Mše jako oběť

Slovo "oběť" je v originálním anglickém textu vyjádřeno dvěma výrazy s rozdílným významem: sacrifice (oběť vzdávaná Bohu), victim (osoba, která se stala obětí někoho nebo něčeho). V textu bude oběť - victim - označena v závorce. Pozn. překladatele)

Toto je jedno z nejcitlivějsích témat. Brzy poté, co jsem opustil kněžství se mě lidé ptali, co si myslím o mši. Řekl bych, že toto téma bylo tehdy pro mě tak rozsáhlé, že jsem jej začal zkoumat a nemohl se s ním vyrovnat. A tak vyřešení této otázky přetrvávalo po více, než dva roky. Vypořádal jsem se napřed s jinými tématy, ale až během mého čtvrtého roku po opuštění kněžství jsem začal zkoumat katolické učení týkající se svatého přijímání a mše.

Populární katoličtí autoři jásají v moci a prestiži kněžství, aby přinesli Krista seslaného z nebes na oltář mše. Vysvětlují, že kněz nabízí stejnou oběť jako Kristus nabízel na Golgotě. Jako příklad uvádím katolického kněze Johna O'Briena:

"Když kněz vyslovuje náramná slova posvěcování dosahující k nebi, přináší Krista dolů na zem z Jeho trůnu a umisťuje Jej na oltář, kde je opět nabízen znovu jako Oběť za hříchy lidí. Je to moc větší, než měli králové a císaři, je větší než měli svatí a andělé, větší, než měli Serafín a Cherubín."

Ve skutečnosti je to větší moc, než má Panna Marie. Zatímco Požehnaná Panna byla lidským nástrojem, skrze který byl Kristus vtělen, kněz přináší Krista dolů z nebes a předkládá Jej v přítomnost na našich oltářích jako věčnou Oběť za hříchy lidí - ne jednou, ale tisíckrát. Kněz hovoří a hle! Kristus, věčný a všemohoucný Bůh, sklání svou hlavu v pokorné oddanosti ke kněžským příkazům.

"Jak vznešená je velebnost úřadu křesťanského kněze, který je tak privilegován k úkonu prostředníka a místodržitele základní služby Kristovy: Vyučuje věřící v autoritě Kristově, odpouští viny hříšníkům v moci Krista, nabízí tu samou oběť úcty a vykoupení, kterou Kristus nabídl na Kalvárii. Není pochyb, že jméno, které duchovní pisatelé užívali pro tuto vlastnost kněze je, že on sám je 'proměněný Kristus'. Proto by kněz měl být dalším Kristem."

Mnoho kněží mělo velký problém s takovým učením, dokonce i když jsme stále celebrovali mše. Alexandr Carson ve svém svědectví vysvětluje, jak s tím  bojoval:

"V nedělní noci v červenci 1972... jsem začal číst knihu Židům v Novém Zákoně. Tento dopis vyvyšuje Ježíše, Jeho kněžství a Jeho oběť nad všechny starozákonní oběti v Písmu. Zde je to, co jsem četl: 'Ten nemusí jako tamti nejvyšší kněží každý den nejprve přinášet oběti za své vlastní hříchy a potom za hříchy lidu, neboť to udělal jednou provždy, když obětoval sám sebe.' (Židům 7:27) To mě vylekalo a začal jsem se cítit velmi zvláštně. Poprvé jsem pochopil, že Ježíšova oběť byla jedinkrát obětovaná na Kalvárii je sama dostačující a účinná ke smíření mě a věřící kajícníky v Boha po všechny věky. Tehdy jsem viděl, že 'svaté přijímání mše' nabízené mnou a tisíci dalšími katolickými knězi  po celém světě bylo bludem a kompletně neopodstatněné. Jestliže 'oběť', kterou jsem jako kněz nabízel, byla bezvýznamná, potom mé 'kněžství', ve kterém je nabízena tato 'oběť', bylo taktéž bez jakéhokoliv významu."
 

Dokonání na kříži

Před detailním pohledem na konkrétní učení katolické církve o mši, je důležité pochopit přinejmenším základní náčrt toho, v čem uspěla u Boha oběť Krista na kříži. Kristova oběť je absolutně dokonalá, protože ji složil ten, který ji byl schopen složit - ten, který byl na to kvalifikován. Byl to Bůh-člověk, který byl poslušný, trpěl a zemřel. Nic podobného či rovnocenného nemůže být opět nabídnuto. Oběť se sama ukazuje jako milosrdná práce Ježíše Krista samotného. Vhodnost a dokonalost nemůže být nikdy překonána, protože to byla práce toho, který "netěžil z toho, že je roven Bohu."

