dokonce proti hříchu. Síla Ducha svatého neručí za všechny skutky kněží stejným způsobem. Zatímco ve svátostech je tato záruka dána tak, že ani hřích udělovatele svátosti nemůže zabránit účinku milosti, existuje mnoho jiných činů, v nichž jeho lidský charakter zanechává stopy, jež nejsou vždy znamením věrnosti evangeliu..“
Lidé uvolněni od kněžství
„Daleko od Říma, Blízko k Bohu“, svědectví padesáti obrácených katolických kněží podávajících z první ruky dokumentaci, že lidé z mnoha různých národů po celém světě byli uvolněni z kněžství a z církve Říma. Proč se tomu tak stalo, že získali svobodu oproti spoustě dalších, kterým dána nebyla? Jestliže jste četli svědectví těchto lidí, tak jste zpozorovali, že někteří začali hledat v knize Židům, kde viděli zcela jasně, že Kristovo kněžství je unikátní a pouze pro Něj. Část této cesty, ve které jsem viděl světlo byla četba jednoho z našich katolických učenců Raymonda E. Browna. V jeho pozoruhodné knize „Biblické odrazy“, Brown prohlašuje:
„Když se pohybujeme od Starého Zákona k Novému Zákonu, je ohromující, že zatímco jsou zde na scéně pohanští a židovští kněží, není žádného křesťana, který by se dal specificky identifikovat jako kněz. Epištola Židům hovoří o nejvyšším kněžství Ježíše Krista tak, že srovnává Jeho smrt a vystoupení do nebe s akcemi židovských kněží, kteří šli do svatyně svatých jednou za rok s krví, obětující za sebe a za hříchy svého lidu ( srov. Židům 9: 6,7). Stojí však za zmínku, že autor Židům nespojuje kněžství Ježíše s eucharistií a večeří Páně a ani nenaznačuje, že by další křesťané byli kněžími identičtí s Ježíšem. Ve skutečnosti jednou provždy prostředí, které obklopuje kněžství Ježíše Krista u Židům 10:12-14 bylo nabídnuto jako vysvětlení, proč není žádné křesťanské kněžstvo v novozákonní době.“
A tak známý katolický autor veřejně prohlásil, že nebylo žádného kněžstva v novozákonním období. Toto mnou velmi otřáslo a šokovalo v době, kdy jsem četl tuto knihu a byl katolickým knězem. Veškeré mé naděje a investice celého mého života byly v kněžství. To bylo to, co jsem celý život vyhledával a to, čeho jsem dosáhl. To bylo i to, z čeho jsem měl zdroj příjmů. To bylo to, v čem jsem získal čest a úctu od lidí. Byl jsem naprosto ohromen tím, že jeden z našich známých katolických autorů mohl vůbec uvést, že žádný křesťanský kněz v novém zákoně neexistoval a že jediným kněžstvím bylo výhradně kněžství Pána Ježíše Krista.
Neměl jsem v té době odvahu k tomu, abych pro sebe začal studovat list Židům 7:23-27. Nicméně, několik let poté, jsem toto začal studovat a viděl celý důvod toho, proč tam bylo mnoho kněží, a protože byli smrtelnými a umírali, museli být nahrazeni. Viděl jsem také, že verš 24 odlišuje Kristovo kněžství od starého Levitského kněžství ( a každého dalšího „kněžství“), „..ale jeho kněžství je trvalé, protože žije navěky..“ Je zajímavé, že slovo „trvalé“ v řečtině doslovně znamená „nepřenosné“ - a je neuskutečnitelné na někom jiném. Následující pasáž pokračuje v úžasných zprávách: „Proto také může dokonale spasit ty, kdo skrze něj přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.“ Ježíš Kristus zachraňuje zcela a kompletně ty, kteří přicházejí k Bohu skrze Něj. Důvod, proč tomu tak je, je zmíněn v následující pasáži: „Přesně takového velekněze jsme potřebovali! Je svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad sama nebesa.“
Brownova kniha měla na můj život jisté dopady. Následně to způsobilo, že jsem si vzpomněl na léta zpátky, když jsem studoval v Římě na kněze. Bylo nás přes tři sta mladých kněží ve třídě a mohl jsem na vlastní oči vidět, že většina z nich nejevila zájem ani o svatý život, ani neusilovala poznat Ježíše Krista. Valná většina z těchto lidí se zajímala o to, aby dosáhli vyšších pozic, v různých krajinách a národech po světě. Byl to pro mě skutečný skandál, když jsem na vlastní oči viděl lidi, kteří se vůbec nezajímali o kněžství - leda tak z důvodu pro pozici a slávu. Byl jsem zděšen profilem (obsahem) celé třídy, a tak jsem se spojil spolu s třemi dalšími knězi, jedním z Afriky, druhým z Evropy a dalším ze Spoj. států. Ze všech lidí, co jsme tam byli, to vypadalo, že jako jediní máme stejné názory a ideály. Tato vzpomínka mě provázela po celá další léta mého vlastního kněžství.
