Setkání ve zpovědnici

V prvním roce mé kněžské služby v katolické církvi v Park Street – Port of Spain v Trinidadu, jsem si vzpomněl v živých detailech na těžké období, které jsem tehdy  prožíval, když jsem vykonával sobotní zpovědi. Každou sobotu od 15:00 do 18:00 čekalo před zpovědnicí mnoho katolíků v řadě vedoucí až ven, aby mohli vejít a povědět své hříchy. Vzpomínám si, jak moc jsem byl v těch dnech vyčerpán, nejen proto že jsme žili v tropickém pásmu, ale spíše proto, že poprvé ve svém životě jsem měl zkušenost s tím, jak hrozné to je, když lidé vylijí své hříchy ze sebe, mnohdy s velmi intimními detaily, pokaždé po celé tři hodiny. Měli jsme k tomu pak po večeři ještě další hodinu zpovídání mezi 19:00 – 20:00. Večer ve 20:00 Carlton, náš kostelník měl uzavřít dveře před těmi, kteří toužili přijít a vyznat své hříchy kněžím. Často jsem cítil, jak nervózní byli lidé, když mi vyznávali své hříchy, obzvláště mladé ženy, které vysvětlovaly své sexuální chování. Viděl jsem pot na rtech mnohých, kdo se zpovídali. Úloha se stávala čím dál tím těžší, týden po týdnu, když se lidé vraceli s vyznáváním těch stejných hříchů.

V tomto prvním roce jsem neměl žádných pochyb, že mám tu moc říci, „Udělují ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, která jsem hovořil v latině. Bylo to až posledními roky, co pochyby v myšlenkách vzrůstaly, ačkoliv jsem je začal pociťovat už v Mayaro – mé první farnosti v jižním Trinidadu. Dělo se to obzvláště v zapadákově, kde každý týden přicházeli lidé s tím stejným přebytkem hříchů smilství, cizoložství a krádeží. Aby to nebylo lehké, byly zpovědi před každou mší a každou neděli jsem měl tři různé kázání na mších. Někdy jsem musel vyzpovídat velmi rychle a velmi málo času tak bylo na udělování rad a rozhřešení těm, kdo se zpovídali, protože jsem musel jít sloužit další mši, což bylo docela často. Vzrůstající problém nastával poté, co jsem vyslechl zpověď. Cítil jsem se, jako bych byl v jámě odpadků, které na mě byly nahazovány tak, že mě to málem povalilo, jak tíha poznání hříchů na mě dopadala. Zatížen těmito věcmi jsem musel bez jakékoli úlevy jít sloužit mši. Obtíže stále vzrůstaly, protože jsem shledal, že mše nepomáhá zlepšit můj vlastní břemenem obtížený stav.

Po mnoho pozdějších let v mé poslední farnosti v Langre Grande, v severovýchodním Trinidadu, jsem měl jisté osobní výhrady, co se týče zpovědi. Z Písem jsem se naučil, že k odpuštění hříchů dochází jedinec jen tehdy, věří-li v Ježíše Krista. Věděl jsem taky, že Písma prohlašují, „Kdo může odpouštět hříchy, kromě Boha samotného?“ V tom čase jsem pozastavil vyslýchání zpovědí s výjimkou starých žen, které jednoduše recitovaly seznam hříchů, které se naučily zpaměti ze svého mládí (Věděl jsem, že by byly pohoršeny, kdybych nevyslechl jejich zpovědi). Když jsem celkově odmítal konat zpovědi lidí, byl jsem samozřejmě oznámen arcibiskupovi. Byl to jeden z mnoha dalších problémů, který vyvstal, když jsem se začal dívat na tyto věci z biblického pohledu - to bylo po celých posledních sedm let, kdy jsem byl farním knězem. S tímto svědectvím v mysli, věřím, že jako čtenáři snad lépe pochopíte mou vážnou situaci, když jsem byl knězem, který studoval katolické učení, to také praktikoval a sloužil jako farní kněz, a který věděl o marnosti svátosti zpovědi, co způsobovala v životech ostatních lidí, stejně tak jako v mém vlastním.