Kristova ochota a poslušnost k dokonaní Jeho oběti je viděna v Jeho vlastních slovech: "Hle, přišel jsem, abych konal tvou vůli, ó Bože." Otcova vůle směřovala a vymezila Kristovu oběť, která byla skutkem naplňujícím Otcovu vůli, tak i nejdůležitějším pro Jeho lid. Neocenitelné zplnomocnění Kristovy dokonalé oběti je prohlašováno Duchem Svatým: "A v této vůli jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou provždy posvěceni." Kristova oběť byla svým původem vůlí Boha Otce. Je základní pravdou, že Otec je tím, kdo povolal Svého Syna, aby učinil toto dílo, protože On (Otec) je osobou, která měla být usmířena. Tato oběť byla Otcovým plánem a záměrem, "(Ježíše Krista) jste, vydaného z Božího uloženého rozhodnutí a předzvědění vzali a zabili ukřižováním skrze ruce bezbožníků." "Kristus však za hříchy obětoval jedinou oběť a posadil se navždy po Boží pravici...neboť jedinou obětí přivedl ty, kteří jsou posvěcováni, navždy k dokonalosti."

Otcovou vůlí bylo, aby jedenkrát nabídnutý Mesiáš, byl jen jednou obětován. Božská dokonalost je viděna ve té skutečnosti, že to byla jedinečná oběť, kterou nabídl. Pokus o opětovné uzákonění obětování oběti, jež byla jednou nabídnuta, je pošpiněním dokonalé vůle a Otcova záměru. Majestát, moc a absolutní dokonalost Pána Ježíše Krista v Jeho jediné oběti, je to, že sám sebe jedenkrát obětoval. Zjevil tak dokonalost Své oběti, kterou posvětil Svůj lid. V protikladu k plně dostačující oběti Pána Ježíše Krista stojí nedostačující oběti ze zákona, které jsou popsány takto: "Každý kněz stojí a denně koná bohoslužbu, při níž znovu a znovu obětuje tytéž oběti, které nikdy nemohou odstranit hříchy. Kristus však za hříchy obětoval jedinou oběť a posadil se navždy po Boží pravici."
 

Pán Ježíš triumfoval skrze svou oběť, a tak všem, za které ji přinesl, je schopen osvobodit od viny, trestu a moci hříchu. Umístil je tak do jistého postavení a dokonalé svatosti a radosti spolu se vztahem s Ním samotným a Otcem. "Na jejich hříchy a na jejich nepravosti již nikdy nevzpomenu. Kde je tedy jejich odpuštění, není už žádná oběť za hříchy." Hříchy a provinění pravého věřícího nebudou Otcem již nikdy více vzpomenuty! Toto ukazuje na bohatství Boží milosti a dostatečnost Kristova posvěcení na kříži: "Kde je tedy jejich odpuštění, není už žádná oběť za hříchy." Neexistují žádné vzpomínky na hříchy pravého věřícího, nemusí se za ně stydět a ani za ně nebude více souzen. Kristova oběť byla učiněna jednou provždy. Její moc je věčná. "A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši, kteří nechodí podle těla, ale podle Ducha." Nikdo nemůže oddělit Boží lid od Boží Lásky. "Proto je také schopen dokonale spasit ty, kdo skrze něj přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby za ně orodoval." Kristus sám získal dokonalost věčného spasení pro Svůj vlastní lid.

Katolická oběť (victim)

Mnohokráte jako kněz jsem se podíval dolů na chléb a víno poté, co jsem vynesl slova posvěcení a myslel, že mohu nabízet oběť Ježíše Krista. Přesná slova, která jsem říkal, byla tato: "Pohleď s přízní na oběť své církve, a viz Oběť (victim), jejíž smrt nás smířila s tebou." Modlil jsem se k Otci v nebesích, aby přijal Krista jako "posvěcenou oběť" (victim). Tehdy jsem netušil, že dělám něco, co vůbec nesouhlasí s tím, co je v Písmu. Amy Bentley, bývalá katolická řeholnice, to vysvětluje tímto způsobem: "Naši církevní vůdcové učili, že každodenní obětování je podle Židům 10:10 a že jsme posvěceni skrze obětování Ježíše 'jednoho za všechny'. Nikdy se mě nenapadlo, jak může být "pravá Církev" plna svých vůdců, kteří učí, že oběť na Kalvárii nebyla kompletní."

