Svaté přijímání

Pamatuji si mnoho událostí ze dne mého vlastního prvního přijímání a to nadšení, jak jsem se přiblížil k oltářní mříži. Vybavuji si vážnost, s jakou jsem chodil na mši jako mladý chlapec a přijímal svaté přijímání. Později – jako mladík, jsem začal chodit na mši denně. V letech, kdy jsem se připravoval na kněžství, jsme měli mši každý den a připravovali jsme se na ni celou půl hodinou vnitřních modliteb a zpíváním breviáře. S velkou úctou jsem přijímal hostii ve svatém přijímání a trávili jsme asi čtyři až pět minut osobní modlitbou po přijímání. Všichni, kdo byli oddanými katolíky, pochopí tyto pocity a emoce spojené se svatým přijímáním.

Anibal Pereira Dos Reis z Brazílie vysvětluje své první zážitky při přijímání. Říká,

„Byl jsem  pohnut těmi nejčistšími pocity. Jednou se stalo, že událost trvala i hodinu. Jeden z kamarádů poté, co mu kněz položil opatku na jeho jazyk, začal křičet, „Oplatka se přilepila, otče.“ Kněz velmi rychle přistoupil k nervóznímu chlapci a poradil mu, aby byl zticha a nesundával opatku z patra svými prsty. Dotknout se oplatky prsty by byla svatokrádež. Po odchodu z kostela se dívky a chlapci osopili na vyrušujícího chlapce a hlasitě obviňovali jej z nedostatku úcty ke svátostnému Pánu.“

Tento záznam ukazuje předpoklad ve kterém se věří, že to bylo usvědčení, že oplatka byla vskutku posvěcený Pán. Bývalá řeholnice Sophia Tekien říká, „Od mého dětství mi bylo vštěpováno, že Ježíš založil římskokatolickou církev, že pouze v katolické církvi On byl skutečně přítomen (v těle a krvi) ve svatém přijímání a že mimo římskokatolickou církev není spasení.“ Později uvádí: „v patřičném čase navzdory mé neochvějné římskokatolické víře ve skutečnou přítomnost ve svatém přijímání, jsem se začala zajímat, zda může člověk ve skutečnosti Ježíše lépe poznat prostřednictvím častého přijímání svátostí. Rok po roce jsem neviděla žádnou změnu ani na sobě, ani na sestrách, se kterými jsem žila, ani na dětech, které jsme učily na náboženství.“ Takováto byla i má vlastní zkušenost během let, kdy jsem začal být natolik poctivý, abych si to přiznal. Jak katolíci začínají zkoumat hlouběji smysl svého náboženství, téma svatého přijímání musí být jistě prozkoumáno, protože toto je centrem svátostí, na kterých katolíci závisí.

Katolické učení – jak se z chleba stane tělo Kristovo

Katolická církev učí, že v kulaté bílé oplatce, hostii, je Kristus cele fyzicky, také svým Duchem a Božstvím. Katolickou církví je to vysvětlováno jako transsubstanciace chleba a vína v tělo a krev Krista. Oficiální učení je takovéto:

„Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.“

Historický původ doktríny

Roku 831 benediktinský mnich jménem Paschasius Radbert publikoval pojednání „O Tělu a Krvi Krista“. Domníval se, že chleba a víno používané při Večeři Páně byly posvěcením proměněny v tělo a krev Pána Ježíše Krista, a vlastně byly tímtéž tělem a krví, které se narodily z panny Marie. Tato nová doktrína způsobila údiv v myslích mnoha lidí, ale také opozici Rabanuse, Heribalda a známého Ira Johanese Scota. Nicméně toto nové učení zkvasilo a vyrostlo v Římské církvi. Nakonec teorie „transsubstanciace“ byla oficiálně prohlášena za dogma víry, nezbytné pro spasení na Lateránském koncilu za vlády papeže Innocenta III roku 1215. Současný Řím pokračuje v učení této středověké tradice následujícími slovy:

„Tridentský koncil shrnuje katolickou víru prohlášením: ‚Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že to, co obětoval pod způsobou chleba, je opravdu jeho tělo, bylo v Boží církvi vždy přesvědčení — a tento posvátný koncil to znovu prohlašuje — že konsekrací (proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. Tuto změnu tedy katolická církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění.‘“

Souvislosti zahrnuté v tomto učení vedly katolického kněze Johna O’Briena k vyjádření svých myšlenek, jak Ježíš Kristus se stává chlebem.:

„Zatímco požehnaná Panna byla lidským zprostředkovatelem, pomocí něhož se Kristus jednou vtělil, kněží přinášejí Krista z nebe a poskytují Ho v přítomnosti na našich oltářích jako věčnou Oběť za hříchy člověka – ne jednou, ale tisíckrát! Kněz a promluví a hle! Kristus, věčný a všemohoucí Bůh, sklání Svou hlavu v pokorné poslušnosti rozkazu kněze.“

Takové heretické učení popírá věčný charakter vtělení. Ježíš Kristus se vtělil jednou a navždy a již nikdy se to nebude opakovat. Kdyby to, co napsal kněz John O’Brien, byla pravda, pak by při stejné mši „Kristus“ byl od-vtělen, jakmile by přijímající člověk pohltil složky hostie, které by již neobsahovaly „Krista“. Jaká je to hrozná urážka, neboť toto učení napadá jak Pána tak klame lidi.

