Papežské tvrzení, že vlastní klíče apoštola Petra.

Pro většinu katolíků je autorita papeže odvozena od Petra jako základního kamene jejich víry. Pro jiné je zachráncem, který může odvrátit mnohé, když všechno ostatní selže. Ve mém vlastním životě to byl předpoklad, na který jsem si nikdy nekladl otázku až do doby, kdy jsem setrvával v kněžství. Začal jsem vážně vyšetřovat papežovu pozici, když Jan Pavel II. přijel navštívit Trinidad v roce 1985. Vzpomínám si na hlučný a okázalý obřad, který se odehrával na stadionu v Port-of-Spain. Vzpomínka na celé to uctívání všemi zástupy je dodnes živá v mé mysli. Když vstoupil na stadion, lidé povstali a jednohlasně pokračovali v křiku: "Jane Pavle, my tě milujeme". Pokřiky byly doprovázel rytmus bongo bubínků. Papež se poté uklonil a přijal obdivu.

Ve svém nitru jsem stále uvažoval o předpokladech, zda-li opravdu drží klíče apoštola Petra. Tak bolestivý byl pro mě ten večer, kdy ke konci setkání chtěl každý kněz společnou fotografii s papežem, že jsem tiše odešel. Když jsem jel domů za tropického deště, tak se na mé předpoklady snášely temna mračna. Jak může tento člověk tvrdit, že má autoritu a moc apoštola Petra ve všech ohledech, když byla naprosto odlišná ve způsobu a odkazu sv.Petra. Myslel jsem při tom na jednání Kornélia: "A když Petr vcházel, stalo se, že mu Kornélius vyšel naproti a padl k jeho nohám a klaněl se mu. Petr ho však zvedl se slovy: "Vstaň, já sám jsem také člověk!" Od tohoto večera jsem věděl, že musím opravdově zkoumat známý text v Matoušově evangeliu, který je vytesán v kameni ve svatopetrské bazilice v Římě: "Tu est Petrus". Chtěl bych se zde sdílet s myšlenkami, které mě provázely tehdy a také nyní, kdy jsem pokračoval ve studiu drahocenného Božího Slova.

Papežské prvenství Petra je historickou památkou falešných dekretů Konstantina a Isidora, o kterých jsem pojednával ve čtvrté kapitole. Nicméně papežství je opevněním a základem církve Říma. Je to také potěšení a pýcha, která je mu dána skrze oddané katolíky, kteří jsou ujištěni, že je přímo napojen na Ježíše Krista. V těchto posledních dnech to vypadá, že svět znovu roznítil svou lásku k papežství. Proti hlasům Písma, historie a rozumu, papežství prohlašuje, že církev je založena na apoštolu Petrovi samotném, kdy tvrdí, že byl prvním biskupem Říma, a tak odkázal veškerou svou autoritu následujícím papežům a biskupům. Toto je klíčové místo římského katolicismu. Oficiálně církev Říma tvrdí:

"Pán udělal skálu své církve pouze ze Šimona, kterému dal jméno Petr. Jemu svěřil klíče; jeho ustanovil pastýřem celého stádce. „Je však známo, že moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou.“ Tento pastýřský úřad Petra i ostatních apoštolů tvoří jeden ze základů církve; pokračují v něm biskupové pod papežovým prvenstvím."

Toto tvrzení ve skutečnosti objasňuje, že celá římskokatolická struktura je založena na třech předpokladech:

1.) Že text u Matouše 16:16-20 znamená, že Petr byl základem církve a že církev je postavena na něm.

2.) Že Petr šel do Říma a byl prvním biskupem v Římě.

3.) Že Petrovi následníci jsou biskupy Říma pod prvenstvím papeže.

