Papežství
Celkový pohled na jeho historii a vznik
Papežská církev je ohromně bohatá, úžasně uskladněná politická a církevní moc s hlavním stanovištěm v Římě. Stojí to v naprostém kontrastu s tím, co zde bylo v prvním století, když bylo několik pastýřů, kteří sloužili malým shromážděním. Tyto rozdíly jsou zjevné. Ranné domácí církve pod svými pastory hleděly na autoritu Božího Slova, jak ji přijali ve zprávě evangelia o životě Pána Ježíše a v listech apoštolů, společně se Starým Zákonem. Tito pastýři a církve měli pravou a živou víru v Boží milost skrze Evangelium. Z epištoly apoštola Pavla Římanům lze vidět, že evangelium bylo v těchto raných římských shromážděních věrně zachováváno. Na začátku svého dopisu chválí věřící v Římě pro jejich víru, „Především za vás všechny děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista - vždyť o vaší víře mluví celý svět! Bůh, jemuž sloužím svým duchem v evangeliu jeho Syna,..“ Takové chvály nebyly od ap. Pavla časté. Víra církví v Římě byla velmi dobře známa a věrně zachovávána v životech lidí, po dvě stě padesát let. I za velmi nepříznivých situací, které zahrnovaly extrémní pronásledování, z nichž nejznámější bylo za vlády císaře Nera v roce 64. Bylo by zcela nepředstavitelné pro věřící rané církve v Římě, kdyby jim byl představen koncept „nejsvětštějšího římského papeže.“ Podobně nepředstavitelná by byla víra, že obřady by mohly udělit milost Svatého ducha a že Marii, matce Pána Ježíše, by mohla být adresována modlitba jakou je „Celá Svatá.“ Ve společenství věřících by nejvyšší hierarchický systém – od laika ke knězi, od kněze k biskupovi, od biskupa ke kardinálu, od kardinála k papeži – byl odporný, jako by byl ze světa a ne z Krista, který k tomu také řekl, „Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.“
Rozptyl křesťanské víry v prvních třech staletích byl rozsáhlý a rychlý. V Boží prozřetelnosti k tomu hlavními důvody byla věrnost a horlivost kazatelů evangelia a hrdinné smrti mučedníků a překlady Písem do mateřských jazyků Římského světa. Za císaře Severa (193-211) křesťané děsivě trpěli. Nejhrozivější pronásledování bylo za císaře Diokleciána a jeho spoluregenta Galeria v období let 303-311. Historik Philip Schaffstates říká, „Všechny kopie Bible byly spáleny. Všem křesťanům byly odepřeny všechny jejich veřejné funkce a občanská práva. Nakonec museli všichni bez vyjímky pod hrozbou trestu smrti přinášet oběti božstvům.“ Ale i nadále po soustavném vyhlazování křesťanů a evangelia, pronásledování vytříbilo ty, kdo kázali a zvětšovalo v nich schopnost podávat zprávu evangelia.
Pronásledování křesťanů skončilo v roce 313 n.l., když císař Konstantin na západě a Licinius na východě vyhlásili Milánský edikt. Tento dekret stanovil politiku náboženské svobody jak pro pohanství, tak i pro křesťanství. Římská říše byla spravována čtyřmi vice-prefekty, kteří byli pod Konstantinem. Pod jeho autoritou byl spravován křesťanský svět ze čtyř hlavních měst – Antiochie, Alexandrie, Jeruzaléma a Římu. Nad každým městem byl ustanoven patriarcha, který řídil všechny starší své oblasti (toto bylo později pojmenováno diecéze). Celá myšlenka a účel, které podle Konstantina měly křesťanské církve mít, bylo uspořádat je v podobě modelu správcovství Říše.
Vážnost, které se těšili různí křesťanští starší, byla úměrná postavení města ve kterém sídlili. Od té doby byl Řím nejmocnějším a nejprestižnějším městem v celém světě tehdejší doby, a tak se postavil nebiblický důvod, že nejvíce prominentním a vlivným biskupem, by měl být biskup Říma. Postupem času úcta a respekt, který byl dán Římskému biskupovi rostl a tito biskupové tudíž očekávali úctu biskupů podřízených měst. A tak se církev dostávala během třetího a čtvrtého století do poklesku, kde biskupové Říma začali požadovat rozlišení pro tuto vyvýšenou pozici, kterou teď považovali za vlastnictví.
Postupný vzestup papežského Říma
V průběhu čtvrtého a pátého století, bylo pravé evangelium ředěno a jeho místo bylo nahrazováno obřady a ceremoniemi. Pravém uctívání Boha a usvědčení Svatého Ducha ustoupilo formálním obřadům a modlářství. Pohanské praktiky byly představované, jako očištěné a označeny jako vnější forma křesťanství. Od začátku vytvářelo evangelium vnitřní jednotu církve. Jak historik D’Aubigne vypovídá, „Různé okolnosti brzy přispěly k tomu, aby se začala vyvíjet myšlenka nezbytnosti vnější jednoty. Lidé si zvykli na pouta politické formy světského státu a jejich pohledy a zvyky se přenesly do duchovního a věčného království Ježíše Krista. Zdání identické a vnější organizace se postupně stávalo náhradou za vnitřní a duchovní jednotu, která tvoří opravdovou jednotu víry. Cenná vůně víry byla vynechána a lidé se vyčerpávali před prázdnou nádobou, která takovéto myšlenky obsahovala. Víra srdce již více nespojovala členy církve, ale další pouto bylo hledáno. Nakonec byli spojeni prostřednictvím biskupů, arcibiskupů a papežů, mitrami, obřady a kánony. Žijící církev postupně odešla do skrytého útočiště ven. Vnější církev byla dosazena na její místo a prohlašovala, že je spolu se všemi svými formami božskou institucí. Byl zastáván názor, že spasení se přenáší prostřednictvím smyšlených forem a žádný člověk nemá spasení, neobdrží-li jej skrze tento kanál. Jakmile však byla tato chyba o nezbytnosti viditelné jednoty církve ustanovena, nové chyby povstávaly – totiž potřeba vnějšího zastoupení této jednoty.“
Přijatým základem bylo dělení církve na laiky a duchovenstvo. Toto dále přešlo v hierarchii vládnoucího duchovenstva. Koncem pátého století bylo ustanoveno obětní kněžství, ve kterém slouží kněz, o němž se předpokládá, že je prostředníkem mezi Bohem a člověkem, který nahradil ranné služebníky evangelia, kteří učili Písma. Církev již nebyla více společenstvím věřících, kteří byli spojeni evangeliem a pravým uctíváním a vedením Ducha svatého, ale spíše institucí ovládanou hierarchií biskupů a starších.
Současně od ranného období po páté století, bylo město Řím sužováno nejprve Alaricem Gótem, který se ho zmocnil v roce 410 n.l., ale neudržel vládu. Poté Atilou Hunem, který byl v roce 452 přiměn Leem, pozdějším biskupem Říma (440-461), k zastavení postupu a opuštění Itálie. Nakonec Genseric vedoucí Vandaly uchvátil město, byl přesvědčen Leem, aby ušetřil životy Římanů. Výsledkem bylo, že sláva Lea, jako římského ochránce, rostla velmi rychle.