Co znamená transsubstanciace

Katolická církev stále tvrdí, že transsubstanciace se skládá z přeměny chleba a vína v duši a božství Pána Ježíše Krista. Tyto materie (chleba a víno) jsou podle tohoto prohlášení proměněny v pravé a opravdové tělo a krev Pána. Hostie, jak je prohlášeno, ve formě chleba obsahuje identické tělo, duši a božství Pána. Po proměňování v nich nezůstane nic z původní podstaty chleba a vína. Vše v nich – mimo vzhledu – je proměněno v Krista, Jeho Božskou přirozenost se vší Jeho dokonalostí a Jeho lidství se všemi komponenty (duše, tělo, krev, kosti, maso, nervy, svaly, žíly, šlachy). Tak například římská církev prohlašuje:

„Způsob Kristovy přítomnosti pod eucharistickými způsobami je jedinečný. Díky němu stojí eucharistie nad všemi svátostmi a je ‚jakýmsi vyvrcholením duchovního života a cílem, k němuž směřují všechny svátosti‘. V Nejsvětější svátosti oltářní je ‚obsaženo opravdu, skutečně a podstatně tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, s duší a božstvím, a tedy naprosto celý Kristus.‘“

Pán, podle tohoto dogmatu, není jen ve hmotě, která vypadá jako chléb, ale je také plně obsažen v každé jeho části po rozlomení. Celé Božství Pána a Jeho lidství je obsaženo v každém drobečku chleba a v každé kapce vína. Takové je oficiální katolické učení:

„Kristova eucharistická přítomnost začíná ve chvíli proměňování a trvá, dokud existují eucharistické způsoby. Kristus je celý a celistvý přítomen v každé způsobě a v každé její části: proto lámání chleba nerozděluje Krista.“

Tváří v tvář tomuto tvrzení vyvstává jasné varování Pána: „Kdyby tehdy někdo řekl: `Hle, Kristus je tu!´ anebo `Pohleďte, tam je!´ nevěřte.“ Vážíme si a věříme v jediné tělo Pána Ježíše Krista, „který odešel do nebe a je po Boží pravici, kde jsou mu poddáni andělé, vlády i moci.“ Až Pán Ježíš znovu fyzicky přijde dolů na zem, nebude to na základě lidských machinací, ale spíše „jako když blesk ozáří krajinu od jednoho konce oblohy až po druhý, tak se objeví Syn člověka ve svůj den.“

Podle Římských dokumentů, Pán Ježíš Kristus je naprosto kompletně obsažen v chlebě a Jeho úplnost je také ve víně. Učí se, že Pán je v každé části obou těchto složek. Církev trvá na tom, že Pán Ježíš Kristus je úplný a nerozdělený v nespočtu hostií na mnoha oltářích. Tato víra vyžaduje iracionální absurdnost, že celý Kristus je totéž jako Jeho část a Jeho malá část je totéž co celý Kristus. Pokud má někdo věřit této tradici, musí akceptovat, že pomocí transsubstanciace je člověku dána moc, aby vytvořil Stvořitele. Podle tohoto učení je Ježíš Kristus ve chlebě a tento Stvořitel a Pán se stává ještě dalším Stvořitelem a Pánem, když se chléb zlomí, a dále ještě dalším Stvořitelem a Pánem v každém drobečku. Tato nesmyslnost dosahuje vrcholu bizarnosti. Oproti tomu pravda Písem je jasná: „Tento Ježíš, který od vás byl vzat do nebe, se vrátí právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Mluví se zde o dnu, kdy Pán znovu fyzicky přijde – takovým způsobem, jako odešel. Máme očekávat den Jeho příchodu, den, kdy „se ozve burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe.“

Tvrzení, že Kristus již přišel zpět na zemi a nebylo vidět Jeho tělo, ale jen neživá forma chleba a vína, je promyšlená opozice proti Němu. Je to ten „duch antikrista“. Tento hrozný duch antikrista se staví proti Synu Božímu a všem svědectvím Ducha svatého, které o Něm vydává v Písmech. Užívat takto „chléb a víno krista“ je pokus o přivlastnění si slavného místa Krista v Jeho majestátu v nebesích a dosazení ovládatelného „eucharistického krista“ místo Něj. Papežské učení vystupuje proti Pánu Ježíši Kristu, protože se domnívá, že vlastní a kontroluje složky, které Ho obsahují. Vatikánské právo jde tak daleko, že říká, že jejich „Eucharistický Kristus“ má být „zamknutý“ ve svatostánku.