Stojí zde za zmínku, že seznam papežů sestavený Římem je smyšlenkou. Ve svém pokorném začátku byla církev v Římě řízena množstvím starších spíše než jedním biskupem. Potom během pozdější historie se vyskytly mnohé intriky těch, kteří prohlašovali, že jsou následovníky Petra. Celkový přehled spolu se všemi závěry budou zahrnuty v této kapitole. Nicméně není našim záměrem zde vyprávět zeširoka o historii papežství, ale spíše analyzovat předpoklady názoru, který církev předkládá.

1.) Předpoklad č. 1

Pán učinil Šimona samotného, kterého nazval Petrem - "skálou" jeho církve - tj. založení Jeho církve.

Matouš 16:16 - 20 Šimon Petr mu odpověděl: "Ty jsi Kristus, ten Syn živého Boha!" Ježíš mu tedy řekl: "Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože toto ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti říkám, že ty jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekla ji nepřemohou. Dám ti klíče nebeského království, a cokoli svážeš na zemi, bude už svázáno v nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude už rozvázáno v nebi." Tehdy své učedníky přísně napomenul, aby nikomu neříkali, že on, Ježíš, je Kristus.

Ať už byl jakkoliv Kristus pochopen svými současníky, tento text Písem jednoduše ukazuje, že jeho následovníci měli znalost Jeho samotného vyjádřenou bez váhání Petrem v jejich prospěch. Pán přisuzuje tuto intuitivní znalost - že On byl "Kristus" (Pomazaný -> Mesiáš -> Kristus) a "Syn Boha Živého" (stejně věčný jako Otec, a proto taktéž Bůh) je zjevením od Jeho Otce v nebesích. Pán prohlásil, že toto je zjevením, které se stane skálou, neboli základním kamenem, na kterém bude stavět svou Církev. Nelze proti tomu polemizovat, protože je to i závěrečná část Pánova napomenutí učedníkům: "Tehdy své učedníky přísně napomenul, aby nikomu neříkali, že on, Ježíš, je Kristus." Zastávání názoru, že Petr sám je skálou, je vědomým překrucováním prostého smyslu vlastních slov Pána Ježíše. Dedukce, že církev byla postavena na pouhém člověku - nikoli na Božím zjevení Ježíše jako Mesiáše, Synu Boha Živého - je urážka Kristova učení a porušování Božího Slova.

Duch Svatý potvrzuje pravý význam verše tím, že toto bylo napsáno v řečtině. Slovo pro Petra je v řečtině "petros". Je toto mužského rodu a znamená to kousek skály, trochu větší, než oblázek. V protikladu s tím slovo pro skálu v řečtině znamená "petra". Je to v ženském rodě, popisující masivní skálu, která je obrovská svou velikostí a nepřemístitelná. Církev tak byla založena na masivní skále, nikoliv na pouhém kousku úlomku. Touto masivní skalou je Bohem dané zjevení - Otcem v nebesích. Ve shodě s tímto zjevením je i pověření Petra ve verši 19 - "dám ti", což znamená, že Petru osobně, byly dány "klíče království nebeského." Toto prorocké ustanovení Pána bylo doslova naplněno, když Petr byl učiněn prvním nástrojem postoupením tohoto stejného zjevení Židům: "Ať tedy ví s jistotou všechen dům Izraele, že Bůh ho učinil Pánem a Kristem - toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali." (Skutky apoštolů 2:36), a také pohanům, (Skutky 10:34-44). Moc klíčů se vztahovala k tomu samému zjevení - předně Židům a poté i pohanům. Apoštol Petr naplnil toto proroctví. Následkem tohoto prorockého pověření bylo, že bylo jediné otevření království Božího pro Židy a stejně i pro pohany. Druhá část verše 19 byla pověření o zodpovědnosti svázání a rozvázání. Toto pověření v církvi bylo dáno učedníkům stejně tak, jako dalším apoštolům, jak je vidět v Matouši 18:18. Celé téma v pasáži u Matouše 16:16-20 se tedy týče božství Ježíše Krista jako "Syna Boha Živého", a Jeho role jako Mesiáše neboli Krista - tento fakt je skálou, na které je církev postavena.