Pozice vládnoucího římského císaře se nyní uvolnila. Tato prázdnota vznikla, protože císařské vedení opustilo Řím a žádný z barbarských vůdců se nepokoušel ustanovit se do této pozice. Leo, který byl biskupem Říma viděl, že před ním leží příležitost.
„Leo poznal, že přišel čas k uskutečnění Augustinova prohlášení týkajícího se dočasného tisíciletého království Krista. Jemu svěřenou mocí rozvazovat a svazovat otevřeně deklaroval své právo na volný trůn jako vhodné sídlo Kristova univerzálního království. A tak se Římská církev dosadila na místo Západní říše, na kterou je „aktuálním pokračováním.“ Impérium tudíž nebylo zničeno, ale změnilo jen svou formu. Papež se stal následníkem césara. Byla to dlouhá cesta..
Biskup Říma se stává papežem
Přesunutím sídla říše z Říma do Konstantinopole v roce 330 n.l., se úžasně rozšířila moc římského biskupa. Církevní soutěž, která byla po nějaký čas mezi Antiochií, Alexandrií, Jeruzalémem a Římem, se nyní zůžila na Řím a nového soupeře – Konstantinopol.
Barbarské invaze Západní Římské říši nezměrně pomohly vybudovat celou strukturu papežského Římu. Deset barbarských království bylo vážnou hrozbou. Patřili tam: Alemani, Frankové, Vizigótové, Burgundové, Suevové, Anglosasové, Lombardé, Heruliové, Vandalové a Ostrogóti. Římský císař žil nyní v Konstantinopoli, kde jeho armády vykořenily a vyhladily Vandaly, Heruli, zatímco současně zápolil s Ostrogóty, kteří pokračovali v obléhání Říma.
Clovis, Franský král byl prvním z barbarských princů, který přijal víru předloženou Římskou církví. Podle slibu, který učinil na bitevním poli poté, co porazil Alemany, byl Clovis pokřtěn v roce 496 n.l. v Remešské Katedrále. Římský biskup mu dal titul „nejstarší syn Církve.“ V šestém století, Burgunďané v jižní Galii, Vizigóti ve Španělskau Suevové v Portugalsku a Anglosasové v Británii, všichni následovali toto připojení se k náboženství římského biskupa. Tito barbarští králové a jejich lid lehce přijal víru Říma, protože postrádala evangelium a velmi málo se lišila svou formou a složením od jejich pohanského uctívání. Všechny tyto konverze posílily moc římského biskupa. Tyto barbarské národy snáze přijaly náboženství Říma také proto, že toto město bylo sídlem autority císařů, jako pánů světa. Římští biskupové nyní hráli roli oprávněných následníků césarů. Město, které bylo střediskem síly pro impérium, se stalo místem ve kterém mohl biskup uplatňovat svou autoritu. Čím dál tím více národů akceptovalo tuto pozici.
Císař Justinián I (527-565) více než kdokoliv jiný ustanovil vládu římského biskupa. Učinil to formálním a legálním způsobem, a to přenesením čistě církevních ediktů a předpisů pod kontrolu občanského práva. Froom podává vysvětlení:
„Jedním z Justiniánových velkých úspěchů byla regulace církevních a teologických záležitostí korunovaná říšskou dekretní listinou, která prohlašovala římského biskupa za „Hlavu všech svatých církví“. A tak byl položen zákonný základ pro církevní vládu.“
Justiniánův oficiální kodex občanského práva měl být uplatněn v celé Římské říši, přesto to nenastalo ihned. „Z toho důvodu podle ustanovení těchto sněmů, ustanovujeme, že Nejsvětější papež starověkého Říma drží první hodnost všech biskupů, ale nejpožehnanější arcibiskup Konstantinopole, neboli nového Říma, bude zaobírat druhé místo po Svatém Apoštolském Stolci, který má přednost před všemi dalšími“… A tak vláda papeže nad všemi křesťany obdržela plného schválení, jaké kdy mohlo být vydáno světským vůdcem Římského světa. Od této doby je datováno světské potvrzení papežského nároku na církevní primát, jenž vstoupil obecně v platnost v roce 538 uvolněním Říma z Ostrogótského obležení.
Justiniánův dekret nevytvořil úřad papeže, ale spíše ustanovil zákonný základ pro vzestup vládnoucí síly biskupů Říma. Císař měl své cíle.
Justinián využil příležitost, která se mu naskytla opětovným dobytím Itálie, aby dosáhl vnější universální jednoty v náboženských záležitostech, a tak vyloučil herezi a schisma, a zároveň také posílil svou vlastní autoritu nad západními královstvími. Jeho cílem bylo chránit jednotu církve, která měla zahrnovat jak východ, tak i západ. Vzal v úvahu, že zde nebyl žádný jistý způsob redukce všech všech náboženství do jednoho systému, než zvýšení autority církevního Říma a uznání hlavy církve jako zastánce jednoty nad nimi, v jehož zájmu bylo zastrašování svědomí lidí církevními klatbami a prosazování výkonů těžkých trestů zákona. Od roku 539 n.l. svrchovaný papež a patriarchové začali mít sbory plné vojska k prosazování jejich dekretů. Civilní tresty začaly být uvalovány skrze jejich vlastní tribunály.
Aby se utišilo zrušení císařského impéria, církevní jednota byla uložena i donucením. Nebylo tomu poprvé ani naposled, kdy se náboženství použilo k podpoře politické pozice. Jak bylo prohlášeno hlavou říšské církve, práce spadala na biskupa Říma. Titul "papež" se hodil pro toho, kdo zasedal jako "biskup Říma" a mohl nyní volně užívat občanský meč donucení, který mu byl dán Justiniánovým dekretem. Dříve církevní jednota přicházela morálním přesvědčováním Evangelia a Písem samotných, k zachraně jednotlivců, kteří poté měli být solí a světlem svým občanským společenstvím. Ale nebiblické myšlenky a metody, jaké biskupové Říma tak ochotně vyhledávali a přijímali, nemohly produkovat nic jiného, než světovou zkaženost. Není žádným překvapením, že brzy poté biskup Říma toužil vládnout jako král spolu s okázalostí a světovou mocí. Právě ta věc, před kterou varoval Pán, se uskutečňovala. "Králové národů nad nimi panují a Ti, kdo je ovládají, ale vy to tak nedělejte.."
Impérium mířilo k rozpadu. Císař Phocas vládl v Konstantinopoli od roku 602 do
610 n.l. Bonifác III, který se stal papežem v roce 607 a který jej znal protože
byl papežským nunciem císaře Phocase předtím, než se stal papežem. Bonifác
prokázal velkou schopnost v získávání dalších oficiálních uznání od císaře.