V Písmu Duch svatý tvrdí, že Kristův vztah k Otci v nebesích je takový, že „On (Kristus) je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; slovem své moci nese vše, co je. On sám vykonal očistu našich hříchů a posadil se po pravici Velebnosti na výsostech.“  Takto vydává Duch svatý svědectví o Ježíši Kristu, který byl na světě v lidském těle, jako jsou ta naše, a nyní jasně vypovídá, že je v nebi. Mělo by nám být jasno, že každé učení, které je s tímto svědectvím v protikladu, nemá nic společného s Bohem ani nebem. Pán slávy je nyní vyvýšen „vysoko nad každou vládu, mocnost, moc i panství“. Slavný Pán trůní na výsostech. Nabízet „kristovský chléb a víno“, jež je slovy Vatikánu v „nebezpečí rozkladu“, znamená předkládat krista, který by mohl být otevřeně zostuzen. Jako prostředník a vykupitel je Pán Ježíš Kristus hoden nejvyšší cti, moci a činů pro dobro svého lidu. Zakusil lidskou přirozenost a v ní trpěl na zemi, vystoupil do nebe a má nejvyšší úctu. Je nyní nad nadvládou utrpení a hanby. Když Pán znovu přijde na zemi, bude to v době Jeho druhého příchodu. Praví věřící, jejichž životy jsou nyní s Kristem v Bohu, se objeví s Kristem v té slávě, kterou On již nyní zažívá v nebi: „Až se ukáže Kristus, náš život, tehdy se s ním ve slávě ukážete i vy.“

Následky doktríny

Jak jsme již zjistili, celý a jednotný Kristus je podle tvrzení Vatikánu v hostii – kousku chleba – a tentýž celý a jednotný Kristus je ve víně. Trentský koncil prohlašuje:

„Svatý koncil učí a otevřeně a přímo prohlašuje, že v požehnané svátosti svaté eucharistie po požehnání chleba a vína, náš Pán Ježíš Kristus, pravý Bůh a člověk, je plně, opravdově a hmotně přítomen pod podobou těchto vnímatelných skutečností.“

Objevení se jako chléb, ne jako člověk, je pokus o snížení Ježíše Krista k pokoření, které je naprosto potupné. Forma, kterou na sebe podle Říma Pán Ježíš Kristus bere, je chléb a víno – ani v jediné z těchto forem nemůže mluvit ani chodit. Je ponížen na formu existence, která je nižší než zvířata, neživý chléb a víno. Představit si Pána přítomného v lidské podobě, která není Jeho vlastním oslaveným tělem, je modlářství. Učení Říma je ve skutečnosti snaha o vylití nejvyššího pohrdání na Syna Božího, a tedy i na všemohoucího Otce, který přikazuje všem lidem úctu k Jeho Synu. Ti, kteří takto překrucují Krista, ponechávají Ho napospas veřejnému hanobení a tupí Ho, jak tvrdí oficiální učení Říma, připuštěním „nebezpečí rozkladu“.

Obvinění proti Římu a jeho kněžím může být vyjádřeno slovy proroka Izaiáše: „Výrobci model jsou všichni k ničemu; modly, které mají za žádoucí, jim nijak neprospějí. Jejich svědkové, ti nic nevidí a nic nevědí, jsou jen pro ostudu.“ Římští kněží jsou svědky sami proti sobě. Kdyby jen následovali vlastní svědomí ve světle Písem, mohli by poznat, jak absurdní je udržovat a praktikovat učení přetvářející Ježíše Krista do neživého kousku chleba. Pokud by to, co tito kněží dělají při mši skutečně přetvářeli Krista, Boha a člověka, pak by měli ve svých rukách Jeho kousek, který nevidí ani nemyslí a může být „v nebezpečí rozkladu“. Oni sami mají být zahanbeni, neboť Bůh nebude zesměšňován.

Vypočítávání, jak dochází k transsubstanciaci

Slovo „transsubstanciace“ znamená změnu nebo přechod jedné substance do druhé, zatímco pouze vnější podoby vypadají stejně. Tomáš Akvinský, nejvýznačnější katolický teolog třináctého století, zápasil s rozpory této doktríny. Používal fyziku a metafyziku pohanského filozofa Aristotela, aby ospravedlnil přijetí transsubstanciace. Takto to odůvodnil:

„Odpovídám: Musí se říci, že je nutné říci, že ostatní případky, které zůstávají v této svátosti, jsou jako v podmětu v zůstávající rozměrové 1ičnosti chleba nebo vína. A to. nejprve tím, že ze smyslu je patrné, že je tam nějaké ličné barevné a opatřené jinými případky; a v takových se smysl nemýlí. Za druhé, protože prvním uzpůsobením látky je rozměrová ličnost; pročež i Plato stanovil jako prvé odlišnosti látky veliké a malé. A protože prvým podmětem jest látka, důsledek jest, že všechny jiné případky nesou se k podmětu prostřednictvím rozměrové ličnosti, jakož se i praví. že prvým podmětem barvy jest povrch; pročež stanovili někteří, že rozměry jsou podstaty těles, jak se praví v I. Metafys. A protože odnětím podmětu zbývají případky dle bytí, které prve měly, důsledek jest, že všechny případky zůstávají postaveny na rozměrové ličnosti.“

Potom těžko srozumitelnými slovy filozoficky bádá nad tvrzením: „Když je tento předpoklad špatný, je tělo Kristovo vyrobeno z chleba?“