Katoličtí apologetové tvrdí, že Matoušovo evangelium bylo původně napsáno v Aramejštině. Tvrdí, že originální text Matouše 16:18 užívá slova "Ke'pha" pro obojí - jak pro jméno Šimona, tak slovo znamenající "skálu" na které Kristus slíbil vybudovat svou církev. Klamný závěr tohoto tvrzení je vyvrácen tím, že Nový Zákon byl inspirován v řeckém textu a proto neexistuje žádného Aramejského textu, z kterého by toto mohlo přijít. Jsou však aramejské a syrské překlady originálního řeckého textu, které ale nemohou být považovány za originál. Aramejské texty nejsou původně inspirovány jako text v řečtině.

Dokonce i bez existence originálního aramejského textu, církev Říma vzala toto jako argument, že slovo Petr a "skála" jsou si podobné. Výsledkem bylo, že Řím obratně nahradil jedno za druhé a tak učinil výklad ke čtení, že "Ty jsi Petr a na tobě, Petře, vybuduji svou církev." Nicméně, Pán řekl, "na této skále", nikoliv "na tobě". "Tato skála" znázorňuje pravdu, která byla vyslovena ve slovech "Kristus, Syn Boha živého". Tato pravda zaujímá své místo v tak základní pozici a je tak neodmyslitelná, protože jen na ní může církev stát jako na "skále".

Nesmyslné tvrzení, že existuje Velekněz, který zastupuje Krista

Ježíš jako Mesiáš (Kristus) má plnou, nejvyšší a všeobecnou moc. Tato výsada náleží jen Jemu samotnému a žádná namyšlenost nemůže způsobit, aby držel tuto moc někdo jiný, protože by to bylo opovrženíhodné, ohavné a ubíralo by to na výsadě náležící jen Kristu. Ale ani zde se církev Říma nečervená, když tvrdí, že její papež má moc jako Kristus. Oficiálně tedy vyučuje:

"Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, 'je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících'. 'Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat.'"

Jedině Pán Ježíš, svým bytím - jako Syn Boží, může tvrdit, že každé lidské stvoření je zcela poddáno jen Jemu. Církev Říma toto připisuje jejímu Veleknězi, který patří od své přirozenosti Kristu samotném. "plná, nejvyšší a všeobecná pravomoc" náleží výhradně "Synu Boha živého".

Historický přechod z funkce náměstka císaře na náměstka Krista

Bizarní tvrzení, že papež je náměstkem Krista přišlo v historii papežství poměrně pozdě. Na začátku biskup Říma tvrdil, že je náměstkem císaře a jeho nástupců jako legitimní dědic po císaři. Město, které bylo sídlem moci a římského impéria se stalo městem biskupů, kde uplatňovali svou autoritu. Postupně je další biskupové a mnozí panovníci přijímali jako náměstka a nástupce císaře se stejným nejvyšším titulem „Pontifex Maximus“. Další biskupové tvrdili, že jsou „náměstky prince apoštolů“ – náměstky apoštola Petra. Tak již brzy – v pátém století biskup Innoncent I (401-417 n.l.) trval na tvrzení, že Kristus delegoval nejvyšší mocí apoštola Petra a učinil jej prvním biskupem Říma. Následkem toho se biskup Říma jmenoval nástupcem apoštola Petra, připisoval si Petrovu moc a uplatňoval ji spolu se všemi privilegii. Bonifác III, který se stal biskupem Říma v roce 607, ustanovil sám sebe jako „všeobecného biskupa“, přičemž prohlašoval, že je náměstkem a vůdcem všech dalších biskupů. Nicméně to nebyla tak dlouhá doba do osmého století, kdy byl nalezen přehnaný název „Náměstek Syna Božího“ na zfalšovaných dokumentech - „Donacích Konstantinových“.