"On (Bonifác) usiloval a také obdržel od Phocase dekret, který znovu formuloval,
že 'Svatý apoštolský stolec Petrův by měl být hlavou všech církví'. Toto
zabezpečilo, že titul "Univerzální biskup" patří výhradně biskupu Říma a
efektivně ukončilo pokus Cyriacuse, biskupa Konstantinopole, aby ustavil sám
sebe za 'Univerzálního biskupa'"
Papež Bonifác III chytře pojal dva stupně zabezpečení, aby ochránil papežskou
hegemonii církevní oblasti padající říše. Prvním bylo znamenité využití
myšlenky, že Petr byl prvním biskupem v Římě. Druhým, jeho získání titlu
"Univerzální biskup". Ten mu byl udělen císařem Phoacasem a dostalo se mu jím
převahy a moci k vládnutí v církevní autoritě z ústředního města Říma a s
působností po celém území Říše. Tento dvojitý úskok pokračoval po celou
historii.
Falešné dokumenty a vzestup papežství jako světské moci
Do poloviny osmého století nebylo známo fantastické tvrzení, jež bylo učiněno císařem Konstantinem, že přenesl svou moc, autoritu a palác biskupovi Říma. Falešné „Donace Konstantinovy“ byly údajně právním dokumentem, ve kterém císař Konstantin věnoval Silvestrovi, biskupu Říma (314-335 n.l.) množství svého majetku a udělil mu velkou duchovní moc. Nesmírnost a velikost dědictví Konstantinem doměle daného Silvestrovi padělaným dokumentem, je viditelná v následující citaci z rukopisu, „My přisuzujeme apoštolskému stolci Petra veškerou důstojnost, veškerou slávu a veškerou autoritu říšské moci. Kromě toho dáváme Silvestrovi a jeho nástupcům náš Lateránský palác, který je nesporně nejlepším palácem na zemi, dáváme mu naši korunu, naši mitru, diadém a veškerá naše císařská roucha a postupujeme mu říšskou důstojnost. Udělujeme svatému Veleknězi jako dar město Řím a všechny západní města Itálie. Aby mu bylo uznáno toto za precedens, zbavujeme se veškeré své autority nad těmito provinciemi a odebíráme se z Říma přenesením sídla impéria do Byzance. Poněvadž není správné, aby světský vládce uplatňoval sebemenší autoritu, kde Bůh ustanovil hlavu svého náboženství.“
„Donace Konstantinovy“ byly nejspíše vytvořeny něco málo před rokem 754 n.l., historik Wylie o nich říká: „Konstantin v nich (v Donacích Konstantinových) mluví v latině osmého století a adresuje je biskupu Silvestrovi jako ‚Princi apoštolů a náměstku Krista‘ Během více než 600 let, Řím působivě citoval tuto darovací smlouvu, kterou vkládal do svých kódů zákonu a nikomu nedovolil se ptát na její pravost a upálil každého, kdo tomu odmítl věřit. První úsvit naděje nastal v šestnáctém století, kdy byl podvod odhalen.“
Bylo to také v osmém století, kdy byla civilní moc uchopena papežstvím. Králové Lombardi, kdysi barbaaři a nyní věřící v Ariánskou herezi, byli odhodláni dobýt celou Itálii, vyhrožujíce dokonce samotnému Římu. V té stejné době překročili muslimové Afriku, dobyli část Španělska a také ohrožovali Řím. Papež Štěpán II se obrátil k Francii o pomoc. Vyzval Pepina Krátkého, syna Charlese Martela (Karla Kladiva) a otce Karla Velikého (Charlemagne) byl hlavním správcem královy země a armády. Pepin s celou armádou přešel Alpy a byl schopen porazit Lombardy. Vybojovaná města postoupil papeži za vlastnictví. A tak v roce 755 n.l. Pepin Krátký vytvořil podstatu světské moci papežů a dosáhl pro sebe potřebného papežova schválení. Král Veliký, Pepinův syn, pokračoval v posílení světské moci papeže. Lombardi právě znovu obléhali Řím.
Papež se opět obrátil k Francii o pomoc, ale tentokrát na Karla Velikého, který na toto volání také odpověděl a porazil Lombardy. Potvrdil a rozšířil města a území, které dal jeho otec Pepin římské církvi. Poději na Štědrý den roku 800 Karel Veliký, jako pán téměř všech římsko-germánských národů, poklekl před papežem Leem III. Papež umístil na jeho hlavu korunu západní říše. Tento akt vyjadřoval papežovu rostoucí moc. V roce 538 císař Justinián dal římskému biskupovi titul Pontifex Maximus. O dvě stě šedesát let později papež korunuje císaře.
Falešné „Donace Konstantinovy“ staré méně než padesát let se opětovně ukázaly jako jeden z mnoha užitečných nástrojů. Papež Mikuláš I v roce 825 jím a dalšími padělky dosáhl způsobu, jak se dožadovat podrobení biskupů a vládců a nahromadit ohromné bohatství papežskému trůnu. V této děbě arogance papežů směle vzrůstala, stejně jako jejich poklady. Papeži se opíjeli vlastní pýchou, někteří již ve svých náctinách, ztráceli své smysly v ohavných praktikách. Neslavné ženy historie – Theodora a Marozie – po dlouhá léta vládly papežskému trůnu podle toho, jak si přály. A tak usazovaly a sesazovaly své milence, syny a vnuky jako takzvané pány Církve. Tato nesvatá Stolice, která předstírala vzestup nad majestáty králů a princů, sestoupila do bahna hříchu. Po dvě staletí bylo papežství jednou divokou arénou blázince, když se nejmocnější rodiny Itálie přely a bojovaly o papežství jako o majetek. Jak Wylie vysvětluje,
„Kandidát, který byl dostatečně bohatý a mohl nabídnout největší úplatek, anebo dostatečně mocný, aby se objevil se svou armádou v branách Říma, byl korunovaným císařem ve Vatikánu… Papežové netrápili svět nějakými formálními tvrzeními o jejich koruně nadvlády, byli dostatečně moudří, aby věděli, že nejrychlejší cestou k uznání teoretické pravdy světem, je obeznámení se svými faktickými požadavky – vyžadování přijetí toho, ne jako teorie, ale jako skuzečnosti. Tak papežové smělou cestou obratnosti a troufalou avšak úspěšnou agresí, pracovali na zosnování doktríny o nadvládě v obecné politice Evropy.“
Touhy mysli následovány vraždami a mučením
Rok 1073 byl bodem zvratu od staletí hrubé nemravnosti. Tvrdá disciplína se nyní stala normou papežství. Po uspokojení tělesných chtíčů, touhy papežské mysli pokračovaly sevřením totální nadvlády, jak církevní, tak i světské. V té době byl rod Karla Velikého příliš oslaben, než aby zachovával kontrolu papežství, a Papež Řehoř VII (známý také jako Hildebrand) měl vyšší cíle než kdokoli před ním. Byl přesvědčen, že vláda papeže byla ve skutečnosti vládou Boha na zemi, a rozhodl se poddat celou autoritu a moc, jak duchovní, tak i světskou, vše ke „křeslu Petra“. Byl to Řehoř VII, kdo předvídal, co se muselo stát s obrovskou strukturou papežství. Jeho cílem bylo, aby byl nejvyšším vladařem a soudcem všech vůdců, jak církve, tak státu.Wylie shrnuje,
„Řehoř se rozhodl s veškerou zapáleností a horlivostí charakteristickou pro tohoto muže pro válku mezi trůnem a mitrou. Cíle, na které se Řehoř VII zaměřoval byly dva: 1. Poskytnout volbu na papežský trůn nezávisle na císařích a 2. Navázat na říši jako území Církve a ustanovit svou nadvládu nad králi a královstvími země. Jeho prvními kroky k úspěchu těchto obrovských návrhů byly ustanovení kněžského celibátu. Jeho druhým krokem byl zákaz ponechat církevní věci v rukách světské moci. Jeho druhým krokem byl zákaz všem duchovním přijímat příkazy z rukou světské moci.