Pánovo volání ke službě a manželství
Katolická církev kompletně vylučuje manželství pro své kněžstvo. Říká důrazně:
„Klerik, který se byť jen pokusí o civilní sňatek se vydává nebezpečí automatické (latae sententiae) suspenzace. Je-li varován a nezmění své smýšlení a pokračuje ve skandálním chování, může být potrestán různým zbavením funkcí, dokonce až do toho bodu, kdy může být odvolán ze svého úřadu.“
Nejzávažnější pro Řím je, když se kněz pokouší oženit a je natolik arogantní, že se to odvažuje nazvat skandálem. V Bibli je manželství ctěno a neposkvrněno. Právě tak, jako slunce překoná temnotu, tak čisté světlo Božího Slova podporuje manželství jako „čestné“ a nic takového jako skandál!
K úřadu biskupa (což jsou starší a pastoři), Boží Slovo říká, že , „kdo chce spravovat církev, má zájem o krásnou práci.“ Požadavky pro toho, kdo si přeje být v tomto úřadu jsou dány:
Musí ovšem být bezúhonný: věrný manžel, střídmý, rozvážný, pořádný, pohostinný a schopný učit. Nesmí to být opilec, hrubián ani prospěchář, ale vlídný, snášenlivý a nezištný člověk, který se dobře stará o rodinu a má poslušné a dobře vychované děti. (Když se někdo neumí postarat o vlastní rodinu, jak by mohl pečovat o Boží církev?)
Světlo Božího Slova ukazuje, že muž má být schopen zvládnout nejdříve svou domácnost, než se pokusí dohlížet na věřící v křesťanském společenství. Má být mužem jedné ženy. *************************(Would to God that Catholics, and the Catholic clergy in particular, read these verses.*
Dar celibátu v kontrastu se zákonem celibátu
Pán hovořil o celibátu, že je darem a je dán jen některým. Doba a okolnosti tohoto celibátního života jsou výhradně mezi Pánem a jednotlivcem. „Jsou eunuchové, kteří se tak narodili z lůna matky, jsou eunuchové, kteří se jimi stali lidským přičiněním, a jsou eunuchové, kteří se jimi sami stali pro nebeské království. Kdo to může přijmout, ať to přijme.“ Je tomu tak, aby bylo zjevné, že celibátní život není podmínkou pro službu, ale spíše, “kdo to může přijmout, ať to přijme.“ Apoštol Pavel dal stejnou radu jako Pán. Učil, že by bylo vhodné pro neoženěné, aby zůstali sami jestli tento „mimořádný dar“ dostali od Boha, „Přál bych si, aby všichni byli jako já, ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak a druhý jinak.“ Také uvedl důvod, proč je výhodnější, když je člověk sám, „Svobodný se stará o věci svého Pána, aby se líbil Pánu, ale ženatý se stará o věci světa, aby se líbil své ženě.“ Dokonce i poslední slova upozornění apoštolem Pavlem jsou zcela jasná a důrazná, „Pokud se však nemohou ovládnout, ať vstoupí do manželství. Je přece lepší vstoupit do manželství než být spalován touhou.“ Tato vymezení se shoduje s vlastním napomenutím Pána, „Ne všichni přijímají toto slovo, ale jen ti, kterým je to dáno.“ Proto uložení povinnosti celibátu nutného pro vstup do služby je naprosto nebiblické. Nicméně toto je přesně to, co Římská církev dělá.