Přestože proslule známý dokument byl prokázán v šestnáctém století jako falešný, biskupové Říma užívali titulu „Náměstek Krista“ od osmého století. Tento titul byl papežským tvrzením o duchovní a světské moci. Chuť božské moci, po které tento titul zněl, se stala návykovou. „Náměstek Krista“ není schopen uznávat autoritu jinou, než kterou má on sám. Shledává sebe jako Vůdce všech a odvážně prohlašuje, že „První Stolec není nikým souzen.“ 

Konečným výsledkem římské interpretace toho, co Kristus řekl Petrovi, je ustanovení papeže, který má neomylnou vyučující autoritu a moc nad veškerým stvořením jak v duchovní, tak i světské rovině. Apoštol Pavel předpověděl takovýto absurdní úřad, když prorokoval, že přijde „syn zatracení, který se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta." Dokonce usedne v „chrámu Božím“ na místě „Krista, Syna Boha živého.“ Ve skutečnosti se zde postavil papež, muž zatracení. Papežství v jádru svého úřadu a podstaty, prohlašuje sebe jako náhradu pravého Krista a Jeho díla. Tento úřad musí být proto identifikován a odhalen, jak Písma činí: „A ta žena, kterou jsi viděl, je to velké město, které vládne králům země.“

 Předpoklad č.2: Petr šel do Říma a byl tam prvním biskupem Říma.

Písma zcela mlčí o tom, že apoštol Petr šel do Říma. Jeho návštěvy do Samaří, Lyddy, Joppy, Caesareje a Antiochie byly pečlivě zaznamenány. Nikde však není zmínky o tom, že by kdykoliv podnikl cestu do Říma, která je základem pro římskokatolickou pozici. Zajisté Duch Svatý nepřinesl nic podstatného a naznačujícího o tomto tématu. V dopise Římanům, apoštol Pavel pozdravuje mnohé z církve v Římě, ale nejsou žádné pozdravy Petra. Stejný apoštol Pavel, když stál u císaře Nera, nikdy nezmínil Petra ani v jednom svém dopise z Říma ostatním církvím, ani Timoteovi, přestože zmínil mnoho dalších, kdo byli s ním ve městě. Domněnka, že Petr byl v Římě prvním biskupem, je, prostě a jednoduše, naprostou smyšlenkou, podvodem. Nemůže být základní skálou, na které svou víru zakládáme.

Předpoklad č.3: Petrovi nástupci jsou biskupové pod primátem papeže.

Předpoklad je oficiálně shrnut v následujících slovech:

"Božská pomoc je kromě toho poskytována i nástupcům apoštolů, kteří učí ve společenství s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem římskému biskupovi, pastýři celé církve..."

V Písmech není žádné zmínky o nástupcích Petra nebo apoštolů. Kritéria pro apoštolství jsou dána ve Skutcích Apoštolských 1:21-22- Pozice apoštolů byla vůči ním unikátní a Pavel byl přímo zvolen Pánem Ježíšem Kristem bez myšlenky nástupnictví. V Novém Zákoně se apoštolové odvolávají nikoliv na další apoštoly, nýbrž na starší a diakony. Mylný předpoklad o nástupnictví je základem papežství. Je to obrovský systém založený na konceptu apoštolského nástupnictví. Co zde stojí za zmínku, je fakt, že apoštolská posloupnost (nástupnictví) bez podpory doktríny na základě Bible je podvodem. Pán Bůh nikdy nesvěřil Svou Pravdu do rukou osobního nástupnictví jakéhokoliv člověka. Takovýto základ je ve své podstatě vadný. Viditelná apoštolská posloupnost skrze historii je nesmyslem. Jestliže jeden jediný článek selže, celý řetězec je porušen. Katolicismus dokonce vychvaluje své úvahy o apoštolské posloupnosti.