Řehoř VII obhajoval názor, že papež je náměstkem Krista. Touto nejvyšší mocí, kterou prohlašoval za božsky správnou, vyžadoval nadvládu nad jak nad císaři, tak i nad králi.
„Převrat v říši nanejvýše podporoval hmotné vyvýšení biskupa Říma. Zaprvé to odstranilo císaře z cesty. A zadruhé dohnalo římské biskupy, kteří tak přišli o vliv, jenž jim do té doby všemožně pomáhal při jejich snahách o výjimečnost, k uchýlení se k dalšímu základnímu prvku… jenž představoval celou podstatu papežství a na němž bylo založeno celé komplexní uspořádání duchovní a světské nadvlády papežů... (myšlenka že) Biskup Říma je nástupcem Petra, princem Apoštolů a především Kristovým náměstkem na zemi.“
Tato myšlenka kolovala nějaký čas. „Prvenství bylo rozhlášeno dekrety synodu a potvrzeno císařskými edikty, ale papežové si všimli, že to, co synody a císařové jim dali, také synody a císaři mohou odejmout. Proto ustanovení obou dvou byla zrušena a božské právo bylo vloženo do papežské správy jako jediná podstata moci, kterou ani plynutí času ani změna oklností nemohla svrhnout. A Řím byl nadále nezničitelný.“ Materiální nadvláda takovéhoto názoru nebyla vyhrána za den. Byla to ale Řehořova obratnost v uchopení tohoto názoru a jeho drtivá ctižádost společně s bohatstvím, které římskokatolická církev v té době vlastnila, které umožnily jeho zavedení. Toto chytré uzákonění začalo nést své ovoce již za Řehořova panování od roku 1073-85.
Papežové, kteří následovali po něm rozvinuli struktury, které Řehoř ustanovil. Pokračovali v jeho plánech a snažili se podvody, křížovými výpravami a interdikty umístit svět pod papežskou politickou kontrolu. Po dvěstě let od vlády Řehoře VII, moca sláva papežství vzrůstala, vždy za cenu tisíců zničených životů, mnoha sesazených králů a princů, množství zničených měst a nespočetného množství zničených usedlostí a farem. Vše ve jménu náboženství Říma. Papež Innocent III (1198-1216) a Bonifác VIII (1294-1303) přiložili nakonec ruku k dílu pro triumf v duchovní i světské moci. Papež Innocent III vyhlásil křížová tažení proti Albigenským a nabídl všem, kdo se zapojí do boje, odpuštění všech hříchů, aby se mohli dostat do nebe a vyhnout se tak očistci. Byla to nepředstavitelně krutá válka. Celé vesnice a města plné lidí byly šmahem zmasakrovány a tisíce dalších bylo upáleno zaživa, zatímco jiní podléhali nejukrutnějšímu mučení. Historie těchto hrozných skutků ukrutnosti a vražd byla ustanovena podle přívlastků Papeže Bonifáce III „... byl tvrdohlavý, ctižádostivý, inteligentní, domýšlivý a bezohledný. Hluboce věřil, že papež je doslovně Náměstkem Krista na zemi a že je držitelem mimořádné moci. Kdokoliv by mu oponoval, oponuje Bohu a proto musí být jistě bezbožný.“ Je nejslavnějším pro své prohlášení v papežské bule Unum Sanctum: „My tvrdíme, říkáme a určujeme a vyhlašujeme každému lidskému stvoření, že je pro spasení nezbytné být úplně podroben římskému papeži. Sedmdesátpět papežů, jeden po druhém od papeže Innocenta III k papeži Piu VII, schvalovali mučení, vraždy, upalování na hranicích a zabavování majetku věřících v hrůzných staletích inkvizice. Mnoho z těchto zabitých bylo pravých biblicky věřících.
Více než 600 let papežské inkvizice
Inkvizice je termín, který historicky platí od doby, když se římský papež chopil iniciativy v pokusech potlačit herezi (kacířství) pomocí mučení, věznění a smrt. Dříve než papežové nařídili takovéto mučení a smrt, bylo na úrovni farností a diecézí římskokatolické církve praktikováno pronásledování zahrnující věznění a zabavování majetku. A tak proroctví Písma Svatého předpověděla to, co se vskutku stalo: „... bylo jí dáno, aby svedla boj se svatými a přemohla je.“ Tento text je naplněn ve válkách proti Valdenským, Albigenským a dalším následovníkům Pána Ježíše za časů papežských pronásledování. Je to stejné proroctví, jako je nalezeno v knize proroka Daniele: „... ten stejný roh vedl válku proti svatým a přemáhal je.“
Během inkvizice „nejpříšernější ohavností ze všeho byl systém mučení. Při popisu jejího chladnokrevného působení mnohého vyděsí, jak lidská bytost může být krutá. A toto bylo nařízeno a řízeno papeži, kteří tvrdili, že reprezentují Krista na zemi. V roce 1252 to papež Innocent IV skvostně potvrdil. Potvrzující nebo řídící usnesení byla o tom vydána Alexandrem IV, Klementem IV, Urbanem IV a Klementem V.“ Papežství se stalo „opilé krví svatých a krví Ježíšových mučedníků.“ Žádné další království nebo mocenství nebylo tak hluboce zpité krví, jako papežský Řím. Fakta jsou nesporná.
