Křest, biřmování a pomazání nemocných

Když jsem byl knězem, tak jsem opravdu věřil, že přivádění lidí ke svátostem bylo přiváděním ke Kristu samému. Ve všech farnostech, kde jsem sloužil, jsem obcházel dům od domu a povzbuzoval lidi, aby přicházeli do církve křtít děti a volali pro kněze v jejich poslední hodině. Když jsem mohl lidi dostat ke svátostem, myslel jsem si, že je dostávám ke Kristu. V této kapitole pojednáme zejména o těchto svátostech: křest, biřmování a pomazání nemocných. Křest byl pro mě vstupní bránou k věčnému životu a také ke všem dalším svátostem. Ty, kteří procházeli obtížnými lety dospívání, jsem vyučoval, že biřmování z nich učiní silné, mladé a dokonalé křesťany. Když jsem nalezl lidi žijící v hříchu, bylo pro mě velkou útěchou, že jsem takového umírajícího člověka mohl pomazat svatými oleji, takže skutečně mohl tímto způsobem nakonec dojít ke Kristu. Vzadu v mé mysli byl pro to předpoklad - to, co se píše v Katechismu Katolické církve:

 „Církev tvrdí, že svátosti Nové smlouvy jsou pro věřící nutné ke spáse. „Svátostná milost“ je milost Ducha svatého, která je darována Kristem a má své charakteristické vlastnosti u každé svátosti.“

Přesně tomuhle jsem věřil a to jsem také vyučoval. Věřil jsem, že milost Ducha svatého přicházela skrze svátosti. Proto logicky, když lidé přijímali svátosti, přijímali milost Ducha svatého. V mé mysli i v myslích a srdcích lidí, byly svátosti, Ježíš Kristus a Duch svatý spojeni do jednoho svazku.

Ale realita zahrála na strunu v mém nitru, když jsem umírajícího člověka pomazal oleji a pak ho slyšel proklínat Boha. Když mladí, které jsem pečlivě připravoval na biřmování skončili v drogách, smilstvu, krádežích a depresích, věrohodnost těchto faktů se mě dotýkala. Když jsem viděl, že děti, které jsem pokřtil, vyrostly a jsou stejné jako jejich hinduističtí či buddhističtí vrstevníci, pochyboval jsem, zda „svátostná milost“ je skutečně milostí Ducha svatého. Zatímco zde hovořím o těchto třech svátostech, modlím se o světlo a pravdu svatého Ducha, abyste mohli poznat to, co mi zabralo mnoho let hledání, než jsem porozuměl. Písma zobrazují slavného Krista Ježíše v Jeho díle a oběti jako objekt víry. Nahrazení Boha rituálem je pro duši katastrofální. Jak je možné, že jsou tyto úkony tak přitažlivé a stále vyžadované? Právě toto musíme v pravdě a lásce našeho Pána analyzovat.

Znovuzrození křtem

Myšlenka, že člověk může být znovuzrozen křtem je poměrně přitažlivá. Pokud by to byla pravda, kteří rodiče by nechtěli jistotu, že prostřednictvím této svátosti bude moci být jejich děťátko znovuzrozeno jako dítě Boží? Oficiální katolické učení o znovuzrození křtem je popsáno takto:

 „Křest, brána svátostí, nevyhnutný pro spásu, skutečný nebo v touze, kterým se lidé osvobozují od hříchů, přeroďují se na Boží děti a nesmazatelným znakem připodobněni Kristu se včleňují do Církve, se platně uděluje jen křtěním pravou vodou s náležitou slovní formou.“