„Odpovídám: Musí se říci, že toto proměnění chleba v tělo Kristovo, v něčem se shoduje se stvořením a s přírodním přeměněním: a v něčem se liší od obojího. Jest totiž těmto třem společný řád konců, totiž aby po tomto bylo toto, neboť ve stvoření jest bytí po nebytí, v této svátosti tělo Kristovo po podstatě chleba, v přeměnění přírodním bílé po černém nebo oheň po vzduchu; a že řečené konce nejsou zároveň. Shoduje se pak proměňování, o kterém nyní mluvíme, se stvořením, protože v žádném není nějaký podmět společný, oběma koncům. Čehož opak se jeví v každém přírodním přeměnění. Shoduje se pak toto proměnění s přírodním přeměňováním ve dvojím, ač ne podobně. A to, nejprve, protože v obojím jedna krajnost přechází ve druhou, jako chléb v tělo Kristovo a vzduch v oheň; neproměňuje se však nejsoucno ve jsoucno. V obojím se to však přihází jinak. Neboť v této svátosti přechází celá podstata chleba v celé tělo Kristovo; ale v přírodním přeměnění látka jednoho přijímá tvar druhého, odloživši tvar předchozí. - Za druhé se shodují v tom, že v obojím zůstává něco týmž, což se nepřihází ve stvoření. Avšak odlišně: neboť v přírodním přeměnění zůstává táž látka nebo podmět, kdežto v této svátosti zůstávají tytéž případky. A z toho lze vzíti, jak máme odlišně mluviti při takových. Protože totiž při žádném ze tří řečených nejsou krajnosti zároveň: proto nelze o žádném z nich vypovídati jednu krajnost o druhém podstatným slovem přítomného času; neboť neříkáme, Nejsoucno jest jsoucnem, nebo Chléb je tělem Kristovým, nebo Vzduch jest ohněm, nebo bílé černým. Avšak pro řád krajností můžeme u všech užíti této předložky z, která znamená řád. Neboť můžeme pravdivě a vlastně říci, že z nejsoucna povstává jsoucno, a z chleba tělo Kristovo, a ze vzduchu oheň, nebo z bílého černé. Protože však při stvoření jedna krajnost nepřechází ve druhou, nemůžeme užíti při stvoření slova proměnění, bychom říkali, že nejsoucno se proměňuje ve jsoucno. Ale toho slova můžeme užíti u této svátosti, jako též u přírodního přeměnění. Ale, protože v této svátosti se mění celá podstata v celou, proto sluje toto proměnění vlastně přepodstatněním.“

Cesta, jakou se Akvinský dostal z absurdnosti transsubstanciace, byla filozofickým bádáním, které postavilo lidskou moudrost proti moudrosti Boha, jak to odhalují Písma. Pánova vlastní slova jsou: „Duch je ten, kdo dává život; tělo na nic nestačí. Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život.“ Doktrína o Ježíši Kristu jako prosté substanci obsažené pod podobou chleba a vína, nic neznamená, ale spíše vede k ohromnému klamu a modlářství. Tak Duch svatý varuje skrze apoštola Pavla věřící: „Dejte si pozor, aby vás někdo neunesl prázdným klamem filosofie založené na lidské tradici, na principech světa, a ne na Kristu.“ Příkaz Pána je pevný: „ aby se vaše víra nezakládala na lidské moudrosti, ale na Boží moci.“

Povinnost uctívání

Učení Říma o transsubstanciaci odporuje pravdě Písma, svědectví smyslů i rozumu. Nicméně Řím přetrvává v udržování této doktríny, protože mše – s údajně opravdovým tělem přítomného Krista – je centrem katolicismu. Shrnuje své učení slovy: „Kristus se stává přítomný v této svátosti proměněním chleba a vína ve své tělo a ve svou krev.“ Tato slova oponují tvrzení Písma: „Kdykoli jíte tento chléb… Kdokoli tedy jí tento chléb… Proto ať každý sám sebe prověří, než jí z toho chleba.“ Ukazovací zájmena „tento“ a „toho“ omezují věc, o které se mluví, tak že odkazují pouze na chléb. Žádné jiné vysvětlení není možné.

Ale Římská církev se nezastavuje jen u tvrzení, že po kněžských slovech požehnání jsou předměty na oltáři vskutku svou podstatou reálným Ježíšovým tělem. Řím striktně přikazuje, že tyto předměty jsou hodny úcty, jaká se vzdává samotnému pravému Bohu. Tak prohlašuje:

„Nikdo ať nepochybuje, že ‚všichni křesťané, podle katolickou Církví vždy přijímaného zvyku, v uctívání této Nejsvětější svátosti vzdávají kult pravému Bohu. Tato Svátost nemá být totiž méně adorována z důvodu, že byla Kristem ustavena, aby byla přijata‘“

Toto je jedno z mnoha učení katolické církve – předmětu má být vzdávána úcta, která vpravdě patří Bohu – a lidé mají vzdávat eucharistickému chlebu úctu, jaká patří jen Bohu. V katolické církvi jsou kláštery, kde jsou řeholnice zasvěceny uctívání hostie neustále ve dne v noci.  Jsou i oddaní katolíci, kteří stráví hodiny na kolenou před tímto předmětem a uctívají ho, modlí se k němu a dostávají od něj útěchu, jak sami říkají – když jsou v přítomnosti Ježíše Krista. Ta hrozná skutečnost spočívá v tom, že tito lidé jsou přesvědčeni, že uctívají Krista v jejich náboženství naprosto svatým způsobem, ale ve skutečnosti jde o ohromné modlářství.