Skutečné kořeny papežství jsou v Římském imperiálním císařství, nikoliv v Pánu Ježíši Kristu. Pán přikázal: "Králové národů nad nimi panují a ti, kdo nad nimi užívají moci, jsou nazýváni dobrodinci. Ale vy to tak nedělejte. Naopak, kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je vůdce, jako ten, který slouží." Kristus absolutně zavrhl všechny nadvlády ve svém království. Stejné odsouzení jsou světské cesty, které jsou pomíjivé, jak nám připomíná apoštol Petr, "ne jako byste panovali nad tím, co vám bylo svěřeno, ale buďte stádu příkladem." Římskokatolická církev tak není nástupcem apoštola Petra,jako spíše římského císařského impéria, jak to její hierarchická a totalitní kontrola tak neotřesitelně demonstruje.

Vedoucí v ranné církvi ve významu textu Matouše 16

Vedoucí ranné církve a teologové podávali v rukopisech jednotný postoj, kde byl popsán pravý význam textu u Matouše 16. Rukopisy všech 48 církevních vůdců společně s „apoštolskou konstitucí“ byly dochovány od třetího až po osmé století. William Webster zkompiloval tyto rukopisy do odborného článku s názvem „Patristická exegeze skály u Matouše 16:18“ Z tohoto článku budeme citovat svědectví Theodoreta – biskupa Kypru (393-457).

"Ať se nikdo mylně nedomnívá, že kromě Krista je kdokoliv jiný Synem Božím. Nepředstavujme si sebe za moudřejších, než je dar Ducha. Slyšme slova velkého Petra: ‚Ty jsi Kristus, Syn Boha Živého.‘ Poslyšme, jak Pán Ježíš Kristus potvrzuje toto vyznání, proto ‚na této skále,‘ On říká, ‚vybuduji svou církev a ani brány pekel ji nepřemohou‘“. Načež také moudrý Pavel, nejlepší budovatel církví utvrzuje v tom, že není žádného jiného základu, než je tento. „Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví…Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“ Jak tedy si mohou myslet, že je jiného základu, než který je již položen?"

Tento teolog rozpoznává Krista jako základní kámen naší víry. Jiného základu žádný muž nemůže položit, než ten, kterým je Ježíš Kristus. (1 Korintským 3,11) Je důležité stavět, nikoliv pokládat základy. Proto to je nemožné pro toho, kdo chce moudře stavět, aby pokládal jiné základy. Požehnaný Petr položil tento základ, nebo spíše sám Pán. Protože řekl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého,"… Pán řekl, „na této skále vybuduji svou církev.“  Tedy nezvěte se podle lidských jmen, protože Kristus je základem...“

Jistě volá po oddané víře a pravém vyznání "skály". Protože když Pán řekl svým učedníkům, kým si myslí lid, že On je, apoštol Petr řekl, „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ Proto Pán odpověděl: „Amen, amen, pravím Tobě, Ty jsi Petr a na té skále vybuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“

„ ‚Toto je založení na svatém skalním masívu.‘ Základem zbožnosti jsou božské zásady, zatímco ‚svatou horou‘ na které je tento základ položen jsou apoštolé a proroci, pro které je základním kamenem Kristus Ježíš.‘ Požehnaný apoštol Pavel hovoří ve věci těchto základů: „Byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků, zatímco úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus"

A znovu říká: ‚Petr, Jakub a Jan, jsou považováni za pilíře.‘ A po Petrovi, který učinil pravé a dokonalé vyznání, Kristus mu řekl: ‚Ty jsi Petr a na té skále vybuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.‘ a jinde Kristus řekl: ‚Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležíci na hoře. Na této svaté hoře Pán Ježíš Kristus položil základy zbožnosti.

Proto věnujme pozornost tomu, co Bůh sám řekl skrze ústa proroka Izajáše, „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.“ (Izajáš 28:16) Poslyšme i slova Davidova, kdy prorokoval a plakal: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích.“ (Matouš 21:42) a tak i apoštol Petr vyučuje židy a přináší jim proroctví o Pánu: „Ježíš je ten, kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným.“ (Skutky 4:11) A apoštol Pavel řekl: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.“ (Efezským 2:20) a jinde ještě řekl, že „Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“ A znovu: „a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“ Proto jsme vyučováni Starým i Novým Zákonem, že náš Pán Ježíš Kristus je nazýván kamenem.