Hříchy jsou popravdě odpuštěny, když lidé věří v Pána Ježíše Krista, „Budiž vám tedy známo, bratři, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon. Ale v něm je ospravedlněn každý, kdo věří.“ Vírou v dokončené dílo Pána Ježíše Krista a v Něj samotného, získá věřící obojí, jak odpuštění hříchů, tak i spravedlnost před Bohem, protože je mu připočtena. „ Nyní je však bez Zákona zjevena Boží spravedlnost, dosvědčovaná Zákonem i Proroky,“ „V něm máme skrze jeho krev vykoupení, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství jeho milosti“. A tak evangelium je mocí Boží ke spasení, jak apoštol Pavel prohlašuje. Když věřící udělá hřích poté, co je spasen, nastává problém ve vztahu s Otcem v nebesích a měl by být vyřešen skrze přímé vyznání hříchů Bohu. „Vyznáváme-li však své hříchy, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od veškeré nepravosti.“

Katolické odpuštění

V naprostém kontrastu k učení Pána Boha skrze Písma katolicismus učí, že jeho věřící mají vzhlížet k odpuštění skrze vyznání hříchů - ne Bohu skrze Pána Ježíše Krista - ale spíše prostřednictví lidského kněze. Toto je praxe oddaných katolíků. Myšlenka skrývající se za touto praxí vyžaduje vysvětlení. V katechismu katolické církve je sedm svátostí, které musí být vysvětleny, spíše než dvě biblické svátosti křtu a přijímání. „Svátost pokání a rozřešení“ má pět názvů, každé z nich definuje konkrétní část celého obřadu. První definiční název je „svátost obrácení“, potom je „svátost pokání“, která je prohlašována za nutnou pro spasení. Oficiální slova Říma jsou:

„Pokřtěný může být smířen s Bohem a církví svátostí pokání.. Pro ty, kteří po křtu klesli, je tato svátost pokání nutná ke spáse jako sám křest pro ty, kteří ještě nebyli znovuzrozeni.“

Zdůvodnění toho, že svátost pokání je „nutná ke spáse“ je také dána:

„Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratil tak křestní milost … Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění. Církevní otcové mluví o této svátosti jako o „druhém břevnu spásy po ztroskotání, zaviněném ztrátou milosti.“

Takovéto učení – že ospravedlnění může být ztraceno – přímo plive do tváře tomu, co je psáno u Římanům 8:29-39, I.Petrově 1:2-5, Numeri 23:19. A tak katolíci nemohou mít žádnou jistotu ohledně svého spasení.

Třetí název, kterým je svátost pokání pojmenována je: „Nazývá se svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem je podstatným prvkem této svátosti…“ Dokud katolická církev neuzná, že jedině Bůh může odpouštět, vyznání knězi bude základem, protože její doktrína prohlašuje, že „z moci své božské autority dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem.“ Biblický odkaz, který je zde parafrázován, je z evangelia Jana 20:21-23, když Pán Ježíš Kristus pověřoval své apoštoly. Pozice Jeho apoštolů byla pro ně i pro Pavla – který byl přímo vyvolen Ježíšem Kristem - naprosto jedinečná, bez jakékoliv myšlenky posloupnosti. Posouzení hříchu bylo základně činěno skrze kázání evangelia, jako například Petr kázal Židům v Jeruzalémě, a když apoštol Pavel kázal tessalonickým a atéňanům na Aeropágu.

Nepochopením biblického apoštolství katolická církev pokračuje v rozšiřování své vlastní myšlenky ve věci odpuštění hříchu. Tak také hovoří: „Kristus chtěl, aby celá jeho církev byla svou modlitbou, svým životem a svou činností znamením a nástrojem odpuštění a smíření“ Ale tímto tvrzením je zcela jasné, že katolická církev Kristovo kněžství pochopila špatně, protože u Židům 7:24 je jasně psáno, že Jeho (Kristovo) kněžství je nepřenositelné.

Nicméně dalším krokem v chybě římskokatolické církve je vývoj učení o apoštolské posloupnosti. Toto je nalezeno v sekci nazvané : “Udělovatel této svátosti“:

„Protože Kristus svěřil svým apoštolům službu smíření, pokračují biskupové, jejich nástupci a kněží, spolupracovníci biskupů, ve výkonu této služby. Vždyť biskupové a kněží mají na základě svátosti kněžství moc odpouštět všechny hříchy ‚ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého‘“.

Majíce zdánlivě přisvojenou moc jejího právoplatného Vlastníka, biskupové ji nyní používají podle svých vlastních představách o pokání a odpuštění.

"Biskup, viditelná hlava místní církve, je tedy právem již od dávných dob považován za toho, kdo především má moc i službu smíření: jeho pravomoci podléhá stanovení kajícího řádu. Kněží, jeho spolupracovníci, vykonávají tuto moc tou měrou, jakou jí byli pověřeni buď od svého biskupa (popřípadě řeholního představeného), anebo od papeže, v rámci církevního práva."