Pečliví a věrohodní historici odhadli, že od zrodu papežství v roce 600 až dosud, bylo za zločiny kacířství papežskými pronásledovateli pozabíjeno více než PADESÁT MILIÓNŮ lidských rodin, to je průměrně více než čtyřicet tisíc náboženských vražd každý rok existence papežství.“ Mučírny inkvizice, které byly užívány po více než 600 let, byly ve všech národech spravovány a kontrolovány Římem. Mučicí nástroje byly hrůzostrašné. Jestliže jste citlivé povahy, měli byste se modlit za odvahu, abyste mohli číst následující záznamy historika Wylieho:
„Přecházíme do komory, kde se náš pohled setkává s hrůzostrašnými věcmi. Je zde pověšené kolo a kolem jsou mučidla, v tak hojném počtu, že by to vyžadovalo k pojmenování i popsání mnoho času. Museli jsme je popisovat po skupinách, protože bylo beznadějné si myslet, že projdeme jeden po druhém a vysvětlíme podrobnosti, způsoby ovládání, jejich důmyslnost a umění, jak byly přizpůsobeny k hroznému konci oběti. Byly tam nástroje na svírání prstů (palečnice), kde se kosti natolik mačkaly, že se kosti až tříštily. Dále nástroje, které se zaváděly pod nehty, což působilo prudkou bolest, stejně jako spalující oheň, který přitom procházel nervy. Další byly určeny pro vytrhnutí jazyka, vydlabávání očí a vrtání do uší. Jsou zde důtky z železných řetězů s ostnatým kruhem na konci každého biče, pro trhání kusů těla ze zad, kde se objevovaly kosti a šlachy. Byly tam železné kazety pro nohy, v kterých se utahovaly šrouby do končetiny (španělská bota), až se maso a kosti drtily na rosol. Kolébky, které jsme viděli, měly nespočet ostrých hrotů, do které byla oběť uložena a převalována ze strany na stranu a ubohý člověk byl propichován každým pohybem stroje. Železné naběračky s dlouhými držadly sloužily k nabírání žhavého olova nebo vařící smůly, která byla vlévána do krku člověka a tak jeho tělo bylo změněno na spalující kotel. Byly tam rámy s otvory, kterými se prostrčily ruce a nohy, tak konstruované, že tělo osoby, která tam byla dána, bylo tak skrčeno do nepřirozených a bolestivých poloh, že utrpení rostlo a rostlo každou chvíli, ale stále člověku nebylo dáno zemřít. Místnosti byly plné krabic s nejrůznějšími a nejdůmyslněji zkonstruovanými nástroji k svírání, zavádění nebo trhání nejvíce citlivých částí těla, kdy lidé pokračovali v bolestech až do krajnosti, kdy se podlomí přesvědčení, nebo život. Na podlaze a zdech komnaty byly nástroje určené ke stejně strašlivému konci - k rozdírání, mandlování a mučení živých lidí, ale s těmi se setkáme v dalších kobkách, kam se ještě půjdeme podívat.“
Obžalování Inkvizice
Nejlepší shrnující tvrzení o papežské inkvizici je od současného katolického historika Lorda Antona, který prohlašuje,
„Inkvizice je podivnou zbraní a podivnou prací papežů. Stojí stranou všech věcí, ve kterých spolupracovali, následovali nebo se vyznačovali rysem papežského Římu. Toto bylo ustanoveno, obnoveno a zdokonaleno dlouhou řadou skutků vycházejících od nejvyšších autorit v Církvi. Žádná další instituce, žádná doktrína a žádný obřad není tak zřetelně zvláštním dílem, jako papežství, kromě vykonávání moci. Je to hlavní věc se kterou je papežství spjato a podle kterého musí být souzeno. Principem inkvizice je papežova nejvyšší moc nad smrtí a životem. Kdokoliv by jej kdy neuposlechl, měl být postaven před soud, mučen a upálen. Pokud tomu tak nemohlo být, mohlo se upustit od formalit a viník mohl být zabit jako psanec. Zbývá žíci, že podstatou inkvizice je vraždění. Lidský názor papežství je regulován a určen jeho názorem na náboženskou úkladnou vraždu.“
Papežství uštědřovalo nesnesitelné mučení a kruté smrti pravým věřícím. Bylo to jako utrpení zaznamenaná ve Starém Zákoně, „Bývali kamenováni, rozřezáváni, pokoušeni, umírali ostřím meče, chodili v ovčích a kozlích kůžích - strádající, pronásledovaní a trpící. Svět si je nezasloužil. Bloudili po pustinách a horách, po jeskyních a zemských roklinách. Ti všichni díky víře došli u Boha uznání.“ Artur Pink komentuje, „Papežstvo překonalo pohany v tomto svědectví jejich krutých masakrů ve Francii a na dalších místech. Dobře Duch svatý vylíčil nevěstku Babylónu, která je „opilá krví svatých“ (Zjevení 17:6). .. „Ale svět si je nezasloužil“ .. nejvíce nemilosrdnými, bez skrupulí, krutými a zatvrzelými pronásledovateli Božích vyvolených byl náboženský lid!“
Srovnání charakteristiky papežství a reformace
Období reformace bylo plné historických osobností a časem obrovské teologické debaty. Nicméně uprostřed všech naučných sporných otázek a událostí bylo pět biblických principů, které byly přijaty reformátory. Ve věcech víry a morálky konečnou autoritou je Bible samotná. Před Svatým Bohem je člověk spasen milostí skrze víru samotnou v Ježíše Krista. Pokračováním v tomto veškerá sláva a chvála náleží jen Bohu samotnému.
Pro celkový přehled na charakteristiku období reformace, získali jsme objasňující citát,
„Protestantská reformace měla určité vlastnosti a mnoho z nich bylo ustanoveno nezávisle na dalším dění v historii. Jedním z charakteristických rysů byla územní působnost. Začalo to současně a nezávisle v různých zemích Evropy. V čase Martina Luthera, který přibil devadesátpět tézí na dveře kostela ve Wittenbergu v roce 1517, John Colet, děkan kostela sv.Pavla v Anglii odsuzoval zneužívání v katolické církvi a podporoval autoritu Bible jako pravidla víry. Lefevre ve Francii a Zwingli ve Švýcarsku ve stejný čas kázali proti zlu církve a ukazovali na Krista jako dveřím ke spasení. Ačkoliv je Luther nazýván původcem reformace, další reformátoři se objevovali a kázali stejnou zprávu, stejně jako on, nezávisle bez jakékoliv komunikace mezi sebou. „Nicméně byla zde moc, která přinesla reformaci do existence a udělala její pokrok možný a to k Svatým Písmům. Řecký Nový Zákon připraven Erasmem pomáhal učencům po celé Evropě v učení o Cestě, Pravdě a Životu. Po reformaci najednou začalo existovat velké přátelství a bratrství mezi reformátory. Byla zde častá výměna myšlenek a pohostinnost volně rozšířena. Jeden z překvapujících rysů reformace bylo rozšíření kontaktů a spolupráce mezi reformátory, takže se povzbuzovali navzájem ve svém úsilí. Reformace se rozšířila velikou rychlostí. Samozřejmě se muselo udělat upevnění, vytříbenost a rozšíření, ale tak, že obrovská revoluce v tak velikém měřítku mohla být uskutečněna v tak krátkém čase, přinášející spolu se sebou kompletní změnu myšlení a zvyku, stále zůstává jednou z úžasných událostí historie.
„Protestantská reformace ve skutečnosti začala v Evropských pevnostech učení, jejich universitách. Byli zde učenci jako Luther a Melanchton ve Wittenbergu, Erasmus, Colet v Oxfordu, Bilney, Latimer a Cartwright v Cambridge; Lefevre a Farel v Paříži. Téměř bez vyjímky vůdců reformace byli to lidé vysoce učení. V některých případech, jako Beza a Tyndale, řadili se vysoko jako učenci. Jiní, jako Cranmer a Valdes nesli odpovědnosti dvoru.