Toto je způsob katolického uctívání, který nyní musí být postoupen s naprostou úctou před Boha, který je Svatý. Pravda o této záležitosti je, že Kristova jediná dokonalá oběť byla přijata, protože vstal z mrtvých, vystoupil do nebe a posadil se po pravici vedle Boha Otce. Jeho jediná oběť, dokonalá a kompletní, byla přijata Otcem k věčné slávě Jeho jména a slávě Pána Ježíše Krista samotného. Ačkoliv tato pravda je pro upřímného a oddaného katolíka velmi těžce přijatelná, není způsobu, jak se této skutečnosti vyhnout.

Katolické tvrzení, že mše je obětováním Krista

Dokumenty II.Vatikánského koncilu učí:

"'Proto v oběti mše je náš Pán obětovaný, když začíná být svátostně přítomný, jako duchovní pokrm věřících, pod způsobami chleba a vína.' A za tímto účelem Kristus svěřil své Církvi tuto oběť: aby se na ní věřící účastnili; a účast na večeři Páně je vždy skutečným společenstvím s Kristem, který se za nás nabízí v oběť Otci."

V současnosti katolická církev, která oficiálně na koncilu v Trentu toto učení schválila, pokračuje v proklínání těch, kdo nevěří, že její mše je ve skutečnosti obětí smíření. Toto smíření je definováno tak, aby usmířilo hříšníka a učinilo jej přijatelným.To, co katolická církev přesně schválila je následující:

"Jestliže kdokoliv říká, že oběť mše je jen chválou a díku činěním, nebo že je pouhou připomínkou obětí dokončenou na kříži, ale není obětí smíření; nebo že je jen k dobru pro toho, kdo přijímá; nebo že by neměla být obětována za živé a mrtvé, za hříchy, přestoupení, posvěcení a další nezbytnosti: budiž proklet."
 

Čisté přikázání Ježíše Krista stojí diametrálně v opozici všemu takovému učení. Kristova slova, "Berte a jezte" nebyla adresována Jeho Otci v nebesích, ale spíše apoštolům. Nikdy jim nepřikázal, aby "nabízeli a usmiřovali", ale aby jednoduše "brali a jedli". Jeho oběť, která následovala byla Jeho a jen Jeho vlastní, tak jak Písmo prohlašuje: "Když sám skrze sebe vykonal očištění našich hříchů, posadil se po pravici Velebnosti na výsostech."

Katolická "svatá oběť" (victim)

Centrem katolického uctívání a života je mše. Církev učí své věřící, že během mše obětují i sebe společně se "svatou obětí" (victim) Ježíše Krista a přijímají tu samou "svatou oběť" (victim). Tak prohlašuje, že:

"Proto samotná eucharistická oběť je pramenem a vrcholem veškeré liturgie Církve a celého křesťanského života. Věřící se tedy na této oběti díkůvzdání, smíření, přímluvy a chvály účastní plněji, když nejenže, ve spojení s knězem, obětují Otci celým svým srdcem tuto posvátnou oběť (victim) a v ní i sebe samotné, ale když také přijmou tutéž oběť ve svátosti."

Kristus nebyl nikdy něčí obětí (victim) a myšlenka, že by kdy byl vůbec obětí (victim) někoho nebo něčeho, není nikde ani zmíněna v Písmech. Spíše to bylo Jeho vlastním dobrovolným rozhodnutím, že naplnil Otcovu vůli. Jak sám prohlásil: "Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce." Chybný koncept Říma se zakládá na tragické myšlence, že Kristus je obětí (victim) a ne vítězem, Pánem pánů a Králem králů. Katolická církev opakuje své příkazy, kdy věřící by měli nabízet božskou oběť (victim) Bohu, přičemž sama prohlašuje:

"Proto eucharistické shromáždění je středem společenství věřících, kterému předsedá kněz. A tak kněží vyučují věřící přinášet ve mši svaté božskou Oběť (victim) Bohu Otci a spolu s touto obětí (victim) dávali i svůj vlastní život."