Pravé uctívání Boha a následky modlářství

Pravé uctívání Boha musí být v duchu a pravdě, přináší pravý pokoj a život pravého křesťana. Slova našeho Pána u poslední večeře jsou přesná a jasná: „Vezměte, jezte, to je mé tělo, které se láme za vás.“ „Vezměte, jezte“ není „uctívejte a zbožňujte“. Uctívání předmětů s sebou přináší hněv Boží, jak je slíbeno v Jeho Slově. Modlářství je duchovním smilstvím. Bůh shlíží na modláře jako na ty, kdo Ho nenávidí, neboť lásku k Němu pouze předstírají. Písmo naplno říká, že bude stíhat nepravosti „otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání.

Věřící musí Boha správně uctívat v duchu a pravdě, tak jak Pán prohlásil: „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě.“ Přikázání uctívat předměty přijímání – je  modlářství. Je to absurdní a bezbožná doktrína, která pod nutností ukládá uctívání něčeho, co je snědeno a octne se v žaludku. Nejde uctívání Boha přesunout na eucharistický chléb, aniž by nešlo o strašlivý čin modlářství.

Prohlášení, že moc plyne z předmětů

Navzdory jasným prohlášením Písma, Řím stále trvá na tom, že tyto předměty (chléb a víno) jsou vlastně tělem a krví Krista. Ještě k tomu Řím prohlašuje, že z nich plyne účinná moc. Řím prohlašuje: „Přijímání nás odděluje od hříchu. Kristovo tělo, které přijímáme ve svatém přijímání, ‚se vydalo za nás‘, a krev, kterou pijeme, ‚byla prolita za mnohé na odpuštění hříchů‘.“ Toto kněží neustále káží. Já jsem to také jako malý chlapec a mladík slýchal. Mnoho z těch, kdo byli obviněni a obžalováni z pedofilie, homosexuality a dalších nemorálností, bylo označováno za „oddané katolické kněze“. To nám rychle ukazuje, že svaté přijímání nikoho neodděluje (nechrání) od hříchu, spíše vede lidi do strašné falešné bezpečnosti, ve které si myslí, že jsou duchovní, zatímco ve skutečnosti se ponořují stále hlouběji hříchů těla a mysli. Pokus o prohlášení důvodných následků pro to, co má být dáno k otestování Pánu, je věštění. Je to vložení naděje do fyzické podoby chleba, spíše než v samotného Ježíše Krista, který je po pravici Otce v moci a slávě.

Mimoto římská církev ohledně eucharistie učí také: Toutéž láskou, kterou v nás zažíhá, nás eucharistie do budoucna uchovává před smrtelnými hříchy.“ Řím zde učí své lidi, aby hleděli k fyzickému předmětu jako způsobu zprostředkování Boží milosti, jako by měl nadpřirozenou moc. Takovéto učení vchází pod věčnou kletbu překrucování evangelia Ježíše Krista. Nabízením ústního přijímání Kristova těla je velmi špatné, ale to, co se vyučuje, je ještě mnohem horší. Vatikán prohlašuje, že toto nás „chrání od budoucího smrtelného hříchu“. Tato svůdná slova lidské filozofie učí staromódní zvyk vzhlížení k fyzické substanci za účelem dosažení života. Co činí tuto doktrínu ještě ohavnější, je učení, že toto, kde se hovoří, že chrání od závažných hříchů, je skutečné rouhavé.

Pán Bůh nám dal prostředek k ochraně před hříchem a to ten, že vzhlížíme k osobě Pána Ježíše Krista a dodržujeme Jeho nařízení. Věřícím je připomínána jejich pozice v Kristu, „Umrtvěte proto své pozemské sklony – smilstvo, nečistotu, vášeň, zlé choutky a hlavně chamtivost (což je modlářství)… I vy jste se tak dříve chovali; kdysi jste takto žili.“ (Koloským 3:3,5)

Navíce je věřícím psáno, že „Boží moc vás skrze víru opatruje ke spáse, která se zjeví na konci času.“ O této Boží moci chránící od hříchu nám podává jasné vysvětlení apoštol Petr. Není to tím, že by jakýkoliv obřad nám získával ochranu, ale jen v moci Boží toto je.

„Vše, co potřebujeme k životu a zbožnosti, je nám darováno jeho božskou mocí skrze poznání Toho, který nás ve své slávě a ušlechtilosti povolal k sobě. Takto nám byla darována úžasná a vzácná zaslíbení, abyste skrze ně získali účast na Boží povaze a unikli zkáze, do níž se svět ve své žádostivosti řítí. Proto se ze všech sil snažte přidat ke své víře ušlechtilost, k ušlechtilosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti vytrvalost, k vytrvalosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Když v těchto věcech porostete, dojdete k poznání našeho Pána Ježíše Krista a to vám zabrání v nečinnosti a neplodnosti. Komu však tyto věci chybí, ten je slepý a krátkozraký, neboť zapomněl na to, jak byl očištěn od svých starých hříchů. Bratři, snažte se stále více potvrzovat své povolání a vyvolení, protože když to budete dělat, nikdy nepadnete.“

Praví věřící jsou chránění od hříchu skrze Boží moc a to tehdy, když vzhlížejí k osobě Ježíše Krista, tak jak je to zaznamenáno skrze Písmo Svaté.