Během jedenadvaceti let jsem pokřtil průměrně okolo třiceti dětí za měsíc. Ujišťoval jsem matky a kmotry, že jejich děti byly nyní dětmi Božími. A totéž stále kněz říká, podle požadované  „náležité slovní formy“ . Ke konci obřadu křtu dítěte kněz říká: „Drazí milovaní, toto dítě bylo znovuzrozeno křtem. Je nyní nazýváno dítě Boží, a tím také je.“ Působení na dospělé je ještě větší. Nejenže je zaslíben nový život v Bohu, ale také je zde ujištění odpuštění všech hříchů. Toto zaručující slova jsou v katechismu:  „Křtem se odpouštějí všechny hříchy, prvotní hřích a všechny osobní hříchy, jakož i všechny tresty za hřích.“

 „Duchovní sprcha“

Ve farnostech, kde jsem sloužil, byl křest nemluvňat běžný a křest dospělých vzácný. Stejně jako mnoho dalších kněží jsem velmi nerad křtil malé děti. Pamatuji, jak to na jedné roční kněžské konferenci několik kněží nazvalo „duchovní sprchou“. Vylili svá srdce znepokojeni skleslostí s jakou vysluhovali křest dětí. Jejich největší trápení bylo, že již nikdy tu matku a dítě neuvidí. Jeden řekl, že naše práce byla „otevírání, spojování a odbavování“ ve křtu, manželství a pohřbu. Z toho bylo „otevírání“ nejbolestivější! Po deseti nebo dvanácti letech života kněze ve farnosti vyvstává silné podezření, že to vše, co se děje je jen pláč a slzy dětí, trochu vlhkosti na jejich hlavičce a Potvrzení o křtu v matčiných rukou. Těm, kdo vysluhovali křest rok za rokem, oficiální slova ohlašující křest zněla podivně.

„... Ve křtu dětí se zvláště ukazuje, jak milost spásy je naprosto nezasloužená. Církev a rodiče by tedy zbavovali dítě nedocenitelné milosti stát se Božím dítětem, kdyby mu neumožnili křest krátce po narození.“

Příkaz Ježíše Krista - uvěřit a být pokřtěn

V ostrém kontrastu k Vatikánským ustanovením jsou slova evangelia vzkříšeného Krista naprosto jasná. „Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.“ Víra je klíč ke spasitelné milosti, a nevíra je hlavní hřích vedoucí k odsouzení. Víra je nezbytná pro spasení a křest následující víru je jednoduše jejím potvrzením. Důkaz pro to najdeme ve faktu vynechání druhé části verše. Ne, že „kdo se nepokřtí, bude odsouzen,“ ale spíše „kdo neuvěří, bude odsouzen.“ Víra je nenahraditelná v tom smyslu, že i když je jedinec pokřtěn a nevěří, je odsouzen. Konečná spravedlnost je jen na Bohu a nic nemůže usmířit Boží spravedlnost, než zachraňující víra v Krista. Toto je víra skrze Boží milost.

Okamžik přinášející Boží ospravedlnění

Moc svátosti slíbená Vatikánem oklamává lidi a předstírá jak spravedlnost, tak i milost Pána Boha. Podle Bible věřící přichází k Bohu skrze slyšení Božího Slova. Při službě apoštola Pavla smíme vidět žalářníka, který se zeptal: „Pánové, co musím udělat, abych byl spasen?“ Čistou a jasnou odpovědí apoštola Pavla a Silase na otázku bylo: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i dům tvůj.“ Žalářník a jeho domácí slyšeli Slovo Páně dříve, než mohli uvěřit. „A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží.“ Zcela jasně učení Vatikánu ve věcech křtu je neopodstatněné a padělek pravé zachraňující víry.