Kněz má přikazovat svým lidem "aby spolu s touto oběti (victim) dávali i svůj vlastní život." Mají to dělat proto, aby uspokojili Boha za své hříchy nabízením "božské oběti" (victim) a taky nabízením spolu s touto obětí svůj život. Tak žila i Jacqueline Kassarová. Takto začíná své svědectví: "Čtyřicet pět let svého života jsem strávila jako římskokatolička. Z toho dvacet dva let jsem byla řeholnicí v uzavřeném klášteře a byla zasvěcena k uctívání a utrpení a odčiňování hříchů. Věřilo se, že sestra je povolána k tomu, aby byla malým spasitelem světa tak, jako byl Ježíš Kristus." Nepoznávala, že obětování se za účelem odčiňování hříchů jako "malý spasitel" snižuje jedinou dokonalou oběť jednou nabídnutou tím, že naznačuje, že nemohla být dokonalou.

Prohlášení, že oběť na kříži je stejná jako oběť na mši

Vatikán dále prohlašuje, že oběť na Kalvárii a oběť mše jsou jedna a "jediná oběť". Tak vyučuje, že:

"Kristova oběť a oběť eucharistie je jedna jediná oběť: „Vždyť jde o jednu a tutéž oběť a sám Ježíš ji přináší skrze službu kněží, on, který jednoho dne obětoval na kříži sám sebe: různý je pouze způsob, jímž se oběť přináší.“ „A protože v této božské oběti, která se koná ve mši svaté, je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus... tato oběť vpravdě smírnou obětí.“

Tak jasně katolická církev prohlašuje, že Kristus je nabízen v její mší nekrvavým způsobem. Nicméně učení Ducha Svatého je jasně v kontrastu s každodenními obětmi Staré Smlouvy: "Ne proto, aby obětoval sám sebe znovu a znovu,.. protože tehdy by musel od založení světa trpět mnohokrát, ale nyní na konci věků se ukázal, aby svou obětí odstranil hřích jednou provždy." Božská dokonalost je vidět ve skutečnosti, že byla oběť složena jen jednou. Znovuuzákonění obětí za hříchy je pokusem degradovat Boží vůli a záměr.

Za druhé, považovat svou oběť jako vhodnou nabídku ve srovnání s věčnou obětí Ježíše Krista je arogancí nejvyššího řádu. Pán Ježíš sám byl kvalifikován k tomu, aby nabídl sám sebe. On sám byl jedinečně k tomu určen, jak Duch Svatý vyučuje: "Slušelo se totiž, abychom měli takovéhoto nejvyššího kněze - svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyvýšeného nad nebesa."

Za třetí, tvrzení Říma, že Kristus "je obětován nekrvavým způsobem". Písma porovnávají slova obětovat a trpět. V obětech smíření znamenalo obětování a utrpení stejnou věc. Tato pravda je důležitá natolik, že je to dáno jako absolutní princip: "bez prolití krve není odpuštění." Z toho tudíž plyne, že v protikladu k tomuto prohlášení stojí tvrzení o nekrvavých obětech. Nekrvavá oběť je nesmyslná a neslučitelná tak, že nemá jiného záměru, než člověka oklamat.

Jedinečnost Kristovy oběti spočívala v tom, že byla přinesena jen jednou. To, že jen "jednou" je velmi důležité, zvláště když Duch Svatý toto zmiňuje sedmkrát naskrz celou Novou Smlouvou. Dokonalá Kristova oběť je v protikladu s opakovanými každodenními obětmi Staré Smlouvy. Například apoštol Pavel učí: "Neboť že zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, ale že žije, žije Bohu." Apoštol Petr podobně prohlašuje: "Vždyť i Kristus jednou trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu." Stejná pravda je zjevena pětkrát v knize Židům se závěrem: "A tak byl Kristus jednou obětován, aby vzal na sebe hříchy mnohých, a těm, kdo ho očekávají, se podruhé ukáže bez hříchu, aby je spasil." Vznešená pravda, která je nalezena v Pánově prohlášení na kříži, je v tomto rozhodující: "Je dokonáno."

Je v plnosti zaplaceno - to je to, co Kristus dokonal

Podle Písem je zaplacení ceny za hřích to, co Kristus - a jen Kristus sám - dokonal. Kristus trpěl zástupně za Svůj lid, aby zaplatil za ně požadavek Božího zákona a získal jim tak věčné ospravedlnění. Celou přirozeností Jeho díla je to, že reprezentoval Svůj lid tak, že mohl zcela vzít na sebe jejich hříchy a zcela jim tak vydobýt jejich ospravedlnění. Doslova tak naplnil slova proroka Jeremiáše: "HOSPODIN JE NAŠÍ SPRAVEDLIVOSTÍ." Kristus zcela vydobyl pro svůj lid ospravedlnění a získal plné smíření s Bohem pro svůj lid.