Jestliže někdo řekne, že tyto věci se staly před křtem, můžeme říci jak dalece to toto tvrzení otřáslo základem Církve a bylo to posíleno Boží milostí. Protože Petr, který třikrát zapřel, potvrdil toto vlastními slzami. A tak Pán mu přikázal užít stejné nápravy i k svým bratřím: „..a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“

Poslední slova na závěr

Jak jsme viděli na začátku této kapitoly, církev Říma byla vedena množstvím starších spíše než jediným biskupem. Napříč celou historií bylo učiněno mnoho podvodů, včetně i těch o nástupnictví Petra. Co ve skutečnosti tito biskupové vykazovali, byla skutečnost, že jsou potomky Adama a jeho hříchu. Koncept biskupa Říma jako nástupce Petra, nebyl nikde zmíněn a brán v úvahu do čtvrtého století. Bylo to prvně navrhnuto Damasusem, biskupem Říma (366-384) a potom Innocentem I (401-417). Plně však to bylo formulováno v učení biskupa Lea I (440-461) v pátém století. Uběhlo mnoho staletí plných intrik a padělků předtím, než to bylo ustanoveno za dogma v Římské církvi. Hibernští křesťané nikdy nepřijímali takovéto učení až do doby, kdy byli dobyti Normany v roce 1172. Východní pravoslavná církev to nikdy nepřijala.

Touha po nástupnictví Petra byla po celá staletí hnací silou mnoha lidí, kteří chtěli vládnout s mocí a slávou. Dva – dokonce i tři papežové ve stejný čas byli známi tím, že proti sobě bojovali o trůn. A tak každý ze tří papežů, ve své tužbě po moci, na každého z dalších dvou v autoritě Petrově vkládal klatbu a exkomunikoval. Koncil v Kostnici v roce 1415 rozhodl v této záležitosti. Historik Wylie podává některé detaily:

Byl připraven způsob, kdy koncil nyní soudil papeže. Veřejní vyvolávači ve dveřích kostela vyzvaly Jana XXIII., aby vešel a odpověděl na obžalování, která byla vznesena proti němu… Žaloba obsahovala sedmdesát nařčení, ale jen padesát jich bylo čteno na veřejném koncilu; zbytek byl vypuštěn s ohledem na počestnost papežského trůnu… Třicet-sedm svědectví bylo prozkoumáno a jen v jednom bodě se jednalo o nudnou výpověď - o otrávení svého předchůdce, Alexandra V., kterou koncil ponechal skrytou závojem. Záležitosti byly prověřeny a při dvanáctém sezení 29.května 1415 koncil vyřknul rozsudek nad Janem XXIII, kterého zbavil pontifikátu a zbavil všechny křesťany přísah a slibů vůči němu. Po chvíli byl papež Jan tak bídný a zavrženíhodný jak předtím byl nadutý a namyšlený. Uznal nad ním vyřčený justiční výrok a začal litovat dne, kdy vstoupil na papežský trůn a naříkaje napsal císaři, zda-li by nemohl jeho zbídačený život ušetřit – což, jen tak mimochodem, od něj nikdo nečekal. Případ dalších dvou papežů byl jednodušší, s mnohem jednodušším rozsudkem. Tito už byli odsouzeni koncilem v Pise, která je vyloučila dříve, než koncil v Kostnici získal nadvládu nad koncilním právem k rozhodnutí o heretických a svatokupeckých papežích. Angelus Corario, Řehoř VII, dobrovolně poslal svou rezignaci a Petr de Lune, Benedikt XIII, byl sesazen; Otta de Colonna byl jednohlasně zvolen kardinály a ovládl celou církev pod jménem Martin V.