Víra v Ježíše Krista je život a spasení

Podle apoštolů, je křest důležitý, protože jej Pán přikázal. Je to svědectví zachraňující víry a veřejné prohlášení o dokončeném díle Krista na kříži. Víra je to, co je nezbytné ke spasení, ale křest i když je důležitý, není základem pro spasení. V Kristově vlastních slovech vidíme, „kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“

Přidáno vzdělávání a půvab lékařství

Mé srdce soucítí s katolíky, protože křest je návnadou, která katolíkům přináší mnoho dalších věcí. Když jsem byl farním knězem 21 let a viděl jsem mladé matky, které toužily, abych pokřtil jejich děti, aby mohly vejít do katolického života. V Trinidadu to nebyli jen katolíci, kteří přicházeli křtít své děti, ale také hinduisté, buddhisté a nezřídka přinášeli ke křtu děti i muslimové. Někteří předstírali, že jsou katolíky, jiní zase narovinu řekli, že chtějí potvrzení o katolickém křtu, aby jejich děti mohly jít na katolickou základní školu a později studovat dále. Tímto způsobem pracuje katolický vzdělávací systém  společně s křtem dětí v mnoha rodinách v celé katolické organizaci. Strategií Říma není jednoduše se zviditelnit svátostmi, ale spíše svátostní úkony jsou jako průchozí brána, která přiláká mnoho lidí do katolického vyučovacího systému a do katolických nemocnic.

Když se Řím pustil do protestantů vítězících nad katolicismem ve Spojených státech amerických, dokumentoval plán k přilákání skrze vzdělávání, medicínu a svátosti. V roce 1810, římskokatolický biskup Bruté napsal o strategii:

„Konverze protestantů. Je nezbytné rozeznat tyto konverze. 1. skrze přímé učení, 2. vzděláváním mezi katolíky, 3. skrze smíšená manželství, 4. skrze pobyty v nemocnicích nebo dále také těsně před smrtí…“

„…První, co jsem zpozoroval, bylo, že je zde velký podíl protestantů, konvertovaných v našich spojených státech po americké revoluci. Od roku 1810 co jsem přijel, všechny naše školy - jak chlapecké, tak dívčí -  přijaly velký počet protestantských studentů. Následují veškeré náboženské cvičení školy a slyší stále stejná nařízení. Následkem toho, můžeme obecně říci, že tímto způsobem jim dáváme nové světlo. Mnoho z nich se touží stát katolíky a obdržet souhlas svých rodičů.“

Tyto humanistické plány na úspěšné rozhojnění moci Říma a počtu lidí uvnitř jeho systému jsou smutné. Nicméně takováto nebiblická schémata jsou zcela v opozici k významu ustanovení království Božího, jak učí Písma. Ježíš Kristus prohlásil: „Mé království není z tohoto světa.“ Jeho království není politickou institucí, která je usměrňována světskými zákony. Je spíše duchovním režimem, usměrňovaným pravdou. V tomto smyslu ho Pán užívá při rozšiřování Svého evangelia milosti.

Přitažlivost biřmování

Ke konci dospívání mládeže je svátost biřmování velkým lákadlem k posílení pozice dětí v katolickém systému. Kněz John O’Brien vysvětluje, co je biřmování a jak se uděluje:

„Biřmování je udíleno biskupem na Zelený čtvrtek, pomazáním na čele svatým vonným olejem, biskup říká: ‚Označuji Tě znakem kříže a biřmuji tě tímto křižmem „svatým olejem“ ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.“ Vložením rukou symbolizuje seslání Ducha Svatého. Olej byl užíván ve starodávných časech k masírování svalů a končetin zápasníků a atletů k zvýšení jejich pohyblivosti. Balzám je užíván k ochraně mrtvých těl před poškozením. Pomazání křižmem znamená, že biřmovaná osoba obdržuje sílu k boji, jako voják Krista, a milost k ochraně nadpřirozeného života duše od odpadnutí. Po pomazání dává biskup biřmovanci lehký políček na tvář, aby mu připomněl, že musí být připraven trpět pronásledování a případně i smrt pro víru v Krista.“

Řím oficiálně vyučuje prohlášení o účinku biřmování:

„Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s církví,..“

„..svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s církví..“

Biskup je zodpovědný během svatého týdne zajistit „křižmo“, které bude užíváno při biřmování. Oficiálně, „biskup vylévá balzám, nebo vonný olej a v tichosti vytváří křižmo… Po tomto označuje nebo říká přivítání: Modleme se, aby Bůh náš nebeský Otec požehnal tento olej tak, aby všichni, kdo budou jím pomazáni mohli být niterně přeměněni a přijít k sdílení věčného spasení.“ Potom posvěcuje s pomazávajícími slovy: „A tak, Otče, prosíme tě o požehnáni oleje, který jsme vytvořili. Naplň jej mocí svého Svatého Ducha.“

Nicméně Písma hovoří, že Bůh hledá ty, kdo by Jej uctívali v „duchu a v pravdě“. Ve světle Písem by člověk chtěl pochopit, jak nevědoucí a doufající tradice to je, která prosí Ducha Svatého, aby naplnil fyzickou substanci Svou mocí. Proti tomuto tvrzení stojí to, co před dvěma tisíci lety Kristus vyjasnil s úplnou přesností: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil jsou Duch a jsou život."

Pokračování ve zkoumání

Periodikum, které jsem odebíral po mnoha léta, se často zabývalo tématem biřmování. V prvních sedmi letech mého působení na jihu Trinidadu jsem začal praktikovat dvouleté přípravy na tuto svátost ve farnosti, kde jsem sloužil. Ke konci těchto sedmi let jsem také pokračoval v setkáních s mladými lidmi a jejich rodiči, aby viděli jak účinné je biřmování. Setkáni probíhala v kostele, kam byli pozváni rodiče s mladými lidmi. Žádal jsem mládež o svědectví, která by ukázala, jak jejich byly životy změněny biřmováním. Prvně jsem byl šokován malou účastí biřmovanců i jejich rodičů a také faktem, kolika matkám vůbec vadilo přijít. Potom také tím, co jsem slyšel od té malé hrstky lidí. Přesto jsem v tom pokračoval i v dalších působištích v Pointe-a-Pierre, Gasparillo, Claxton Bay, Marabelle. Poznával jsem, že biřmování neučiní nic kromě bližšího přivázání se k církvi. O mých posledních sedmi létech působení ve farnosti v Sangre Grande by tamní lidé mohli svědčit, že jsem strávil více než dva roky přípravou mládeže před biřmováním. Nicméně součástí instrukcí pro každou mladou osobu bylo, aby si koupil katolickou Jeruzalémskou bibli. Hlavní skupinou, kterou jsem vyučoval, byli dobrovolní učitelé, kteří zase učili podskupiny. Tyto podskupiny byly nazývány jmény jednotlivých knih Bible. Mladým lidem bylo řečeno, aby studovali Bibli a oni jim řekli, aby studovali speciálně tu knihu Nového Zákona, podle níž byla jejich skupina nazvána. Jak jedovatou přísadou v těchto letech byla skutečnost, že jsem dal každému mladému člověku katolickou knížku, která se jmenovala - Zpráva o spasení. Kniha nenesla biblickou zprávu o spasení, ale spíše zprávu katolického učení. Například kapitola třináctá této knihy začínala sekcí o svátostech s nadpisem "Kristus přichází k Tobě ve svátostech katolické církve." Lekce šestnáct s nadpisem "Kristus sesílá Svatého Ducha do svátosti biřmování." prohlašuje:

"Ve svátosti biřmování Duch Svatý přichází do tvé duše, aby Tě učinil silným v křesťanské víře a silným v křesťanském životě. V biřmování Duch Svatý upevňuje, kompletuje, zlepšuje a shromažďuje to, co On učinil v křtu. Pokřtění je narození do života s Bohem a členství v Kristově rodině. Biřmování přináší věřícího do zralosti křesťanského života. Biřmování je svátostí křesťanské dospělosti.“

Byl to druh nerozumné míchanice Písma a katolické doktríny, když jsem takto vyučoval lidi ve své farnosti. Biblická zpráva, kterou jsem vyučoval, byla z větší části znehodnocena knihou Zpráva o spasení a pohanstvím, které jsem představoval jako svátosti, když jsem byl knězem. Například, ve stejné knize, je vyložena pompéznost biřmování takto:

"Biřmování je příležitostí velké oslavy v každé farnosti církve. Kostel je krásně vyzdoben a duchovní ze všech sousedních farností jsou přítomní k uctění biskupa a svátosti, která bude ten den sloužena. Veškerá vážnost obřadu dá křesťanu - biřmovanci - pocítit důležitost jeho závazku rozšiřovat víru."