Jedině Kristus sám byl dokonalý, a tak jen On mohl učinit toto smíření. Toto je slávou Krista. Ukazuje to dále na slávu osoby Kristovy a skutečnost, že On sám je prostředníkem a zástupcem za Svůj lid. V Kristově oběti jsou hříchy věřícího očištěny tak, aby mohli být přivedeni blíže k Bohu, jak Duch Svatý hovoří: "čím spíše krev Krista, který skrze věčného Ducha obětoval sám sebe neposkvrněného Bohu, očistí vaše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu?" Byl to On, kdo byl bez jakékoliv viny. Kristus sám byl hoden přinést svou oběť. On sám byl hoden zaplatit cenu za smíření. Toto je slávou Krista.

Skutečné sblížení v přijímání

V analýze skutečných slov Písem, Boží Slovo čistě vyučuje, že Večeře Páně není obětí, a rovněž je jasné, že Večeře Páně není ani pouhou připomínkou kdysi odehrané skutečnosti. Právě tak, jako Mojžíš ve Staré Smlouvě deklaroval, "Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh," tak Pán Ježíš Kristus prohlásil, "Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. Toto čiňte, kdykoli byste jej pili, na moji památku." Kristův příkaz co se týče Večeře Páně, není jen jednoduše "na památku", ale volání k blízkému setkání s Jeho osobou." Kořen významu slova "památku" znamená v postatě duchovní setkání se samotným Pánem. Takový vztah v Novém Zákoně byl předpovězen ve Staré smlouvě: "Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův..." Takové společenství je základním vyjádřením Nové Smlouvy. Pán Ježíš Kristus je prostředníkem tohoto dědictví jak sám prohlásil: "A proto je prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou povoláni, mohli přijmout zaslíbení věčného dědictví, neboť již nastala smrt k vykoupení z přestupků spáchaných za první smlouvy." Dědictvím je intimní znalost Otce a Syna. "A toto je ten věčný život, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista."

Kdo se může účastnit Večeře Páně?

Všichni ti, kdo byli spaseni podle Biblického standardu, jsou ti, co se smějí účastnit Večeře u Pánova stolu. Praví věřící jsou ti, kdo se drží Svatého Boha a Jeho autority tak, jak je zjevena v Bibli - Ti, kteří jsou spasení samotnou milostí, skrze samotnou víru v Krista samotného. Kromě toho pravý věřící "prověří sám sebe a takto ať jí z toho chleba a pije z toho kalichu." V té samé pasáži je totiž řečeno: "Neboť kdo jí a pije nehodně, jí a pije sám sobě odsouzení, jelikož nerozsuzuje Pánovo tělo." Povšimněme si jak Boží Slovo říká "nehodně" a nikoliv "kdo je nehoden".
Hoden účastnit se Večeře Páně je ten, kdo se utíká v záštitu spravedlnosti Ježíše Krista samotného. Takový pravý věřící musí prověřovat své vlastní svědomí z pohledu toho, zda-li je hoden přistoupit k Pánovu stolu s respektem a vážností, vyznal-li hříchy a činil-li pokání před Pánem z každého hříchu, kterého si je vědom. Je-li cokoliv, čeho si je věřící vědom a poznává, že není hoden, možná by se neměl účastnit do doby, dokud nepřijde před Pána a Ježíš mu dá pravé odpuštění a touhu se s Ním setkat u stolu.

Společenství s Pánem u Jeho Večeře

Apoštol Pavel klade důraz na to, co se týče společenství s Pánem u Jeho večeře, když prohlašuje. "Kalich požehnání, který žehnáme - není to snad společenství Kristovy krve? Chléb, který lámeme - není to snad společenství Kristova těla?" Základem jednoty u Večeře Páně nemůže být doslovně fyzická přítomnost Pána pro důvody, o kterých budeme hovořit v další kapitole. Jedinečnost je ta, že se jedná o duchovní společenství s Bohem a se svým lidem, když oslavují Večeři Páně. V Novém Jeruzalémě toto společenství bude tváří v tvář jak zvýrazňuje Apoštol Jan: "Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je." Ale prozatím v Nové Smlouvě skutečnost společenství s Pánem je oslavována ve znacích, nikoliv tváří v tvář. "Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás." Tato Nová smlouva je tak naplněna intimním duchovním společenstvím s Ním.