Zatímco jsme poznali, že zdržet se od ženění není povinností pro službu, Vatikán je dost smělý na to, že prohlašuje kněžský celibát jako „svatý zákon.“ Oficiální učení je následující:
„II. Vatikánský koncil o trvalé zdrženlivosti prohlásil, že „povaha kněžství ji sice sama
o sobě nevyžaduje, ale je to zjevné z praxe první Církve a z tradice východních církví“, ale ten stejný posvátný koncil neváhal slavnostně potvrdit starý, posvátný a blahodárný zákon o kněžském celibátu.“
Takto katolická církev popírá přesné Boží Slovo a pokouší Pána Boha tím, co dělají svým mladíkům. Celý účel Vatikánu, papeže, kardinálů a kurie je celosvětové udržování kontroly nad kněžími. A tak uložili zákon kněžského celibátu způsobem, že mohou pokračovat v kontrole těchto lidí, zda-li nejsou ženatí, protože by hrozila odpovědnost za jejich děti, majetek, domácnosti a mnoho dalších věcí, pro své svědomí (? to svědomí tam nějak nesedí). Řím pokouší Boha tím, že udržuje nepravé kněžství a navíc tím, když vystavuje mladé do prostředí, kde jsou vystaveni nemorálním touhám.
Neblahým dopadem tohoto problému - předstíraného kněžství - je obraz situace, který vidí všichni lidé. Obojí má špatné činy a špatné srdce (? není tomu rozumět? Jaké špatné srdce?). Každý má špatné činy z důvodu dědičného hříchu. Každý má porušené lidské srdce kvůli dědičnému hříchu od Adama. Všichni potřebují Boží milost v Kristu Ježíši. Tak to bylo prohlášeno před více než sedmi sty lety (nejde o léto ale o rok) před Ježíšem Kristem, který vykonal (přece ji nezakončil, zůstal jím) svou kněžskou práci na kříži. Prorok Izajáš prohlásil: „Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Apoštol Petr také prohlašuje, „Víte přece, čím jste byli vykoupeni ze svého marného životního způsobu, zděděného po předcích - nebylo to pomíjivým zlatem ani stříbrem.“ Věřící má vzhlížet k Ježíši Kristu jako Původci a Dokonavateli své víry. Vírou v Ježíše Krista samotného je nám Jeho spravedlnost přičtena a i když naše hříchy jsou jako šarlat (!!!!!) (scarlet), On je činí bílé jako sníh. Toto je úžasná zpráva a my se modlíme a prosíme Pána za ty, kteří jsou v katolickém kněžství a ty, kteří se nechali zlákat mocí a jejich letmou slávou, aby mohli slyšet živé Boží Slovo!
Kdo je Tvým knězem?
Důležitou otázkou na konci této kapitoly je: Kdo je Tvým knězem? Kněžství Krista je slavné, jak slavný je On sám. Je to kněžství, ve kterém On sám nabídl Otci vše, čím byl. Je to Jeho definitivní a dokončená práce, ve které sláva Jeho osoby bude zářit navěky. Udělal vše, co bylo nezbytné proto, aby odejmul hříchy svého lidu. Poskytl jim odpuštění jejich hříchů stejně tak, jako jejich vlastní dokonalé postavení před Bohem. „Je dokonáno“, prohlásil. Co bylo dokončeno, je otroctví hříchu věřícího a veškerá vina za hřích, která z něj plynula. Zaplacena byla plná cena pro vykoupení věřícího. Vše bylo vykonáno podle požadavku Božího Zákona. Pro věřícího bylo Bohem učiněno vše. V kontrastu s tím je zde katolické kněžství, které je prachem, kouřem a představami. Jako ve velmi dobře známé alegorii - Císařovy nové šaty - je jednoduše neoprávněné. Věř ve věčného Pána a poznej Kněze, který dává život teď i navěky! „Bratři, díky Ježíšově krvi teď máme svobodný přístup do té pravé svatyně tou novou a živou cestou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest jeho tělo. Máme také velikého kněze nad Božím domem…“ Toto je žijící cesta. Pokoušet se přijít k Bohu skrze pozemské obětní kněžstvo, které nemá žádného místa v Novém Zákoně, vede ke smrti. Cesta k věčnému Otci je skrze samotného věčného Kněze: Jeho smrt je pro nás cestou k životu. Pro Ty, kdo věří tomuto, je Pán nade všechno nepochopitelně vzácný.