Vatikánský precizní důraz je kladen na dramatičnost a okázalost, která obklopuje takzvanou svátost biřmování, kde je počítáno s rozšiřováním nikoliv biblické víry, ale spíše víry římskokatolické církve. Modlím se k Bohu, protože mnoho stovek mladých lidí, které jsem vedl skrze biřmování hlouběji do katolicismu, bude nyní "slyšet hlas Syna Božího" protože "to, co uslyší, budou žít." Jak Pán prohlásil: " Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života."

Zapečetěn slibem Ducha svatého

Úmyslem Říma, jak tvrdí ve svém učení, je učinit, aby lidé byli "více spjati s Církví." Toho také dosáhla za cenu svedení mnoha miliónů lidí. Myšlenka užití obřadních fyzických svátostí, jako je biřmování, k dovršení křtu a zapečetění jedince Duchem Svatým je klamnou tradicí a je v konfliktu s Písmem. Je to skrze slyšení, porozumění a odpověď na evangelium, že jedinec je spojen nebo zapečetěn v Kristu a stává se pravým křesťanem. Jednou věřící důvěřuje v Pána a je zapečetěn Svatým Duchem, jak Písma říkají: "V něm jste i vy (když jste vyslechli slovo pravdy, totiž evangelium svého spasení, a uvěřili mu) byli označeni zaslíbeným Duchem Svatým." Jednoznačnost této pravdy je taková, že Písma také prohlašují: "Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás přebývá Duch Boží. Jestliže pak někdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho."

Pomazání nemocných

Římskokatolické učení o pomazání nemocných je určováno katechismem. Řím oficiálně deklaruje:

"Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky: — spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé církve; — útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří; — odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání; — uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše; — přípravu na přechod do věčného života"

"Spojení s Kristovým utrpením. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spasitelném díle."

Nejsmutnější vzpomínky mám na ty velmi časté dny mého kněžství, kdy jsem byl u umírajících mužů a žen. V oběžníku, který jsem vydával po svých posledních čtrnáct let v kněžství, jsem psal detaily o dvou stech případech, ve kterých jsem poklekl vedle postele toho, který přecházel z života ke smrti. Běžným tématem bylo mé rozřešení těm, kdo umírali a nabízení jejich utrpení Bohu spolu s utrpením Ježíše Krista, jako účasti na Jeho vykoupení pro spasení jejich vlastních duší a duší ostatních.

"Nabízím Tvou bolest spolu s Jeho bolestí, Tvá muka spolu s Jeho muky. Dal nám rozhodující příklad podřízení Svého života za další, nyní ty jsi položen a tvůj život je spjat s Ním, tvoje krev s Jeho krví pro spasení tvé vlastní duše a duší dalších." To jsem jim radil.

Taková byla má slova tehdejších dnů. Takové bylo i mé smýšlení po celá ta léta, kdy jsem oddaně nabízel své vlastní utrpení za spasení duší. Vzpomněl jsem si velmi dobře na slova arcibiskupa Finbara Ryana, který k nám hovořil, když jsme byli v noviciátu. Svými mnohými dramatickými tónech nám vykládal, abychom si představili Ježíše Krista před naším pohárem s Jeho krví vylitou za nás. Potom arcibiskup řekl: "Vlož do tohoto poháru kus po kousku svou vlastní krev, v utrpeních, která nabízíš, aby se ukázal tvůj život, že jej nabízíš spolu s Ním, tak, aby svět by mohl být spasen." Věrně jsem toto činil, aby ti na prahu věčnosti, které jsem vyučoval z našeho oficiálního katolického učení, jako i od arcibiskupa Finbara Ryana, se pokoušeli takto žít.