Proč bylo tak nezbytné v tomto čase, když v jiných věcech lidé nebo menších schopností a vzdělanosti byli užíváni efektivně ke kázání evangelia s takovou mocí? Mohou být dány nejméně dvě odpovědi. Jedině vzdělaný znal hebrejštinu, latinu a řečtinu, která byla nezbytná ke čtení Bible v podobě jaké existovala. Potom také bylo základem, že Bible byla přeložena do mateřštiny každé země tak, že obyčejný lid měl výhodu čtení Písem ve svém vlastním jazyce. Tento úkol vyžadoval stipendium. Všichna kázání mnohých, jak Luthera, Latimera, Zingliho, Knoxe a Wisharta by neuspěla s dokončením reformace, pokud by ve stejném čase nebyla Bible poskytnuta v mateřském jazyce běžnému lidu. Jestliže v době, kdy Latimer kázal v Cambridge a nestalo se, že Tyndale, který uprchl do Evropy, pašoval tisíce kopií anglického Nového Zákonu tak, že angličané mohli si číst o cestě spasení, nebyla žádná reformace v Anglii. Podobná situace se vyskytle v Německu, Francii a dalších zemích. „S těmito dvěmi fázemi musela být kombinována i třetí – vynález tisku, který udělal přijatelnou publikaci překladů Bible a přinesl ji cenově přijatelnou peněžence obyčejného lidu. Během období desíti let mnoho národů Evropy obdrželo překlady Bible v jejich vlastním jazyce. Luther ji přeložil pro Německo v roce 1522. Lefevre pro Francii v r.1523, Tyndale pro Anglii v 1525, Bruccioli pro Itálii v 1532. Během následujích deseti let Enzinas přeložil Bibli do španělštiny a Petri přeložil ji do Švédštiny. Krátce nato Karoli, jeden z nejvíce aktivních maďarských kazatelů, dokončil ji tak samo v maďarštině. Další za povšimnutí hodnou charakteristiku reformátorů byla základní dohoda na důležitých doktrínách. Zásadou na které se všichni reformátoři shodli, bylo ospravedlnění skrze víru. Věřili, že spasení není obdrženo prací, půstem, penězi nebo utrpením, ale že je to Boží dar, který je zadarmo. Tato doktrína tvořila základní kámen reformace. Shoda byla také na hlavní a dostatečné autoritě Písem, přijímáním pod obojí, popření uctívání svatých a obrazů, očistce, mše celibátu a papeže jako hlavy církve…
„Reformace zanechala římskokatolickou autoritu a byla ustálena v relativně krátkém čase, ale ne všechna papežská učení byla náhle ukončena. Reformace pokračovala a vše zahrnovalo hnutí akce a reakce, kdy narůstalo více slávy, přidáváním většího světla. Bylo to nádherné duchovní probuzení..“
Papežství a moderní časy
To, co vypadalo jako smrtelná rána papežství, nastalo v roce 1798. Generál s Napoleonovou armádou vstoupil do Vatikánu a odstranil papeže Pia VI z jeho trůnu. S tím také papežství ztratilo svůj základ pro civilní moc. Od roku 1846 papež Pius IX nevlastnil úzení, ani civilní moc a tak usiloval o znovuzřízení papežství v jeho bývalé moci a slávě. Důležitou částí jeho strategie bylo uspět v deklaraci papežské neomylnosti. S pozoruhodným důvtipem proti, nejen nesmyslem názoru, ale také přes historická fakta heretických papežů, papežská neomylnost byla učiněna závažným dogmatem víry na Vatikánském koncilu I. v roce 1870. Papežství znovuustanovilo interně reorganizaci římskokatolického zákona v roce 1917 do Kanonického kódu práva. V roce 1929 když Mussolini podepsal Lateránskou dohodu s papežem Piem XI oficiálně přiznal právo na Vaticanus Mons (Vatikánské pohoří) papeži, takže rána, která byla zasazena, byla uzdravena. Papežství se ještě jednou stalo suverénním občanským státem. Právní smlouva s Mussolinim byla pouhým začátkem mnoha civilních konkordátů, kdy jedním z nejméně slavným byl mezi papežem Piem XII a Adolfem Hitlerem. Papežství opět upevnilo svou moc v rámci 1917 Kódu kanonického práva a bez něhož by právní konkordát s různými národy nebyl možný.
A tak Vatikán se svými vlastními příslušníky jako část „pátého sloupu“ kromě severních národů napříč světem a jejich civilních dohod se stejnými národy měl dvojí vazbu moci. Jednotlivý katolík z obavy svého spasení a obtěžkán jeho prvotní oddaností patřících k „svaté Matce Církvi“, je ohebným pěšákem v ruce papežství.
Moderní ukrutnost skrze války a intriky
Adolf Hitler byl pokřtěn jako nemluvně v katolické církvi v Rakousku. Byl jak denunciantem, tak i ministrantem. Do dne své sebevraždy zůstal katolíkem. Jeho jednání s katolickou církvi ukáže, jak dalece Vatikán půjde s mocnými diktátory. Spojenectví fungovalo na obě strany. Toto ustanovilo katolicismus hlouběji v Německu, při propagaci nacistického hnutí. O tom píše John Robbins,
„Hlavním místem vzniku a pevnosti nacistického hnutí v Německu bylo Bavorsko v jižním Německu, což je římskokatolické Německo, ne protestantský sever. Němečtí římskokatolíci se přidali k nacistické straně, kde společně a nadšeně podporovali Hitlerův režim. Přes polovinu Hitlerova vojska byli římskokatolíci. Na vrcholu své moci v roce 1942 Hutler vládl nad největším římskokatolickým obyvatelstvem ve světě. Byli zvykli na autoritativní vládu ve svých náboženských životech, která je učinila nekritickými a nadšenými podpůrci světských vlád. Samozřejmě římskokatoličtí laikové jednoduše následovali příklad a pokyny svých náboženských vůdců. Pius XI byl první hlavou státu, který uznal Hitlerovu vládu v r.1933. Pius XI chválil Hitlera na veřejnosti dokonce i před oficiálním uznáním Hitlerova režimu. V roce 1933 Pius XI řekl Hitlerovu vicekancléři Frituj von Papenovi, také římskokatolíkovi, „jak potěšen byl, že Německá vláda má nyní ve svém vedeni muže neústupně oponujícího proti komunismu..“ Nebyla to jen encyklika Pia XI v roce 1931 Quadragesimo Anno, co ovlivnila New Deal Franklina Roosevelta, kdy zjevně němce přesvědčoval kancléře Franze von Papena, aby přinesl Hitlera k moci v Německu.“
Co se týče zapletení s nacistickým Německem a dalšími národy, Vatikán opakovaně odmítá zpřístupnit své archívy učencům. Ale přeci jenom důkazy mimo Vatikán ukazují, že papežství povzbuzovalo, podporovalo a spolupracovalo s obojím, jak Mussoliniho, tak Hitlerovým režimem a ustavilo svůj totalitní stát v Chorvatsku během 2.světové války. Vatikánská právní smlouva s nacistickým Německem a fašismem Itálie, Španělska, Portugalska, Chorvatska a Latinské Ameriky jsou výsledkem papežského hospodářství a sociálního učení, a právní dohody mezi Vatikánem a těmito národy. Křížové výpravy a 605 let Inkvizice byly pozastaveny, ale moc papežství k ovlivněni a kontrole vlád, sociálního, hospodářského a politického života a osudů lidí pokračovala.