Šestá kapitola Janova evangelia

Šestá kapitola Janova evangelia je velmi důležitou částí Písem pro katolíky. Ačkoliv jsme nečetli Písmo jako takové, věděli jsme, že Janova kapitola šestá má verše, které by samy o sobě byly schopny obhájit katolické učení ohledně svatého přijímání. Vzpomínám si, jak v mé první farnosti v Trinidadu jsem byl přisluhujícím knězem a učitelem, který připravoval děti k prvnímu přijímání. Velmi jsme cvičili, hodinu po hodině, aby přijali za skutečnost, že budou jíst tělo Kristovo. Vše co jsme v církvi vyučovali, bylo podle katolického významu Janovy šesté kapitoly. Nyní jasně vidím, že téma šesté kapitoly je o tom, že Krista přijímáme skrze víru. Tato kapitola Janova evangelia má velký význam pro mnoho katolíků a měli bychom věnovat pozornost tomu, co Pán nám chce zde říci.

Ježíš Kristus: jídlo a pití pro věřící

Podle učení Pána Ježíše Krista samotného, duchovní touhou věřícího není „usilovat o pomíjející pokrm“, ale „o pokrm zůstávající k věčnému životu.“ Když se židé ptali Pána Ježíše, “Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“, On odpověděl, „Toto je ten Boží skutek - abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ Tato odpověď však vysvětluje to, co řekl hned následovně. Vírou v Něj, kterého Otec poslal je standard, kterým Jeho učení má být pochopeno. On řekl, „Duch je ten, kdo dává život; tělo není nic platno. Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život.“ Jeho slova by měla být pochopen duchovně a nikoliv v doslovném a fyzickém slova smyslu. Toto je tak jasné, že On sám srovnává duchovní žízeň k víře v Něj, „kdo věří ve mě, nebude nikdy žíznit.“ „Neboť toto je vůle Toho, který mě poslal - aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl věčný život.“

Potom Pán vysvětluje, že On je tím, kdo dává své tělo za život světu. „Chléb, který dám já, je mé tělo, které dám za život světa.“ Zde Pán Ježíš Kristus představuje Sám sebe je jen jako toho, kdo jako Jediný sestoupil z nebes, ale také jako Jediný, který přišel zde zemřít. Dát své tělo, byla nabídka oběti Jeho samotného, že dobrovolně dal svůj život. V těchto slovech zde vidíme střed evangelia. Své tělo dal ochotně ve své oběti „za život světa.“

Ježíš jim řekl: "Amen, amen, říkám vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život.“ Zde se hovoří o základním požadavku víry v Ježíše Krista. Je to tak závažné, že jestliže člověk nevěří v oběť na kříži, nemá věčný život. Toto hovoří o základním požadavku víry v Pána Ježíše Krista. Je to natolik závažné, že jestliže člověk nevěří v Pánovu dokonanou oběť na kříži, nemá věčný život. Jedení těla a pití krve Syna člověka ukazuje na víru v Pána a Jeho oběť. Ježíš Kristus dosáhl pro nás všechny výhody vykoupení: odpuštění hříchů, usmíření s Bohem, adopci jako děti Boží, přístup k trůnu milosti a věčný život. Přijetí tohoto vírou je výstižně nazváno jedením Jeho těla a pitím Jeho krve. Jedení Jeho těla a pití Jeho krve se skrze víru zcela s Ním identifikuje. Jestliže člověk má být spasen, Jeho obětní smrt musí být přijata skrze víru. „Jedení“ je ekvivalentem k slovu „věření“ a potvrzuje střed tématu, ve kterém je shrnuto, že „Amen, amen, říkám vám: Kdo věří ve mne, má věčný život.“