Ve dnech počátku katolického charismatismu jsem přidal rozměr katolické zprávě o účasti na utrpení Krista tím, co jsem se naučil od charismatického hnutí. Ve svém oběžníku jsem zaznamenal případy, kdy jsem nemohl jednoduše říci katolíkovi, aby nabídl svou spolu s Kristem, ale řekl jsem také: "Modli se za dostatečnou víru k uzdravení své rakovinu, měj dostatek víry, tak, že Pán Tě bude moci uzdravit." Tímto způsobem jsem dával lidem dvojitou cestu víry. Víra v základním předpokladu o pomazání nemocných byla účast na utrpeních Krista. Přidal jsem také základní charismatické předpoklady, že máme-li dostatečnou víru, všechny nemoci a bolesti mohou být uzdraveny.

Dnes popravdě děkuji Bohu, že mé hříchy jsou vyprány skrze nejcennější krev Beránka, tak že mi odpustil učení zatracujících zpráv, které jsem zvěstoval všem těmto umírajícím. Nyní se modlím, aby Pán, jako odpustil mě, aby si užil těchto vzpomínek na lži, které jsou skládány k uším umírajícím, a dal toto poznat i sloužícím, kteří jsou ještě svázáni tradicemi Říma.

Modlitba a pomazání v dopise Jakuba

Pán Ježíš Kristus přikázal dvě nařízení pro Svůj lid. Jejich základními složkami jsou skutečnosti, že oni jsou Jeho a svědčí o Něm. Modlitba a pomazání je doporučena v listu Jakubově 5:14-16, je také "modlitbou víry." Závěr verše 16 shrnuje pasáž, "efektivní modlitba spravedlivého zmůže mnoho." Řím bere toto doporučení modlitby a komponuje do své svátosti, která je vykonávána jejím obětním knězem. Ukončuje ji podvedením starších lidí, kteří jsou ve velké bolestí a umírají. Její zatracující zpráva je o tom, že jejich utrpení mohou být na úrovni spojení s umučením Krista, jak hovoří v paragrafu 1521 svého katechismu. Tato zpráva hovoří o „účasti na zachraňující práci Ježíše“ a je zatracující lží, která může být řečena do uší těch, kdo jsou nemocní a umírají. Kristova práce vykoupení náleží jen a jen Jemu

Doktrína o „účasti na zachraňující práci Ježíše“ je zcela zvrácená v tom smyslu, že ten, kdo tuto myšlenku zastává, falešně doufá a věří, že jeho vlastní utrpení lze přidat tomu, co trpěl Pán Ježíš. Takový koncept je naprostou lží a je v protikladu s tím, co hovoří Boží pravda v Písmu. Práce vykoupení je „jen skrze Krista“ „bez skutku zákona“, „je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“ „Ne z skutků spravedlnosti, kteréž bychom my činili, ale podle milosrdenství svého spasil nás“ Učit satanovy lži ty, kdo umírají, je popravdě nestydatost.

Tragická kletba na umírajícím

Řím taktéž tvrdí, že jeho svátost pro nemocné zahrnuje „odpuštění hříchů“. Ve vykonávání obřadů kněz říká: „Nechť Hospodin, který Tě uvolňuje z hříchu, spasí Tě a pozvedne.“

Nicméně odpuštění hříchu přichází jen z milosti Boží pro ty, kdo vzhlížejí ke Kristu s vírou a pro věřící, kteří přímo vyznávají své hříchy Hospodinu. Není to vázáno žádným obřadem. Ježíš Kristus je životem a jen Jemu samotnému patří moc vzkříšení k uzdravení nemocného či umírajícího. On sám je objektem víry člověka. Namísto vzhlížení ke knězi a jeho pomazání v hodině smrti, má modlitba za katolíky je, aby „vzhlíželi k Ježíši, autorovi a dokonavateli naši víry… a který je posazen po pravici Božího trůnu.“ Od zahrady v Edenu má satan neustále potěšení z překrucování Božího Slova. Modlitba za nemocné je něco zcela samozřejmého a podporovaného. Nicméně Řím vzal tuto radu z listu Jakuba, páté kapitoly, a převrátil ji v dramatické prokletí nemocných a umírajících.