Moc skrze konkordáty, zákony, university, sociální péči a koncil
Jean-Guy Vaillacourt, mimořádný profesor sociologie na univerzitě v Montrealu napsal knihu, kterou nazval Papežská Moc. Je to studie vatikánské kontroly nad katolickými laiky. Po letmém pročtení poznámek, že inkviziční upalování heretiků a křížové svaté války, „byly jenom dvě z extrémních forem hierarchického násilí v období pozdně feudálním“, Valliancourt udělal vynikající pozorování, „Po roce 1789, když římskokatolická církev nebyla již více schopna užívat represivní moc státu, církevní autority se začaly víc a více zajímat v oblasti užívání práva a ideologie, moc státu skrze zákony uchovávané v konkordátech, skrze vyučování mládeže na školách a univerzitách a skrze sociální péči, jako jsou nemocnice a charitní organizace. Popravdě katolická církev se stále více stávala ideologickým aparátem, který splnil pro stát a vládnoucí třídě funkci nezbytnou pro svůj vlastní růst a reprodukci. Uvnitř církve se stali biskupové a kněží funkcionáři centrální organizace, s trošku zvláštní svobodou. Probuzení laiků by znamenalo jejich obrat na pěšce v konečném papežském úsilí ve věci udržení jeho pozice neomezené moci v Evropě a zvláště v Itálii.. Otázka kontroly laiků se stala klíčovou otázkou, protože není žádného věřícího na základní úrovni, který by nebyl úzce kontrolován a viděn mnoha církevními úředníky, kdyby chtěl dojít a vést k ideologickému a organizačnímu rozbití Církve.“
Zatímco papežství již více nemá svou armádu, kterou by mohl prosadit svou vůli, nikterak se nezřeklo své svrchované kontroly nad myšlením a těly lidí, jak katolický zákon ukazuje. Nezbytností však k znovuuvedení nátlaku s určitým výsledkem, musí být zde vydán absolutní zákon uvnitř katolického systému. Zadruhé je nezbytné polapit civilní autority jistým způsobem, aby byly znovu prospěšné katolickým účelům.
Katolická církev udělala tuto významnější změnu své oficiální taktiky na svém Vatikánském koncilu II. (1962-65). Tento koncil posunul církev z pozice oddělení od jiných náboženství ke svému novému programu ekumenismu, nejen se světovými náboženstvími, ale zvláště důležitému s biblicky věřícími. „Oddělení bratři“ je termín vytvořen pro ty, kdo byl vždy před tím považován za heretika (a kdo přes veškeré nové názvosloví je stále uváděn v knihách jako kacíř), zatímco pohanská náboženství jako Islám, Buddhismus a Hinduismus se nyní papežství stávají přijatelné jako cesta k Bohu. Tento nový přístup byl ustanoven římskokatolickou církví k získání světa pro sebe mnoha způsoby. Hlavní cestou se stal dialog, kde pravidla a cíl byly pečlivě vysvětleny v jejich pokoncilním dokumentu č.42 o ekumenismu, který říká, že, „dialog sám o sobě nekončí ..a není jen na akademické diskuzi,“. Spíše, „ekumenický dialog slouží k proměně způsobu myšlení a chování a denního života těchto (nekatolických) společenství. Takto to směřuje k přípravě cesty pro jejich jednotu víry v náruč jediné a viditelné Církve.“
Papež Jan Pavel II upevnil mocenské síly, poskytnuty kódem 1917 kanonického práva údajnou neomylností s odvoláním na Vatikánský koncil I. Takto učinil revizi kódu 1917 kanonického práva , když jej udělal ještě více konzervativním, než byl. Byl také pečlivý v ustanovení nových kardinálů a biskupů v souladu s jeho centralizovaným způsobem myšlení.
Jako další papež po Řehořovi VII, Jan Pavel II byl rozhodnut vybudovat jak s církví, tak i občanským zákonem strukturu, kterou by papežství opět mohlo vládnout nejvyšší moci nad národy. Tento stejný papež Jan Pavel II byl neústupný ve svém úsilí aktualizovat zákony římskokatolické církve. Od časů Řehoře VII papežství vidělo potřebnost učinění železných a neohebných církevních zákonů před pokusem ovládat obojí, jak svými subjekty a těme, kdo nejsou katolíky – donucováním a nátlakem, jestli by to bylo nutné. V roce 1983 Jan Pavel II v aktualizaci kódu 1917 kanonického práva přidal větší přísnost římskokatolickým zákonům. Například bylo nařízeno následující, „Církev má vrozené a řádné právo přinutit porušující členy křesťanské víry ve smyslu trestů a sankce.“ Jestliže někdo zavrhne podrobení svého rozumu a vůli papežské doktríně, jsou zde nově ustanovené tresty. Tyto jsou vysvětleny církevním kánonem 1371 v paragrafu č.1. „Spravedlivým trestem má být potrestán: 1. ten, kdo šíří učení zavrhnuté římským veleknězem…“ Kánon 1312 zvýrazňuje specifické tresty, které jsou předepsány v paragrafu 2. „Zákon může stanovit jiné odpykávání trestů, které věřícího pozbavují nějakého duchovního, nebo dočasného dobra a odpovídají nadpřirozenému cíli Církve.“ Zvrhlá pomstychtivost těchto zákonů jedná proti opakovaným biblickým příkazům, že vůdci těla Kristova nemají být despotičtí jako vládci tohoto světa. Nicméně dokonce dnes – jako tomu bylo za posledních 1400 let katolického zákona, dekrety a donucování odstranily milost a Evangelium.