Ježíš Kristus je jídlem a pitím pro duše věřících. Fyzické jedení těla a krve jako takové je v Písmu zakázáno. Pohanské zvyky jedení zabitých zvířat, z kterých nebyla správně odstraněna krev, bylo zakázáno. A tak Boží Slovo přikazuje, „Avšak masa s duší jeho, kteráž jest krev jeho, nebudete jíst.“ „Toliko buď stálý, abys krve nejedl; nebo krev jest duše, protož nebudeš jísti duše s masem jejím.“ Jak jsme výše viděli, doslovné jezení těla a pití krve nemohlo být chápáno v souladu s Písmem, ale  je to privilegiem evangelia, které je jako tělo a krev pro pravého věřícího. V Kristu a Jeho evangeliu je skutečné naplnění, což je vskutku jídlo a pití, které naplňuje a uspokojuje naši duši. Pán tak mohl skutečně říci, že je skutečně nápojem a pevným uspokojením, a že zde je jídlo a pití, které vskutku naplňuje a znovu-obnovuje duše. Skrze víru musíme jíst tělo Syna člověka a pít Jeho krev. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mě poslal ten živý Otec a já žiji skrze Otce, tak ten, kdo jí mne, bude žít skrze mne.“ V této promluvě je milost duše věřícího představena skrze tělesný úkon. Tento názorný jazyk činí Kristovu pravdu snadněji pochopitelnou. Přesto si mnozí špatně vyložili Pánova slova. Židé, kterým byla tato promluva prvně adresována, neporozuměli. Dívali se na sebe a řekli, „Jak tento člověk nám může dávat své tělo k jídlu?“ Židé viděli, slyšeli a přesto nevěřili v Něj. Tak jako židé, tak i dnes katolíci chápou Kristovu zprávu jako tělesné a doslovné jedení Kristova těla. Jeho slova byla špatně pochopena a toto mají za podporu pro doktrínu transsubstanciace. Tato doktrína, jak můžeme vidět, protiřečí Pánově základní zprávě o potřebě věřit jen  Něj, abychom byli spaseni.

Božsky jednoduše a dokonce úžasně je zde ukázán význam tohoto vyslovení slova „jedení“. Jedení je úkon samotné osoby. Je to něco, co nikdo kromě vás samotného nemůže za vás udělat. Jestliže chcete být vyživováni, musíte jíst. Nikdo nemůže věřit v Ježíše Krista za vás. Dokud nebudete jíst sami osobně Chléb života, nebude vám to nic platné. „Bude-li někdo jíst ten chléb, bude žít na věky.“ Člověk jako hříšník je usvědčen, že je mrtvý ve svých přestupcích a hříších a uvědomuje si, že bez Krista jej čeká věčné zatracení. Proto také s radostí jde a důvěřuje v Krista samotného, aby byl spasen.

Viděli jsme, že „jíst“ znamená „věřit“ a také, že Jeho tělo, které bylo dáno za život světa byla Jeho oběť na kříži. Nic nemůže být jasnější, než měřítko pro pochopení Jeho slov, které On sám řekl, „Duch je ten, kdo obživuje; tělo není nic platno. Slova, která vám mluvím já, jsou Duch a jsou život.“ Doktrína jedení Kristova těla a pití Jeho krve, chápeme-li toto doslovně, nic nezmůže, ale spíše zavede člověka do odpadnutí a zvyšujícího se duchovního zbídačení. Na rozdíl od toho, je skrze Boha dán smysl osobní víry v Kristovu odčiňující oběť na kříži, a tak osoba je znovu narozena k věčnému životu. Slova, která On hovoří, jsou vskutku duch a jsou také život.

Hanobení věřících a jejich pronásledování

Mnoho věřících trpělo smrtí na hranicích a brutálním pronásledováním skrze ruce církve římské, protože drželi pravdy Písem a nechtěli tak přicházet ke katolické mši, ani se klanět nebo uctívat posvěcený chléb. Jeden z nich byl James Bainham z anglického města Gloucestershire, v roce 1529. Velmi se radoval, že mohl studovat Písma a v jeho životě byl vidět vliv poslušnosti Božímu Slovu. Byl uvězněn a nakonec odsouzen k upálení na hranici.

„Stojíce na hranici, odkazoval svým lidem poslední slova, kde jim řekl, že ‚je právem pro každého muže či ženu, aby měl Boží Knihu ve svém mateřském jazyce‘ a varoval je před chybami, ve kterých oni a jejich otcové žili. ‚Lžeš a jsi heretik‘, řekl Master Pane, městský úředník Londýna. ‚Popíráš Svátost na oltáři.‘ ‚Já nepopírám svátost Kristova těla a krve, jak byla ustanovena Kristem, ale popírám vaši transsubstanciaci a vaše modlářství chleba – že by Kristus Bůh a člověk, měl být v kousku chleba. On je přece posazen po pravici Boha Otce.‘“

Podobně i další lidé jako James Bainham radostně dali svůj život z důvodu osobní víry v Ježíše Krista samotného a pro odmítnutí přijmout transsubstanciaci a modlářství chleba.

Papež Innocent VIII v roce 1487 plánoval pronásledování Valdenských, kteří setrvávali v biblické víře od času apoštolů. Volba dána těmto Valdenským věřícím byla buď jít na mši, nebo být poraženi jako ovce. V letech 1488 až 1489 byly spáchány masakry na těchto křesťanech. Kdyby chtěli přijmout mši a uctívání chleba, bylo jim povoleno žít a setrvat ve svých domovech a zemi v míru. Nicméně si raději zvolili Krista a osobní víru v Něj. Pod řádem papeže Innocenta VIII, Alberta Catanea, který byl papežským nunciem, honili prchající Valdenské věřící, dokud nenalezli útočiště v horských jeskyních blízko Angrogny ve francouzských Alpách . La Palu, příkazce Cataneových vojska,