Podvodem nejsou jen ti, kteří jsou si vědomi, co se děje, ale také ti, kteří doporučují, aby kněz vykonával dokonce obřad na těch, kdo jsou nevědomí toho, co se děje a mohou být ve skutečnosti mrtvi. O rituálu církev Říma hovoří takto:

„Svátost pomazání je udělována i těm, kdo jsou nemocní, a ačkoliv nejsou při vědomí, protože jako křesťanští věřící, by si o ni určitě řekli, kdyby byli schopni o tom rozhodovat.“

„Když je kněz zavolán, aby přišel k tomu, kdo už je mrtvý, neměl by sloužit svátost pomazání, ale jestliže si kněz není jistý, zda nemocná osoba je mrtva, měl by ji udělit svátost, užitím obřadu daného pod číslem 269.“

Kristovo slitování je potřebné pro všechny ty, kdo setrvávají pod vězením takzvané svátosti. Věřím, že pravda evangelia, která je mocí Boží ke spasení, bude moci být přinesena z Boží milosti k uším nemocných a starších katolíků, protože jen zde, tímto pravým způsobem budou moci nalézt věčný život zaslíbený v Písmech.

„A to je svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“

Raději dávat evangelium, než obchodovat s dušemi lidí

Zboží, které Řím nabízí ve svém systému svátostí, je to, co „náš Bůh stravuje ohněm.“ Nejvyššími nepříteli Krista a Jeho evangelia není materialismus a touhy, ale spíše duchovní pýcha a odpadnutí těch, co předstírají, že jsou na Jeho místě. Víra jednotlivce začíná a končí v Kristu samotném a nikoliv v obřadech jakékoliv církve. Jako jednotlivci věříme, že „Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy,“ ví, že „jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“

Katolické církevní učení o tom, že svátosti jsou nezbytné pro spásu jsou neplodnou a urážlivou záměnou svátostí za Hospodina – dárce života. Zbožím získaným skrze křest, biřmování a pomazání nemocných jsou duše lidí. Muži, ženy a děti mají věřit, že spasení začíná při křtu a je zapečetěno biřmováním. Duše lidí se na sklonku života dožadují po „svatých olejích“. Klamavé obřady jsou náhražkou za jednoduchou víru v Hospodinovu slávu. Satanovým plánem je vždy nahradit Krista a jeho evangelium různými obřady a náboženskou zbožností, jak je psáno, že „budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat.“

Vzhlížením k fyzickým znakům, které by měly dávat „posvěcující milost“ a nazývat toto jako „milost Ducha Svatého“ je dolovným rouháním proti Svatému Bohu. Nepošpiňuje jen Osobu a práci Ducha Svatého, ale přichází zde s předpokladem, že kněz uděluje tuto Jeho moc, danými a automatickými způsoby. Tak důležité je toto obchodování s dušemi lidí, že přikázání a zaslíbeni Hospodinovo musí být zde zopakováno: „A proto vyjděte z jejich středu a oddělte se', praví Hospodin a 'ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu a budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů.“

Bůh zaslíbil, že bude Otcem těm, kdo v Něj věří, a tito že se stanou Jeho syny a Jeho dcerami. Toto je největší možnou poctou člověka. Jaký nevděk to potom je, když ti, kdo se snaží tuto důstojnost a privilegium vysvětlovat, degradují sami sebe tím, že se pokouší nahradit Ježíše Krista a věčný život za formu zbožnosti, která je neplatná. Ježíš Kristus zaslíbil, že: „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“