Výsledek a lekce
Z jeho formálního začátku skrze dekrety císaře Justiniána v šestém století, papežství rostlo obrovským tempem, národ za národem, v bohatství a politickém ovlivnění ve smyslu zákonů a intrik, podvodů a svátostí. Papežství se vždy pokoušelo zakrýt pod pláštěm křesťanství a toto pohanské obřadní náboženství šlo ještě tak daleko, že pokračovalo a pronásledovalo pravou zbožnost a pravé věřící. Historie papežství nepochybně ukazuje, že je mocenskou strukturou založenou na uchvácení autority, jak duchovní tak i světské, padělání, prohnanosti, pronásledování a falešném evangeliu, církevním zákonu, světské moci a konkordátů. Nicméně papežství po většinu své historie bylo úspěšné v oklamávání miliónů. Nynější katolicismus pokračuje v naléhání, že papežství reprezentuje Boha. Svět z velké části, pokud nutně nevěří tomuto tvrzení, zajisté dává uznání její svatyni a jejímu veleknězi – protože papežství je stále mocnou silou s kterou musí počítat. Ježíš Kristus sesadil arogantní hierarchii farizejů a dal svým následovníkům okamžitý vztah s božským pramenem života. Ve slovech Písma věřící jsou „vyvoleni podle předchozí znalostí Boha Otce, skrze posvěcení Ducha k poslušnosti a omyti krví Ježíše Krista.“ , „jsou posvěceni v Ježíši Kristu“, a jsou „shromážděním církve prvorozených, kteří jsou zapsáni v nebi.“ Nicméně Vatikán představuje církev jako ohromnou hierarchickou říši. Skládá se z papežů, kardinálů, patriarchů, vrchních arcibiskupů, arcibiskupů, pomocníků arcibiskupů, diecézních biskupů, pomocníků biskupů, biskupských náměstků, eparchů (biskupové východních církví), apoštolských náměstků, apoštolských prefektů, apoštolských administrátorů a obecných kněží. Ranní biskupové Říma podléhali římským císařům a později francouzským a německým císařům. Nicméně chuť po moci přinesla návykovost a po čase nebyla schopna rozpoznat žádnou autoritu kromě své vlastní. Stále na sebe pohlíží jako Vůdce všech a uměle prohlašuje, „První Stolec není souzen nikým“. Ježíš Kristus nikdy nechválil žádnou takovou absolutní nadvládu okolo sebe.
To, co bylo tak tragickým v historii papežství a stále dodnes zůstává, že tento masivní mocenský systém nahradil Evangelium. Skrze tuto obrovskou strukturu člověk uvalil své vlastní dekrety a ustanovení jako božské na svědomí jiných lidí. Namísto přímého kontaktu se zdrojem života v Kristu Ježíši, hierarchická struktura nahrazuje svátostním systémem, přes který má absolutní kontrolu. Hlas církve Říma říká, že je hlasem Boha samého a jako takový drží vliv a vedení nad mysli a duší lidé skrze tradici, a bude-li to nutné bude ji vyžadovat skrze donucení.
Zjevené Evangelium učí, že spasení přichází od Boha samotného a že je to darem z nebes od jediného a Svrchovaného Vládce. „A to svědectví je toto: Bůh nám dal věčný život a ten život je v jeho Synu.“ Syn Ježíš Kristus je život, věčný život je Jeho vlastní podstatou. On je věčným životem pravému věřícímu, kterému On dává život. Věčný život a spasení jsou jen v Něm samotném a nikoliv v žádném systému. Rozdíl mezi jasností Evangelia a Římskou hierarchickou strukturou je jako mezi světlem a temnotou. Je před Tebou klíčová otázka: kde ty sám osobně stojíš? Můžeš sám za sebe prohlásit s apoštolem, „…neboť vím, komu jsem uvěřil. A jsem si jist, že On je schopen zachovat to, co jsem mu svěřil až do onoho dne.“ Ti, kdo věří v Ježíše Krista vědí v koho uvěřili. Spasení jejich duší je svěřeno Jemu a jen Jemu samotnému. Živá a poslušná víra v Ježíše Krista je jedinou jistotou, která zachová osobu po všechny dny tohoto života až do dne konečného zúčtování. „I vás, kteří jste mu kdysi byli cizí a svými myšlenkami i zlými skutky nepřátelští, nyní již usmířil. Ve svém lidském těle podstoupil smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a úhony - pokud ovšem zůstáváte pevně ukotveni ve víře a neuchylujete se od naděje evangelia, jež jste slyšeli,..“
Lekce z historie, která člověka naučí o skutečné přirozenosti papežství a jejího modusu operandi. Tajemství nespravedlnosti o kterých se mluví v Písmech není zlo životů ateistů, prostitutek, opilců a podobně, ale spíše zlo falešného náboženství. Písma zjevují obojí – jak „tajemství zbožnosti“ také i „tajemství nespravedlnosti.“ Shodnost mezi těmi dvěmi je jak poučná, tak i děsivá. Právě tak, jako Pán Bůh posílá své anděly zapečetit Jeho služebníky na jejich čelech, tak zde je někdo jiný, kdo označí na čelech své oddané. Ježíš Kristus vykonal zázraky a tak je zde další, kdo činí falešná znamení. Spasitel je posazen na trůn majestátu a ještě tam je také sedadlo pro jednoho naproti Němu. Ježíš Kristus má Svůj lid, Svou církev. Je zde nicméně někdo další, který také má svou synagogu a své falešné učitele. Ježíš Kristus je skutečně Světlem světa a je v opozici proti tomu, kdo se „vydává za anděla světla.“
Klíčovým rysem papežství a ujištění dané v Kristu
Záměrná nevíra je odmítnutí ustoupit spravedlnosti Boha a Jeho autority. Často, co je následováno, je ustanovením náboženství, které má svůj vlastní způsob spasení. Vlastní význam Vatikánu je pověstný. Pokouší se ustanovit své vlastní ospravedlnění podle smyšleného významu zásluh, odpuštění, očistce a zachovávání svých svátostí. Je to pošetilostí, protože Ježíš Kristus přišel a přinesl věčnou spravedlnost. On je předmětem víry a Jeho následovníci patří ke společenství věřících, což zahrnuje Jeho církev. Žádné shromáždění věřících nikdy nemůže nahradit Pána a žádná skupina nemůže převzít na sebe Jeho autoritu. V historii tyto pokusy o nahrazení byly klíčovými faktory v životě katolicismu a jeho hierarchie. To je úplně stejný sporný bod, který popíral cestu spasení farizejům a jejich následovníkům. „Jelikož neznají Boží spravedlnost, snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo, aby se poddali té Boží.“ Tento Apoštol volá a hledá spravedlnost, „jako tomu bylo skrze skutky zákona“, nepřímo, “ale bylo“ skrze skutky zákona, nahrazením jedno za druhé.
Jako lidská stvoření, každý z nás má nadpřirozený a věčný konec. Jsme proto vázáni odpovědět Pánu Bohu v úplné poslušnosti jak On vyžaduje. Nicméně brzy zjistíme, že všechny naše snahy a úsilí v dosažení perfektní poslušnosti jsou bezvýznamné a že je pro nás nemožné dosáhnout standardu božské dokonalosti. Tato spravedlnost je nalezena v samotném Pánu Ježíši Kristu, který ve slovech Apoštola, „stal naší moudrostí od Boha, naší spravedlností, posvěcením a vykoupením.“ Ježíš Kristus zcela uspokojil spravedlnost Boží tak, že nyní můžeme být účastníky na jeho spravedlnosti skrze víru, „On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ Je nedostatečné nebýt vinen, ale musíme být ve skutečnosti spravedliví z Božího pohledu. Nejen, že všechny naše hříchy musí být odpuštěny, ale také musí být naplněna veškerá spravedlnost. Veškerá dokonalost, kterou Bůh vyžaduje od nás je nalezena v Něm, v kterého také věříme. Skutečnou poslušností ve které Ježíš Kristus žil, v zachovávání Božího zákona, je spravedlnost, která je od Boha skrze víru, potom vskutku je Tvůj život skryt v Kristu Ježíši a když se Kristus zjeví, taktéž i Ty se zjevíš spolu s Ním ve slávě.