Katolické smýšlení tedy odporuje Písmu, protože jejich vůdci prostřednictvím teorie o apoštolské následnosti, si navykli na myšlenku, že mohou odpouštět hříchy lidí. Odtud pochází jejich nárokování si práva stanovovat pokání všem jejich ovečkám. Toto je nebiblická myšlenka.

„Odpuštění“, jako čtvrtý název této svátosti, je definován následujícím: "Nazývá se svátost odpuštění, protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi „odpuštění a pokoj." Učení o odpuštění, jde mnohem dále, než se zde tvrdí. Všechny hříchy, je jedno, jak jsou těžké, jsou v moci kněze církve. Slovy Vatikánu:

„Není žádná vina, byť sebetěžší, kterou by svatá církev nemohla odpustit. Nelze připustit, že by existoval nějaký člověk, tolik špatný a tolik zvrácený, aby mu nemohla být dána bezpečná naděje na odpuštění, jestliže opravdu lituje svého poblouznění.“

Je zde řečeno, že moc kněží je dokonce větší, než moc dána andělům a archandělům. Řím tvrdí:

„Kněží dostali moc, kterou Bůh neudělil ani andělům, ani archandělům... Kdyby v církvi nebylo odpuštění hříchů, nebylo by žádné naděje na věčný život a na věčné osvobození.“

Jen obtížně si lze vybavit arogantnější slova. Je rouháním, že jakékoliv stvoření by mohlo vztáhnout odpouštění na sebe, protože je to jen Boží výsadou. „Já, já sám shlazuji přestoupení tvá pro sebe, a na hříchy tvé nevzpomínám.“ Tato pasáž z Písma je zárukou milosti, že vymazání hříchů pochází jen od samého Boha. Zájmeno "já" je opakováno, aby se zdůraznilo, že On sám může odpustit hříchy.

Posledním charakterizujícím názvem této svátosti je „svátost smíření“ protože údajně „dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje“, přesto žádný kněz skrze tuto svátost nepředává evangelium, „které je mocí Boží ke spasení“. „Slovo smíření“, které je evangelium, bylo odsunuto katolickým odpuštěním a na jeho místo byla umístěna zpověď kněží a obřady pokání.

Závazek zpovědi

Římem daná nařízení pro zpovědi svého lidu je možno vidět v církevních zákonech. Příklad těchto přikázání nalezneme v následujícím.

„Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s církví, musí vyznat knězi všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná.“

„Individuální a úplné vyznání a rozhřešení jsou jediným řádným způsobem, kterým se věřící, vědomý si těžkého hříchu, smiřuje s Bohem a s Církví.“

„Věřící je povinen vyzpovídat se podle druhu a počtu ze všech těžkých hříchů spáchaných po křtu a mocí Cirkve dosud přímo neodpuštěných a ani v individuální zpovědi nevyznaných, kterých si je vědomý po pečlivém zpytování svědomí.“

Ponižující zkušenost zpovědi je závazkem v katolicismu. Tento systém zpovědi do uší kněze porušuje evangelium skrze propagování a povzbuzování obřadům neznámým v Písmu. Upřímná kajícnost a lítost srdce je vyžadována pro odpuštění. Chvíle líčení „druhů a množství těžkých hříchů“ knězi je gradace praxe, která často vede opětovně k hříchu.

Odpuštění hříchu je soudní úkon kněze.

Obřad zpovědi v katolické církvi má nezbytná slova, která kněz musí užívat. Zde následují:

„Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Udělují ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Rozhřešení, které musí katolík obdržet, není prohlášením, kterým Bůh sám dává odpuštění hříchů, ale spíše soudní úkon kněze, který řekne: „Uděluji Ti rozhřešení.“ Je to proto, že kněz sám je tím, kdo koná soudní odpuštění hříchů. Podle církevního sněmu v Trentu:

„Nicméně přestože kněžské rozhřešení je přidělováním dalšího dobrodiní, není to pouze duchovní úřad, ať již v oznamování evangelia nebo vyhlašování odpuštění hříchů, ale jde o rovnocennost k soudnímu aktu, kdy pronáší rozsudek jako soudce.“

O této božské moci k tomu, aby kněz mohl konat tyto soudní výroky, katechismus říká:

„Pouze Bůh odpouští hříchy. Protože Ježíš je Boží Syn, říká o sobě: „Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“ a vykonává tuto božskou moc: „Odpouštějí se ti hříchy!“. Ba víc: z moci své božské autority dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem.“

Je to potrhlá arogance tvrdit, že moc k božskému výroku je dána hříšnému lidu, aby odpouštěli hříchy. Je to horší v tom, že jako základ pro toto mylné tvrzení je citován verš z Matouše 16:19, kde se pojednává o Pánově osobním pověření apoštola Petra. Ale katechismus pokračuje:

„Tím, že Pán dává apoštolům podíl na své vlastní moci odpouštět hříchy, udílí jim také pravomoc smiřovat hříšníky s církví. Tento církevní rozměr jejich služby je zejména vyjádřen slavnostními slovy, která říká Kristus Šimonu Petrovi: „Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“ (Mt 16,19). Tato „moc svazovat a rozvazovat, která byla dána Petrovi, byla udělena také sboru apoštolů, spojenému se svou hlavou."

Pán řekl apoštolu Petrovi: „ Dám ti klíče nebeského království, a cokoli svážeš na zemi, bude už svázáno v nebi, a cokoli rozvážeš na zemi, bude už rozvázáno v nebi." (Matouš 16:19). „Dám ti“ odkazuje na slib Petru samotnému. Prohlášení Pána bylo doslova naplněno Petrem, protože on byl učiněn nástrojem k otevření království Božího kázáním evangelia Židům (Skutky 2:41) i pohanům (10:44-47). Moc klíčů byla dvojnásobná – jak k Židům, tak i k pohanům. Toto bylo naplněno v apoštolu Petrovi a to jen v  něm samotném. Není zde žádných nástupců tohoto prorockého pověření od doby, co bylo království nebeské pro Židy i pohany otevřeno. Svázání a rozvázání z Matouše 16:19 a 18:18 se týkalo rozhodnutí církevního shromáždění ve věcech disciplíny dosažených skrze modlitbu, Slovo a Ducha, který toto potvrdil z nebes. Toto nezahrnuje Hospodinovo božské právo k udělování odpuštění hříchů. Koncept hříšného lidského bytí, které má pověření božské autority k plnému odpouštění hříchů druhých, je zcela proti Bohu a popírá pravdu psaného Božího Slova. Nicméně je přesně to, co církev Říma prohlašuje o svých kněžích.

Církev Říma tvrdí, že odpuštění skrze kněze je biblické

Řím tvrdí, že má biblickou podporu pro kněze, kteří mají údajnou schopnost zprostit hříchu a toto lze nalézt v paragrafu č. 1485 katechismu:

„Večer o velikonoční neděli se Pán Ježíš ukázal svým apoštolům a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23).“

Biblická odpověď na toto tvrzení je nalezena ve stále aktuálních slovech zapsaných v evangeliu Jana 20:23, „Komukoli odpustíte hříchy, těm jsou odpuštěny; komukoli je zadržíte, těm jsou zadrženy.“ Apoštolové nebyli posláni proto, aby se stali kněžími, nýbrž aby byli svědky pravdy. Nebyli prostředníky smíření, ale spíše kazatelé a vydavatelé této pravdy. Je nesporné, že Pán Ježíš Kristus prohlásil v několika větách souhrn evangelia. Pán dal autoritu Svým učedníkům, aby prohlásili odpuštění těm, kterým Bůh už odpustil. Pověření dané v pasáži u Jana je paralelou k podobné pasáži jakou je Lukáš 24:47, Matouš 28:18-20 a Marek 16:15-16. Toto je způsob, jak apoštolové slyšeli a pochopili pověření, jak je zaznamenané skrze celé Skutky apoštolů, protože Kristus nejmenoval žádné zpovědníky, aby zkoumali každý lidský hřích potichu a ve zpovědnicích. Spíše pověřil je jako kazatele evangelia a On učinil, že jejich hlas byl slyšet. Tak apoštol Petr prohlásil: „Jemu vydávají svědectví všichni proroci, že skrze jeho jméno přijme odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří." Jestliže věříme v Něj, On nás ospravedlní. Toto je velké odpuštění hříchů, které potřebujeme, bez něhož jsme každý duchovně mrtvý. Způsob, jak se odpouští hříchy, je v Písmu prostřednictvím prohlašování evangelia. Není to šeptáním spáchaných hříchů do uší smrtelného člověka ve zpovědnici.