Příchod k vládě na křeslo svatého Petra nebylo vždy hlasováním, jak je obecně známo. Spíše obratnost a intriky zvráceného muže či ženy byly rozhodující o tom, kdo bude sedět na papežském trůně, jak také historik Miller vysvětluje:

"Po mnoho let byla papežská tiára v rukách neblaze proslulé Theodory a jejích dvou dcer, Marozie a Theodory. Taková byla jejich moc a zlý vliv ve smyslu jejich bezuzdného života, že umístily na trůn sv. Petra koho chtěly - muže stejně nemravné jako byly ony samy. Naše stránky by byly zneuctěny, kdybychom zde zmiňovali jen některé z nemorálností, které vedly. Stejně tak je následovali papežové. Tato žena se zajisté reprezentovala jako Jezábel a v jejím vlivu byli jak papežové, tak i město Řím. Ale běda! Ach běda! Jezábel se všemi svými styky, korupcemi, tyraniemi, modlářstvím a užíváním občanskoprávního meče byla velmi dobře reprezentována papežstvím od začátku svého založení."

Víra v Krista a víra v papeže jsou dvě vzájemně si odporující pozice. Jako i jiní v minulosti zaznamenáváme, že s veleknězem (papežem) byl založen i "oltář" namísto společného stolu a "kněz" namísto kazatele, obřady namísto hlásání evangelia, svátosti namísto spasitelné milosti a tradice namísto psaného Božího Slova. Toto není církev založená na Božím zjevení o Ježíši jako "Kristu, Synu Boha živého," ale spíše instituci založené na úloze papeže. Proto opakujeme i zde Pánovo napomenutí: "Nyní tedy, synové, slyšte mě, věnujte pozornost výrokům mých úst. Ať tvé srdce nesejde na její cesty, na její pěšiny se nedej zavést. Mnohé už sklála, přivedla k pádu, všichni, i ti nejzdatnější, byli od ní zavražděni. Její dům - toť cesty do podsvětí, vedoucí do komor smrti." Osoby či národy, které se podrobují jí a jejímu veleknězi, nechť vědí že u ní není žádného života ani svobody. Jedině v Pánu Ježíši Kristu, Synu Boha živého je nalezena svoboda a věčný život! Důvěřuj jen a jen Jemu samotnému "a neúčastněte se neplodných skutků tmy, ale raději je usvědčujte."

Písma prohlašují, že je jen jediná svrchovaná hlava církve, svatá, neměnná, mající plnou moc, vše-vědoucí, ve vší plnosti - Pán Ježíš Kristus. Římskokatolická církev prohlašuje, "Svrchovaný velekněz Jan Pavel II" nebo vládnoucí velekněz jako hlava církve Ježíše Krista. Nikdo nemůže sloužit dvěma svrchovaným, protože vyvstávají Pánovy příkazy o volbě a nakonec jedním se bude pohrdat a nemilovat celým srdcem. Pán Ježíš Kristus řekl, "Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí." A takzvaný Svrchovaný velekněz vyžaduje: "I když je to v rozporu s vírou, je nutno náboženskou poslušnost rozumu a vůle projevit vůči nauce, kterou Nejvyšší velekněz nebo kolegium biskupů hlásá.“ Člověk se musí rozhodnout, koho bude milovat celým srdcem a koho bude milovat ze strachu.

Pán Ježíš Kristus zemřel zástupně za pravého věřícího. Jeho život a Jeho ukončená oběť sama jsou výkupným za věřícího. „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." (Marek 10:45) A toto byla cena vyžadována Svatým Bohem Otcem, aby byla naplněna spravedlnost v odpuštění hříchů. Výsledkem tohoto zaplacení je pro pravého věřícího, který věří v Ježíše Krista samotného, naprostá svoboda od hříchu a satana. „Odplatou za hřích je smrt, ale darem Božím je věčný život skrze Ježíše Krista našeho Pána.“ Text u Matouše 16:16-20 je základem k věčnému životu jako i božství „Syna Boha živého“ skály, na které je Jeho církev postavena!