„viděl nebezpečí v povolení svým mužům následovat uprchlíky do hlubin jejich úkrytů. Přijal jednodušší a bezpečnější myšlenku za vlastní, jak je vyřídit. Šli do lesa, nasbírali tolik dříví, co mohli a rozdělali oheň před vchody do jeskyně. Hustý černý dým se začal valit do jeskyní a lidi, kteří vybíhali ven, aby se neudusili, byli sťati mečem těmi, kteří na ně čekali. Mnozí byli takto zmasakrováni, avšak většina z nich zemřela pomalu udušením. ‚Když později byly jeskyně prozkoumávány,‘ říká Mustonm ‚bylo tam nalezeno přes 400 nemluvňat, které se udusily kouřem ve svých kolébkách a postýlkách, nebo v náručí svých matek. Celkově zahynulo v těchto jeskyních více, než 3000 Valdenských, což zahrnuje celou populaci Val Loyse. Cataneo roznesl majetek těchto lidí do rukou povalečů a tuláků, kteří mu v boji pomáhali, a nikdo již znovu z této Valdenské církve nevystrčil hlavu z tohoto údolí.‘“

V historii znamenala biblická pravda o Ježíši Kristu tak mnoho, že praví věřící byli sto obětovat za ni vše, co měli, i svůj život. Nicméně v našich dnech, takzvaní vůdcové evangelikálních křesťanů, formálně akceptují katolíky jako „bratry a sestry v Kristu“, a toliko zbylo v úmluvě „Evangelíci a katolíci spolu II“, kde je na konci psáno, že „rozpoznáváme, že jsou zajímavé otázky, které vyžaduje budoucnost a další zkoumání. Mezi takové otázky patří: význam obnovení křtem, eucharistie…“ Lidé, představující se jako evangelíci, často zjevně popírají biblické pravdy a svědectví z minulosti. Vyhnutím se tématu eucharistie (mše) jak tomu bylo učiněno přesunutím jako dodatku k víře – spíše, než přistupovat k tomuto tématu jako srdci a středu katolického popírání víry v Krista samotného – není jen vážnou urážkou Pána samotného, ale také těch miliónů, kteří zemřeli za pravdu Jeho evangelia.

Závěrem

Bylo nezbytné v této kapitole odhalit hrozná překroucení, která byla učiněna s velmi vzácnými slovy Pána Ježíše Krista. Zatímco toto bylo kritické, nesmíme tuto záležitost uzavřít bez pohledu na pozitivní stranu, kterou Pán Ježíš Kristus zdůrazňuje tak silně: je potřeba být s Ním sjednocen v pravé víře. „Amen, amen, říkám vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život.“ On je vskutku „Syn člověka“, „nový Adam“, „Mesiáš“. On je ten, kdo naplnil veškerou spravedlnost a zemřel za hříšníky, za mne i za vás. Potřeba jíst Jej jako taková se stala plnou identifikací s Ním v jeho dokonalém životě jako „Synu člověka“ a mít tak podíl na Jeho krvavé oběti. Je potřeba být opravdově ve vztahu s Ním. Jen tímto pravým přístupem jsou hlad a touha věřícího upokojeny. Je to hlad po poznání Jeho a poznání, že Jeho život se stal vašim život, Jeho dokonalost se stala vaši dokonalostí a Jeho dokončené dílo se stalo dílem vašim. Kde On žil, tam žijete vy, kde On zemřel, tam jste zemřeli spolu s Ním. Vskutku mohou Jeho slova být pravdivá i pro vás, „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni.“

Zpráva našeho Pána byla dána s důrazem, že víra není jednoduše sugescí. Je to jídlo a pití. Je to život a spravedlnost. Je to zjevení dokonalosti Krista Ježíše ve srovnání s životem věřícího. Jíme tělo Syna člověka a pijeme Jeho krev skrze víru v Něj. Jak to může člověk udělat? Věřící pozná osobně pravdu tak, jak apoštol Pavel píše, „Nikdo není spravedlivý, není ani jediný; nikdo nechce porozumět, Bůh nikomu nechybí.“ Pánův slib ohledně Ducha Svatého je, že „Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.“ Když je člověk usvědčen z hříchu, poznává, že neobstojí před Bohem, který je Svatý, takto je připraven, aby skrze Boží milost věřil v Ježíše Krista jako svého spasitele – protože zná svou potřebu Jediného Spasitele, který jej může zachránit. Rozpoznává, že je duchovně mrtev ve svých přestoupeních a hříších a vidí, že není schopen se zachránit sám. Spasení tak přijímá od Krista a v Kristu je vše shrnuto do jednoho slova : milost. „Z jeho plnosti jsme všichni přijali, a sice milost za milost.“ Spasení je z milosti dáno tak, že žádné tělo samo o sobě by nebylo schopno vejít do Boží přítomnosti, „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud ho nepřitáhne můj Otec, který mě poslal; já ho pak vzkřísím v poslední den. V Prorocích je psáno: `A budou všichni vyučeni od Boha.´“ Tak jako Duch Svatý vyučuje vás vyjádřit svým srdcem víru přímo Bohu, také i Kristus dává poznat, že jste účastni Jeho, který dává věčný život! „Tomu, který má moc uchránit vás před pádem a dovést vás do své slávy neposkvrněné a šťastné - jedinému moudrému Bohu, našemu Spasiteli - jemu buď sláva a velebnost, vláda i moc, nyní i po všechny věky. Amen.“