Nebezpečí zamotaná ve zpovědi

Skutečný smutek, který láme mé srdce je prázdnota a ohavnost, která vychází z těch, co říkají co vše musí být odpuštěno. Člověkem vyrobená zpovědnice s dvěma hříšníky uprostřed,kde jeden z nich tvrdí, že je nadřazeným nad svědomím druhého, je náhražkou za osobní a duchovní společenství s Bohem skrze hledání milosrdenství a milosti skrze víru v Ježíše Krista. Duše jsou vyučovány k vzdání se předrahé pravdy a ponižují se před jiným stvořením v nebezpečném obřadu. Spasení a odpuštění již více neproudí k hříšníku skrze ryzí Slovo od Boha, ale nevědomí lidé spíše usilují o to přicházet ke kněžím, kteří jsou údajnými zprostředkovateli odpuštění a udělují jej hříšníkům skrze svátost zpovědi.

Katolický systém tak nahradil práci Ducha Svatého a radost z poznání odpuštění od živého Boha za důvěrnou blízkost člověka. Nicméně skutečnou zranitelností vyznání ve zpovědnici je taková, že může být příležitosti k hříchu nebo dokonce křivému obvinění. Tato nebezpečí jsou všechna připuštěna v pravidlech souvisejících s katolickým systémem svátosti. Ve Vatikánském právu týkajícího se zpovědi, kánonu 977 stojí:

"Rozhřešeníe spolupachatele v hříchu proti šestému přikázání Desatera je kromě v nebezpečí smrti neplatné."

Je to takový problém, že papež Jan Pavel II. se rozhodl, že některé přestupky kněží ohledně svátosti smíření a pedofilie mají být souzeny pouze tribunálem v Římě. Dokument prohlašuje:

"Vážné přestupky proti svátosti smíření: rozhřešení spolupachatele v hříchu proti šestému přikázání; svádění za příčinou nebo pod záminkou vyznání hříchu proti šestému přikázání; hrubé porušení zpovědního tajemství. Sexuální styk s chlapci je zločinem proti mravům. Je to hřích proti šestému přikázání spáchaný mezi knězem a nezletilou osobou."

Takovéto zákonné omezení může potlačovat rozšiřování skandálních zpráv zahrnující zpověď na místní úrovni, ale nemůže potlačit nezřízené touhy neobrácených lidí, čelících nenormální situaci, která je v tak těsné blízkosti zpovědnici. Prohlášení, že lidé jsou tak vybaveni mocí, pomocí které nesoudním úkonem zbavují hříchu, a následné umístění jich do blízké a nebezpečné blízkosti žen a chlapců a stálé očekávání, že se budou neustále zdržovat hanebného hříchu a postoje, je pasivní a hrubou arogancí na straně římské církve. V běžném obchodním světě, společnost, která by upravila svou výkonnou moc by byla ihned vystavena a prohlášena za kriminálníka a občané by byli varováni před investováním do jejich aktivit. Dále kánon 984 §1 prohlašuje:

"Zpovědníkovi se úplně zakazuje použití při zpovědi získaného poznatku, který přitíží kajícníkovi,  i když je vyloučeno jakékoliv nebezpečí odhalení."

Co se týče tajemství, které bylo prosazováno jako právo kněží na mlčenlivost, se samo může stát další velkou příležitostí ke hříchu kněze. Obzvláště v malých skupinách, také jako u zpovědí jeptišek, je velmi obtížné, ne-li nemožné, nevypustit informace obdržené při zpovědi od jednoho člověka, když si je člověk propojí s ostatními. Další z vatikánských zákonů týkajících se zpovědi je Kánon 979: "Kněz má při kladení otázek postupovat opatrně a ohleduplně, se zřetelem na stav a věk kajícníka a má se zdržet zjišťování jména spolupachatele."
Tento zákon ukazuje na úskalí, která mohou nastat ve zpovědnici. Skutečnost, že knězi je zakázáno se ptát na jméno spolupachatele ve zločinu, ukazuje také na stupeň závažnosti hříchu, který je v těchto zpovědnicích. Toto je pouhým příkladem nekompromisního zákona, který je utvořen k předvídání a omezení potencionálního morálního chaosu, který je výsledkem praxe v osobních zpovědích. Kdyby byla zjevná pravidla biblického smíření dodržena a kněz neponechán sám s někým, kdo by se mu mohl nabízet nebo komu by se on nabízel, nebyly by tyto záležitosti tak hazardní. Boží Slovo skrze poučení a příklady učí, že poznání zla je vždy zdrojem pošpinění stvoření, které jej získá. Jedna z hlavních radostí nebes, po kterých praví věřící touží celým svým bytím, je být konečně svobodný od přítomnosti, síly a znalosti hříchu. Právě z tohoto důvodu si Bůh v Edenu rezervoval znalost dobrého a zlého pro sebe, protože jedině zcela svatá, neomezená bytost nekonečné síly a dobroty může udržet takovouto znalost, aniž by ji to znečistilo. Tudíž je to výslovná duchovní nerozumnost a pošetilá troufalost vymyslet a nařizovat soukromý rituál, uvnitř kterého se objevuje celá hloubka lidské zvrhlosti a slabosti pod pláštěm vyhledávání odpuštění a milosti. Nicméně římské právo dále nařizuje, že zpovědi se mohou konat jen ve zpovědnici a ne na jiném místě.