Základ pro jistotu Pánova vlastního lidu

Pravda Pánova Slova je, že On sám touží dát věřícím plné ujištění, co se týče toho, co řekl a dokonal. Ověřením toho, co zaslíbil je vidět, že to potvrdil Svým dílem a taky zaslíbil, že mohou mít plnou útěchu a jistotu. "Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás." Toto je pravé prohlášení samotného Krista těm věřícím, co Mu patří. Stejně jako je běžné pro lidský život složit manželský slib, smlouvy ke koupi domů aut a dalších věcí, je zde také v těchto slovech Pána učiněno pravé a přesné prohlášení týkající se toho, co náleží věřícím. V Písmech to, co bylo předpovězeno ve Starém Zákoně zaujalo místo v Zákoně Novém. Kristus dal věřícím vlastnictví Jeho Samotného v Jeho krvi a v Jeho těle. Dal jim výslovné prohlášení Nové Smlouvy, ve které mají Jeho absolutní slib a jistotu.

Věřící mají v tomto Novém Zákoně vyhlášení, která jsou dána se všemi požehnáními, které Kristus potvrdil svou vlastní krví. A Jeho slova prohlašují: "Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. Toto čiňte, kdykoli byste jej pili, na moji památku. Neboť kdykoli byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete Pánovu smrt, dokud nepřijde." Účel je jasně dán. Toto ukazuje na Kristovu smrt, prohlašování a sdílení se. Není to jen vzpomínka na Krista, na to jak dokonale trpěl, ale spíše pro věřící účastnění se Jeho slávy a toho, že dal sebe samého za ně. Prohlašují tak jeho smrt za jejich život, kterým vydobyl jejich dobré postavení a naději. Ukazují na smrt a účast v jeho ovoci před Bohem Otcem. Nová Smlouva měla učinit Jeho jako jejich Boha a aby oni se stali Jeho lidem. Jeho prohlášení se zaměřuje na touhu a obsah jejich myšlenek srdcí ve věci božského vztahu s Ním. "Toto je tedy smlouva, kterou po těchto dnech uzavřu s domem Izraelovým, praví Pán: Dám své zákony do jejich mysli a napíši je na jejich srdce; a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem."

Duchovní společenství učeno skrze protiklady

Apoštol Pavel velmi usilovně vyučoval o vztahu s Pánem užíváním jasného kontrastu k velmi dobře známým okultním praxím duchovního kontaktu s démony. Důrazné učení mělo za účel vystavit mimo zákon rouhavé uctívání s modlami. Takové společenství je skutečné, vysoce nebezpečné a zakázané. "A já nechci, abyste byli účastníky démonů." Protiklad k duchovnímu kontaktu je jasně vidět v přikázání: "Nemůžete pít Pánův kalich i kalich démonů; nemůžete mít podíl na Pánově stolu i na stolu démonů."

Je ze všeho nejdůležitější vidět, že apoštol trvá na uvědomění si skutečného společenství a duchovní jednoty mezi Kristem a věřícími. Co je zdůrazňováno, není to, že to je pouhá vzpomínka, která by v protikladu neměla smysl. Přímým protikladem mezi duchovním společenstvím s démony je společenství s Pánem. Proto z této pasáže můžeme učinit závěr, že se "společenství Kristovy krve" oslavuje společně se všemi věřícími a s Pánem při oslavě Večeře Páně. Pán představil večeři Svými toužebnými slovy: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka předtím... Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás." Podobně by měli věřící toužit po sdílení Večeře s Ním. Společenství s Ním se stává jedním ze základů Nové Smlouvy. Jeho deklarace znamená, že Nová Smlouva je doslova v Jeho krvi. V tomto kontextu pravé a falešné uctívání Pána zjevuje pravého ducha uctívání: "Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem." Praví věřící se těší na společenství s Pánem a tak budou moci hlouběji pochopit slova Pána: "Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni."

Má modlitba k Otci za každého věřícího ve věcech Pánovy Večeře je: "..aby vám podle bohatství své slávy dal, abyste skrze jeho Ducha byli posilněni mocí ve vnitřním člověku, aby Kristus přebýval skrze víru ve vašich srdcích a abyste, zakořeněni a založeni v lásce, mohli se všemi svatými postihnout, jaká je šířka a délka, výška i hloubka, a poznat Kristovu lásku, přesahující chápání, abyste byli naplněni do veškeré Boží plnosti. Tomu pak, který je podle moci působící v nás schopen učinit nezměrně více než všechno, oč prosíme nebo co rozumíme, tomu buď sláva v církvi skrze Krista Ježíše ve všech dobách na věky věků. Amen."