Je velkým jhem vidět, že za předstíraným odpuštěním hříchů je podkopávání jedinečného úřadu Pána Ježíše Krista, který jako jediný má moc odpustit hřích. Upřímní kněží, kteří dělají své povinnosti, vedou oddané katolíky k úlevě od hříchu tím, že je vedou skrze tento obřad, který je údajně může zprostit hříchu. Skandály, které vycházejí ze zpovědí a dalších blízkých setkání uvnitř katolického systému, dosahují takových hrozivých rozměrů, že je obtížné držet krok s dokumentovanými důkazy. Naše srdce pláčou sklíčeností a naší touhou je dávat čisté Slovo evangelia katolíkům, aby mohli přijít k Pánu Ježíši a poznat volnost a radost která je jen od Něj. „Jestliže vás tedy Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní.“

Je to nádherné zaslíbení Pána všem kdo setrvávají v Jeho Slově o tom, že poznají pravdu a ta pravda je učiní svobodnými. Pravda evangelia osvobodí člověka od jha obřadních kultů, které systematicky klamou a chytají do pasti mnohé, ale nic neučiní, aby neuvolnili lidské svědomí před Bohem. Duše, která se spoléhá ve věcech spasení jen na Pána samotného, na Jeho každodenní milosrdenství k odpuštění, spatří slávu Pána a je Duchem Svatým změněna do stejné podoby od slávy k slávě. Naši modlitbou je, aby „Bůh, který řekl, aby ze tmy zazářilo světlo, ten zazářil v našich srdcích,"  aby zazářil i v srdcích těch, kdo setrvávají v temnotě lidské tradice, "aby osvítil poznání Boží slávy ve tváři Ježíše Krista."

Biblické odpuštění

Podle Písem je odpuštění zprostředkováno skrze Pána Ježíše Krista samotného jako jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem. Nástrojem odpuštění není církev, ale spíše víra v Pána Ježíše Krista: „věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i tvůj dům.“ „Avšak tomu, kdo nekoná skutky, ale věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného, se počítá jeho víra za spravedlnost.“

Odpuštění všech hříchů je v režii Boží, nikoliv církevní. Je v pořádku, když docházíme k porozumění, že je to On – Bůh, který „ospravedlňuje toho, kdo je z Ježíšovy víry.“ Pokusy přenést katolické kněze a svátost zpovědi do přirozenosti spasitelného díla Božího a učinění kněze a svátosti zdrojem odpuštění je ve skutečnosti velké rouhání. V Písmech odpuštění a smíření se s Bohem je jen v Kristu Ježíši samotném.

Bůh plný milosti

Navzdory čistému biblickému učení, katolická církev tvrdí, že je zde pouhý člověk, který se správnou kombinací slov je efektivním prostředkem k soudnímu úkonu odpuštění. O obřadu zpovědi zvláště prohlašuje, že: „Z moci své božské autority (Kristus) dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem.“ To vede jen k Božímu hněvu vůči těm, kdo toto vymysleli a praktikují tuto zlou parodii na odpuštění od Pána Ježíše. V Písmech „Bůh plný milosti“ prostřednictvím svého Slova přímo hledá, nachází a zachraňuje svůj lid. Boží odpuštění je dar věřícímu. Je udělován tomu, kdo spoléhá na Kristovo dokončené dílo na kříži. Jednání Boha v Kristu Ježíši ukazuje na Jeho milosrdnost k věřícím tak, že jejich oči víry jsou upřeny jen na Něj samotného. „Jestliže totiž kvůli provinění jednoho člověka kralovala skrze toho jednoho smrt, mnohem spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a daru spravedlnosti, budou kralovat v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista!“